Malá pevnost v době první světové války

Již záhy po vzniku terezínského pevnostního areálu na konci 18. století začala jedna jeho část – Malá pevnost plnit funkci věznice. Asi nejznámější vězňové v období před vznikem Československé republiky v ní byli umístěni během první světové války. Jednalo se o několik členů skupiny Mladá Bosna, kteří provedli 28. června 1914 v bosenském Sarajevu atentát na následníka trůnů Království a zemí v Říšské radě zastoupených a Zemí svaté Štěpánské koruny uherské Františka Ferdinanda d’Este. V roce 2014 uběhlo právě 100 let od této události, která se stala záminkou k vyhlášení války Srbsku Rakousko-Uherskem.

V Terezíně byl od 5. prosince 1914 uvězněn samotný Gavrilo Princip, jenž na modenského vévodu osudné výstřely vypálil. Z důvodu své neplnoletosti však nebyl odsouzen k trestu smrti, ale k 20 letům těžkého žaláře. Principovo věznění v Malé pevnosti bylo velmi kruté. Byl umístěn v samovazbě a musel nosit okovy o váze 10 kg. Přes noc byl navíc připoután k stěně cely. Nesměl číst a psát, ani dostávat poštu. Nakonec onemocněl tuberkulózou kostí a po roce a půl věznění byl z Malé pevnosti přemístěn do vojenské nemocnice v městě Terezíně. Vzniku Československa a svého případného osvobození se ovšem nedožil, neboť zde zemřel v dubnu 1918. Společně s Principem dorazily ve stejný den do Malé pevnosti i další osoby, které se podílely na atentátu – Nedeljko Čabrinovič a Trifko Grabež. Ani oni nepřežili kruté podmínky vězení v Malé pevnosti: první zemřel v lednu 1916 a druhý v říjnu stejného roku. Všichni tři výše uvedení byli pohřbeni na terezínském městském hřbitově, a to tajně a jejich hroby nebyly nijak označeny. Kromě nich byli v Malé pevnosti umístěni ještě další jejich druhové zapojení do realizace atentátu: I. Kranjčevič (do září 1917), D. Stjepanovič (do září 1917) a L. Djukič (zemřel v březnu 1917 v ústavu pro choromyslné v Bohnicích).

Z hlediska osob vězněných v období 1914 -1918 v Malé pevnosti, jejichž činy se významně zapsaly do historie, je třeba vzpomenout také více než 500 účastníků rumburské vojenské vzpoury v květnu 1918, z nichž zde do konce války zůstalo asi 300.

Podmínky věznění byly v Malé pevnosti velice těžké, a to nejen pro výše uvedené osoby, ale i ostatní vězně. Jak se v souvislosti s válkou zhoršovala hospodářská situace habsburského mocnářství, ztěžoval se i život vězňů: zásobování potravinami bylo naprosto nedostatečné a chudá strava se odrazila i v nárůstu nemocnosti a úmrtnosti.

Kromě vězeňské funkce plnila Malá pevnost v době první světové války i roli jakéhosi internačního tábora pro rusofilské obyvatelstvo (jednalo se o celé rodiny) z oblasti Haliče, Bukoviny a Zakarpatska v počtu cca 1000 osob, které zde byly umístěny od podzimu 1914 do jara 1915. Režim internovaných byl samozřejmě mnohem volnější než režim regulérních vězňů. Obývali vyprázdněné konírny, skladiště, kasárny i některé hromadné vězeňské cely. V zimě 1914/1915 pro ně byla v Praze uspořádána velká sbírka šatstva a materiální podporu jim vyjadřovalo i obyvatelstvo Terezína a okolí.

V blízkosti Malé pevnosti byly též v době první světové války barákové zajatecké tábory, kde byli umístěni vojáci ruské, srbské, italské a rumunské armády. Stejně jako ve věznici, ani v těchto zařízeních nebyla stravovací a ubytovací situace uspokojivá. V důsledku těchto podmínek zde zahynulo více než 2000 zajatců, z toho skoro polovina mrtvých byli obyvatelé ruského impéria. Pohřbíváni byli na hřbitově založeném v Bohušovické kotlině.

Po vzniku Československé republiky v říjnu 1918 bylo přistoupeno k likvidaci zajateckých táborů. Malá pevnost však i nadále sloužila jako vojenská trestnice a věznice. Na základě svědectví též byly lokalizovány hroby Principa, Čabrinoviče a Grabeže na městském hřbitově. V roce 1920 byly jejich ostatky vyzvednuty a převezeny do Sarajeva a tam uloženy.

Šp