Jindřich Karpíšek se narodil 31. května 1905 v Jičíně. Zde vychodil obecnou a měšťanskou školu, po které vystudoval učitelský ústav. Roku 1925 nastoupil vojenskou službu v Turnově a absolvoval školu pro záložní důstojníky v Josefově. Poté pracoval jako učitel v několika různých okresech. Do Jičína se vrátil roku 1931 a učil v městské části Nové Město. Po zvýšení kvalifikace na odborného učitele byl pak v roce 1932 přeložen do Kopidlna. Aktivně se zapojil do činnosti Svazu junáků – skautů a skautek Republiky československé. Za mobilizace 23. září 1938 nastoupil k Cyklistickému praporu 1 do Slaného a následně ve funkci velitele transportu „záložáků“ odjel za praporem do prostoru Kardašova Řečice – Stráž nad Nežárkou. Po demobilizaci se vrátil zpět do Kopidlna.
Údajně již v říjnu 1939, jak uvádí Jindřich Karpíšek ve své vzpomínce ze 70. let 20. století, uložené v Památníku Terezín, vznikla na Kopidlensku jím vedená odbojová skupina, napojená na organizaci Podzemní hnutí českého odboje domácího v Praze. Její činnost v první fázi spočívala v posilování národního odporu proti okupantům, vyvracení říšské propagandy, informování o skutečné situaci v zahraničí apod. Pracovala pod názvem „Polnice svobody“. Ve druhé fázi, kdy přešla k aktivnímu odporu, změnila své jméno na „Úder“. Aby se v případě prozrazení zamezilo zatčení všech členů, využívala skupina systém tzv. trojek, což znamenalo, že na jednu osobu byli napojeni maximálně tři další odbojáři.
Dne 26. června 1944 gestapo zatklo Jindřicha Karpíška na základě udání, podle kterého měl agitovat k sestavení revolučního národního výboru. Vyslýchán a držen byl nejdříve ve Valdicích, posléze ho 1. srpna 1944 převezli do policejní věznice v terezínské Malé pevnosti. Zde po dobu svého věznění vystřídal řadu cel a také dvakrát absolvoval cestu k výslechu na Pankrác. Prošel osmi pracovními komandy. Jednalo se například o „Gartenkommando“, komando „Albis“ působící v bývalém litoměřickém pivovaru, komando „Reichsbahn“ opravující železnici nebo nejnáročnější komando „Richard“ nasazené na práce v bývalém vápencovém dole u Litoměřic. Vězni z tohoto komanda prováděli pro plánovanou podzemní továrnu nejen povrchové terénní úpravy a stavbu komunikací, ale rovněž nebezpečné hloubení chodeb a přípravu továrních hal. Odsud pochází jeho vlastnoručně vyrobený nůž z hliníkového drátu. Volný čas vyplňoval Jindřich Karpíšek tajným psaním básní, což mu podobně jako dalším vězňům pomáhalo alespoň na chvíli zapomenout na hrůzy a utrpení kolem. Kromě toho se za kus chleba nechal v Malé pevnosti nakreslit malířem Stanislavem Geislerem (1908–1984). Verše a portrét se mu podařilo poslat v podrážce rozbitých bačkor rodině. Po válce vybraná díla společně s některými předměty daroval do sbírky Památníku Terezín.
Poslední dny svého věznění v Malé pevnosti strávil Jindřich Karpíšek v cele č. 41 na IV. dvoře, kde panovaly otřesné podmínky a velmi rychle se proto šířila epidemie skvrnitého tyfu. Po lékařské prohlídce a odvšivení byl 7. května 1945 převezen do terezínského ghetta. Již 8. května se dostal do Kopidlna, převzal funkci místního vojenského velitele a řídil bojové akce proti ustupujícím nacistům ve městě i okolí. Následky věznění ho však dohnaly velice záhy, 18. května 1945 onemocněl skvrnitým tyfem. Poté, co se vrátil do běžného života, začal pracovat opět ve školství. Později vystřídal pozice okresního osvětového inspektora v Praze (1945–1950), okresního tělovýchovného inspektora v Jičíně (1950–1953), krajského tělovýchovného inspektora Krajského národního výboru Hradec Králové (1953–1955) a vedoucího školského odboru národního výboru v Hradci Králové (1955–1957). V závěru profesní dráhy pak vyučoval na Základní devítileté škole v Kopidlně, odkud odešel v roce 1965 do důchodu.
Michael Michner
