Po osvobození v roce 1945 se přeživší holokaustu snažili o návrat a zapojení zpět do společnosti. Jejich předválečný život byl v troskách, z rodin často přežilo jen velmi málo příbuzných či dokonce nikdo. Mnozí navrátilci se setkávali i v poválečné době s projevy antisemitismu, s nezájmem společnosti o jejich vzpomínání a válečné útrapy a většina z nich si v sobě nesla trauma jako následek pronásledování a věznění v nacistických táborech.
Se svými prožitky nakládali různým způsobem. Někteří je sdělovali svým blízkým, jiní si je uzamkli v sobě.
Příběh z dřevěné krabičky byl publikován v tiskovině s názvem Přežili jsme, kterou vydal Památník Terezín při příležitosti 80. výročí konce druhé světové války. Zachycuje osud rodiny Ledererových ve víru dění 20. století a dopady prožitků z války na další generace v jejich rodině.
Příběh z dřevěné krabičky
A najednou jsme objevili dokumenty a uvědomili si, čím naše rodina prošla… I tak lze charakterizovat příběh doktora Eduarda Lederera a jeho rodiny.
JUDr. Eduard Lederer (1859–1944) byl právník židovského původu, který od roku 1893 do vzniku samostatné Československé republiky vykonával advokátskou praxi v Jindřichově Hradci. Zároveň byl literárně činný, jeho články a knížky vycházely pod pseudonymem Leda. Přispíval do Kalendáře českožidovského a podílel se na vzniku českožidovského týdeníku Rozvoj. Patřil k zastáncům židovské asimilace.
Po sňatku s Bedřiškou Kohnovou v roce 1893 se jim postupně narodily tři děti, dcery Adéla (1894) a Zdeňka (1896) a syn Antonín (1901). Rodiče velmi dbali na výchovu a vzdělání svých dětí. Měli to štěstí, že i jejich potomky vzdělání lákalo. Adélu otec poslal na studium jazyků do Německa a Zdeňku do dívčího penzionátu ve švýcarském městě Neuchâtel. Získané vzdělání jí umožnilo stát se překladatelkou. Pod pseudonymem překládala z francouzštiny a hlavně z angličtiny i během druhé světové války. Přeložila například Knihu o životě a smrti Axela Muntheho. Antonín vynikal v matematice a s otcem sdílel vášeň pro šachy. Nakonec vystudoval na strojního inženýra a věnoval se své další velké lásce, automobilům. Vlastnil firmu, která obchodovala s automobilovými součástkami. Do vypuknutí druhé světové války se obě dcery provdaly a syn oženil. Adéliným manželem se stal Leopold Singer, jehož rodina vlastnila továrnu na punčochářské zboží. Zdeňka pojala za manžela architekta Vlastislava Hofmana a Antonín si vzal za manželku Růženu, rozenou Nesou.
Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava dopadla na členy rozvětvené rodiny Ledererových četná nařízení nacistické protižidovské politiky. Cestu do terezínského ghetta nastoupili Eduard Lederer s manželkou Bedřiškou i obě jejich dcery a syn. Předvolání do transportu se netýkalo Vlastislava Hofmana, který nebyl židovského původu, a Leopolda Singera. Toho gestapo zatklo už v roce 1941 v Jindřichově Hradci. Za přechovávání zbraní byl odsouzen ke dvěma letům vězení, které si měl odpykat ve věznici Stein an der Donau v Rakousku. Odtud byl však převezen v září 1942 do vyhlazovacího tábora Malý Trostinec, kde zahynul.
Do ghetta Terezín se jako první dostala Adéla Singerová s transportem Aw v květnu 1942. Během léta ji následoval zbytek rodiny. Otřesné podmínky se podepsaly na zdraví všech. Adéla Singerová zemřela v červnu 1943. Když přišel Eduard Lederer do ghetta, bylo mu už 82 let. I přes pokročilý věk se snažil být aktivní, psal divadelní hry a věnoval se hře v šachy. Podmínky věznění jej však nakonec udolaly, zemřel 5. června 1944. Syn Antonín byl na podzim 1944 deportován v rámci likvidačních transportů z Terezína do Auschwitz-Birkenau, kde zahynul. Po osvobození na něj v Praze marně čekaly dcery Eva a Hana a také jeho manželka. Ta byla vězněna v Terezíně od zimy 1943 z politických důvodů. Ve dnech osvobození se zde setkala s neteří Adrienou, dcerou Zdeňky Hofmanové, která přijela z Prahy za matkou a zůstala v Terezíně, aby pečovala o nemocné vězně. Matku Zdeňku v Terezíně nakonec nezastihla, protože ta už se mezitím vydala do Prahy.
Konce války se z užší rodiny Ledererových dočkaly pouze maminka Bedřiška a dcera Zdeňka. Domů se vrátily s podlomeným zdravím a s odhodláním zapomenout na veškeré útrapy. Zdeňku doma očekávaly dcery Adriena a těžce nemocná Zdeňka, zvaná Duni. Maminka Bedřiška a osmnáctiletá Zdeňka zemřely rok po konci války, ve stejný den, v rozmezí jediné hodiny. Sama Zdeňka Hofmanová pak zemřela brzy poté, v 53 letech.
Snaha zapomenout byla silná. Adriena uložila dokumenty do malé dřevěné krabičky a rodinná historie zůstala nadlouho skryta. Několikrát se sice pokusila své dceři Adrianě vše sdělit, sílu k tomu však nakonec nenašla. Tíha okamžiku ji vždy přemohla… Vzpomínky na již zemřelé příbuzné tak kolovaly v rodině pouze ve formě rodinných historek.
Teprve po smrti matky v roce 1989 její děti Adriana a Leonardo objevily krabičku. Malou dřevěnou krabičku. S úžasem si prohlíželi dopisnice z terezínského ghetta od Eduarda Lederera, dopisnice Zdeňky Hofmanové, které posílala domů svému manželovi a dcerám, ale například i vzpomínku Na svatého Podfuka, již sepsala Zdeňka jako popis dokládající zkrašlovací akci v Terezíně před návštěvou Mezinárodního výboru Červeného kříže. Museli toho vstřebat opravdu hodně. V jednom okamžiku se před nimi doslova rozprostřela celá rodinná historie. Teprve tehdy zjistili, čím si členové jejich rodiny prošli.
Jsou rodiny, ve kterých měli přeživší potřebu svým dětem popsat vše, co prožili. Jejich potomci pak měli pocit, jako by v koncentračním táboře vyrostli. Rodina Ledererových patří ke druhé skupině, tedy k rodinám, kde se o válce nemluvilo vůbec. Až nalezené dokumenty pomohly doplnit střípky do rodinné mozaiky.
Michaela Dostálová
