Michaela Vidláková se narodila 30. prosince 1936 v Praze Irmě a Jiřímu Lauscherovým. Matka pracovala jako učitelka v židovské obecné škole v Jáchymově ulici v Praze, otec zastával v různých firmách zejména úřednické pracovní pozice. Oba sionisticky orientovaní rodiče se aktivně angažovali v přípravných kurzech pro vystěhovalce do Palestiny, kde Jiří Lauscher ještě před založením rodiny pět let žil a nyní plánoval, že se tam s manželkou a dcerou usadí. To se však Lauscherovým nepodařilo včas zrealizovat.
Po vzniku protektorátu a v době zavádění represálií vůči židovskému obyvatelstvu využil Michaelin otec své zručnosti a přihlásil se na kurz výroby dřevěných hraček. Získané vzdělání v oboru práce se dřevem později zúročil jak před deportací do Terezína, když byl propuštěn ze zaměstnání a pracoval v dělnických profesích, tak při následné internaci v terezínském ghettu. Té předcházela řada příkoří, v jejichž důsledku byla rodina Lauscherových mj. nucena opustit svůj moderní byt na Letné a přestěhovat se do horšího bytu na Žižkově, který sdílela s dalšími podobně postiženými židovskými rodinami. Pro malou Michaelu patří k nejbolestnějším vzpomínkám z tohoto období ztráta milované služebné Rézinky, jež musela Lauscherovy opustit, neboť ji jako Židé nesměli zaměstnávat, a také zákaz chodit na hřiště, kde si dosud hrávala se svými nežidovskými kamarády.
Povolání do transportu Ck do terezínského ghetta obdrželi Lauscherovi v prosinci 1942. Zatímco rodiče se snažili připravit na pobyt v táborových podmínkách, těšila se jejich bezmála šestiletá dcerka na nové kamarády, a také, bohužel však marně, na setkání s již dříve deportovanými babičkami a dědečkem. Ve svém dětském batůžku si Michaela do Terezína vezla vedle praktických věcí také pejska Pluta, dřevěnou hračku, kterou jí vlastnoručně vyrobil otec k pátým narozeninám. Pejsek Pluto pak po příjezdu do Terezína posloužil jako důkaz rukodělné zručnosti Jiřího Lauschera a vedl k jeho zařazení do tesařské dílny. Díky tomu byla rodina dlouhodobě chráněna před transporty z Terezína na Východ.
Krátce po příjezdu do Terezína žila Michaela přes rok v odloučení od rodičů. Nejprve byla umístěna v dětském domově, kde ale onemocněla několika závažnými chorobami naráz a musela být hospitalizována na infekčním oddělení táborové nemocnice. Léčení pacientů bylo vzhledem k nedostatku léků značně komplikované a zdlouhavé. Až po několika měsících přesun malé pacientky na oddělení pro rekonvalescenty umožnil pravidelné návštěvy maminky Irmy, která svou dceru a další nemocné děti při té příležitosti tajně vyučovala. Po opuštění nemocnice na jaře 1944 bydlela Michaela s maminkou na půdě jednoho terezínského domu a během dne docházela do denního domova. Zdejší program pod vedením vychovatelů sestával mj. i z tajného vyučování, které zvídavé Michaele přineslo spoustu poznatků. V Terezíně Michaela navštívila též několik kulturních představení, jako např. dětskou operu Brundibár či inscenaci Karafiátových Broučků. Do paměti se jí také nesmazatelně vryla bída starých a hladovějících lidí, kteří tvořili jednu z nejtragičtějších tváří táborového života.
I když otec dostal na podzim 1944 povolání do jednoho z transportů, nakonec deportaci přece jen jako zázrakem unikl. Tak tříčlenná rodina přečkala válku v terezínském ghettu až do osvobození. Před nástupem do školy v září 1945 strávila Michaela letní měsíce na zámku v Kamenici, kde díky Přemyslu Pitterovi v rámci „akce zámky“ děti z koncentračních a internačních táborů nabíraly nové síly. Její matka zde opět působila jako učitelka, aby jim během prázdnin pomohla dohnat ztracená školní léta.
Represálie nacistického režimu nebyly poslední, jež rodina Lauscherova musela podstoupit. V roce 1953, po politických procesech v čele s Rudolfem Slánským, se Lauscherovi rozhodli odejít do Izraele. Protože jim byla žádost o vystěhování zamítnuta, pokusili se tedy opustit komunistické Československo ilegálně. Při přechodu hranic však byli chyceni, rodiče následně odsouzeni k pobytu ve vězení, Michaele hrozilo umístění do nápravného ústavu pro mladistvé. Výši trestů nakonec zmírnila amnestie vyhlášená prezidentem Antonínem Zápotockým, takže po půlročním věznění se pobytu v ústavu Michaela přece jen vyhnula. Další nepsanou formou trestu byla po návratu z vazby ztráta bytu a Michaelino vyloučení z gymnázia. Sedmnáctiletá dívka tak dočasně bydlela u přátel a středoškolské vzdělání dokončila na večerní škole při zaměstnání v Potravinoprojektu, kde pracovala jako technická kreslička. Po složení maturitní zkoušky usilovala o studium na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, kam, ač premiantka, byla přijata až po řadě odvolání a průtahů. Po dokončení studií byla od roku 1960 zaměstnána v Ústavu pro výzkum výživy (později IKEM), vdala se a založila rodinu.
Michaelini rodiče aktivně usilovali o to, aby se na válečné útrapy Židů nezapomnělo. Shromažďovali dokumenty především o Terezínu, od 60. let navazovali kontakty se zahraničím a jako pamětníci doprovázeli skupiny zahraničních návštěvníků do Terezína. Mnozí z nich pocházeli ze SRN a NDR, což Michaela vnímala velice negativně a ještě dvacet let po válce odmítala němčinu používat. Až později překonala odpor ke všemu německému a podobně jako její rodiče se začala významně angažovat pro smíření a proti rasové nenávisti.
Michaela Vidláková je již po řadu let aktivní členkou několika organizací, je činná mj. v reprezentaci Židovské obce v Praze, ve výboru Terezínské iniciativy a dalších. Především je ale činorodou pamětnicí, jež svůj životní příběh vypráví mladé generaci v České republice i zahraničí.
Su
