Tento příspěvek navazuje na stejnojmenný článek zveřejněný ve Zpravodaji č. 1/2009, který obecně přiblížil zdravotní poměry v bývalé policejní věznici gestapa v Terezíně.
Zdravotní stav vězňů po celou dobu existence věznice neblaze ovlivňovaly špatné ubytovací, stravovací a těžké pracovní poměry, v jejichž důsledku se mezi vězni vyskytovala lehčí, ale také závažná onemocnění a zranění. K neutěšenému stavu významně přispívala i trvalá neochota velení věznice situaci smysluplně řešit.
Částečnou pomocí bylo v roce 1943 alespoň navýšení počtu lůžek na marodkách a vybavení ošetřovny základními lékařskými nástroji. Trvalou komplikací byl však nepřetržitý nárůst počtu vězňů, který od roku 1943 stále hrozivěji převyšoval kapacitu objektu Malé pevnosti až na její několikanásobné překročení v následujícím roce. Výsledkem bylo tragické zhoršení hygienických poměrů, přemnožení nebezpečného hmyzu, na hodnotě nadále ztrácela beztak již nekvalitní vězeňská strava. Na přeplněných celách se tak mezi jejich obyvateli snadněji šířily nejrůznější nemoci, přecházející mnohdy ve zhoubné epidemie.
Mezi nejzávažnější epidemiologická onemocnění patřila úplavice, která vězně postihla na sklonku roku 1944. Kvůli nerealizovaným protiepidemickým opatřením, navrhovaným policejním lékařem Benno Krönertem, úplavice zasáhla nejen mužské osazenstvo jednotlivých vězeňských dvorů, ale v počátku roku 1945 rovněž ženský úsek věznice. Ošetřující personál později odhadl počet obětí úplavice na jednu třetinu z původně nakažených.
Infikované vězně nebylo možné důkladně izolovat od ostatních, jen nejvážnější případy byly umísťovány do tehdy nově zřízené táborové nemocnice, tzv. krankenrevíru. Zdejších 60 paland však náporu nemocných zdaleka nestačilo, pacienti proto leželi i na slámě na zemi. Podmínky krankenrevíru navíc znemožňovaly důslednou péči, nemocné s různými diagnózami zdravotníci nemohli vzájemně izolovat a výjimečnými tak zdaleka nebyly případy, kdy se vyléčený, ale oslabený pacient okamžitě nakazil nemocí jinou. Velitel věznice Jöckel v této situaci nepovolil převoz nejvíce ohrožených pacientů k ošetření do Litoměřic a v hrozných podmínkách táborové nemocnice tak zemřely stovky lidí.
Krátce po zdolání úplavice se mezi vězni zejména IV. dvora začaly v březnu 1945 objevovat příznaky nového, horečnatého onemocnění. Chorobu, končící povětšinou smrtí, lékaři bez laboratorních zkoušek dlouho nedokázali jasně identifikovat. Jednalo se o vysoce nebezpečný skvrnitý tyfus, jenž do věznice zavlekli vězni IV. dvora, docházející každodenně na práci do litoměřické továrny Richard. Situaci ještě vyhrotil příliv nesmírně zubožených a nakažených lidí z evakuačních transportů, které do Terezína proudily z koncentračních táborů likvidovaných před postupující frontou. Vedle skvrnitého tyfu nadto vězeňští lékaři bojovali i s tyfem břišním. Vzhledem k totálnímu nedostatku léků a katastrofálním poměrům panujícím ve věznici tu v posledním měsíci války tyfová epidemie propukla naplno.
Přes obětavost lékařů se mnoha nemocným stala osudnou trvající nevůle velení SS na alarmující stav účinně reagovat. Heinrich Jöckel ignoroval návrhy lékařů-vězňů včetně MUDr. Krönerta, týkající se mj. důsledné karantény nemocných, snížení celkového stavu vězňů a zrušení venkovních pracovních komand. Teprve na konci dubna, kdy již nebylo možné pro vysokou nemocnost pracovní skupiny v požadovaném počtu sestavit, byla práce mimo Malou pevnost zastavena. Následně pak, 30. dubna, nechal Jöckel na Krönertovo doporučení, vyvolané neudržitelnými poměry na IV. dvoře, celý areál uzavřít a přibližně 3 000 mužů zcela izolovat od ostatních prostor věznice. K otevření IV. dvora došlo až 4. května, v den, kdy byla do Malé pevnosti po předchozích zdlouhavých vyjednáváních konečně vpuštěna zdravotnická kolona České pomocné akce.
Do likvidace tyfové nákazy se po příchodu Rudé armády do Terezína 8. května ihned zapojili rovněž zdravotníci z jejích řad. Osud bývalých vězňů nebyl lhostejný ani civilistům z okolních obcí, kteří se snažili nejrůznější formou pomáhat. Pomoc se přitom neomezovala pouze na nemocné z Malé pevnosti, ale i bývalého ghetta, jehož obyvatelé se nacházeli v podobně neutěšeném stavu. Podrobnější informace o poválečné situaci viz Zpravodaj č. 1/2005.
Svému prvořadému úkolu, totiž zamezení šíření tyfové epidemie a jiných nemocí mimo oblast Terezína, se zdravotníkům podařilo dostát. Jak dokazují data úmrtí na náhrobcích Národního hřbitova před Malou pevností, nemohli již ale zabránit smrti mnoha těžce nemocných v prvních týdnech po osvobození.
Šm
