(29. 10. 1892 Praha – 7. 10. 1943 KT Auschwitz-Birkenau)
„Čistá, opravdová, poctivá, důsledná. Pokora i hrdost, vnímavost i distance, oddanost i samostatnost, plachost i kuráž v neotřesitelné rovnováze,“ Franz Kafka.
Letos si připomínáme 100 let od úmrtí Franze Kafky (3. 7. 1883 – 3. 6. 1924), proto nemůžeme jinak než zavzpomínat na nejmladší z Kafkových tří sester Otilii Davidovou, na „betreuerku“ (pečovatelku) z terezínského ghetta.
Otilie se narodila v Praze 29. října 1892 manželům Hermannovi (obchodník) a Julii Kafkovým (rozené Löwy). Jejímu bratru Franzovi bylo tehdy 9 let. Ottla, jak jí říkali podomácku, měla ještě dvě starší sestry Gabrielu (Elli, 22. 9. 1889 – podzim 1942 Chelmno) a Valerii (Valli, 25. 9 1890 – podzim 1942 Chelmno).
S bratrem Franzem ji pojil velmi důvěrný vztah. Často byla první osobou, jíž svěřoval mj. ve svých dopisech svá přání, úmysly, ale i nesnáze. Franz ji měl ze všech svých sester v největší oblibě. Stejně jako její bratr také ona projevovala silné sociální cítění a měla pochopení pro druhé. V roce 1914 dokonce docházela o nedělích do jednoho slepeckého ústavu, kde nevidomým četla knihy a rozdávala cigarety. Již před válkou mj. vstoupila do pražského Klubu židovských paní a dívek, založeného roku 1912.
Někdy v této době, možná na jaře 1910 (dle její dcery Věry Saudkové) se patrně seznámila se svým budoucím manželem Josefem Davidem. Byla to vůbec její první známost. Josef pocházel z chudých poměrů, jeho otec byl kostelník v Chrámu sv. Víta.
Když vypukla první světová válka, byl Josef David mobilizovaný, a bojoval za Rakousko-Uhersko. S Ottlou si dopisovali. V roce 1916 si Ottla pronajala domek ve Zlaté uličce, aby se tam mohla s Josefem scházet ve dnech, kdy dostal na vojně dovolenou. Prchal sem z domova i její bratr Franz, neboť tu nacházel klid na psaní. A tak zde v zimě 1916/1917 vznikly četné povídky z Kafkovy knihy „Venkovský lékař“.
V březnu roku 1917 si Franz najal dvoupokojový byt, aby už mj. večer sestru nerušil. Ovšem již v září stejného roku byla Franzovi diagnostikována plicní tuberkulóza. Vzal si tehdy dovolenou (pracoval v Dělnické úrazové pojišťovně) a odjel k Ottle do Siřemi u Blšan. Již od dubna téhož roku se zde Ottla starala o statek rodičů svého švagra Karla Hermanna, manžela sestry Gabriely, který musel narukovat. Franz věděl, že u ní nalezne pochopení. Potřeboval se totiž odpoutat od své snoubenky Felice Bauerové, od otce, od úřadu, i od Prahy. Mezi sourozenci již rok panoval důvěrnější vztah. Ottla byla vedle Maxe Broda a později Mileny Jesenské-Polakové Franzovou důvěrnicí. Franz jí předčítal nejen Dostojevského, Schopenhauera, Kleista, ale také vlastní práce. V Siřemi strávil osm měsíců. Napsal zde 109 aforismů a místo se stalo inspirací k jeho pozdějšímu románu Zámek. V červnu roku 1918 se Franz Kafka vrátil do Prahy. V následujících šesti letech často pobýval v sanatoriích, léčení ovšem přerušoval pobyty v Praze.
Jeho sestra Ottla odjela do Siřemi nejen proto, aby pomohla švagrovi, ale také proto, aby se vymanila z dosahu despotického otce a nemusela mj. pomáhat v jeho obchodě s galanterií (v Kinského paláci na Staroměstském náměstí). V Siřemi pracovala při sklizni chmele, krmila kozy, sbírala brambory, starala se o kočky. Josefu Davidovi psala na italskou frontu zamilované dopisy a zdokonalovala se kvůli němu v češtině. Otec s jejím odjezdem nesouhlasil, považoval ho za bláznivý úlet. Ještě před skončením první světové války přemýšlela Ottla, která měla jen tři třídy měšťanky, že by studovala na zemědělské škole. Bratr Franz ji v tom podpořil, radil jí s výběrem školy a nabízel jí i půjčku, aby mohla studovat. Ottla absolvovala kurz na zemědělské škole ve Frýdlantu, kde složila závěrečné zkoušky. Uvažovala o práci, o případném odjezdu do Palestiny, kde by nově nabyté znalosti mohla dobře využít. Měla ovšem vážný vztah s Josefem.
V červenci roku 1920 se proti přání rodičů Ottla za Josefa Davida provdala. Je otázkou, zda to bylo skutečně z lásky či z tvrdohlavosti. Provdala se za katolíka, Čecha, který odmítal s jejími rodiči, když k nim přišel na návštěvu, mluvit německy. Ottlini rodiče sice česky uměli, ale nepovažovali jeho chování za vhodné. Ottla si chtěla žít vlastním životem. Vymykala se tehdejšímu stereotypu poslušné dívky ze středostavovské rodiny, porušovala konvence, k nimž byla konzervativními rodiči vedena. Byl to jeden z důvodů, proč si jí bratr Franz tolik vážil a ve sňatku ji podporoval. V roce 1920 byl JUDr. Josef David demobilizován a získal dobré úřednické postavení. Stal se generálním tajemníkem Svazu československých pojišťoven, což byla pro něj obrovská kariéra. Měl slušný příjem, ale ne takový jako jeho švagři, manželé Ottliných sester. Josefa Davida k manželství s o rok mladší Ottlou patrně motivovalo mj. to, že dostala od otce slušné věno, byt v domě v Bílkově ulici č. 4, který Ottlin otec koupil pro své dcery za peníze utržené z prodeje svého obchodu v roce 1918, a věnoval ho jako věno svým třem dcerám (dodatečně v příp. již dávno provdaných Elli a Valli).
Dle dcery Věry byla Ottla opravdu veselá, upřímná, s každým si ráda povídala, všude byla oblíbená a vůbec nedělala rozdíl mezi lidmi dle jejich společenského postavení. Nesnášela lhaní. Byla skromná a pokorná. Nenáviděla, když někdo ubližoval zvířatům. Nemohla vidět bezpráví. Byla temperamentní, plná citu, emotivní, živá, spontánní, energická. Její muž Josef byl naopak chladný, citově rezervovaný, přitom ovšem těžko ovládal výbuchy vzteku, bez většího smyslu pro humor, nepříjemně šetřivý. Ottla mu musela předkládat ke kontrole vyúčtování domácích výdajů. Josef David nesměl vědět, že stejně jako jeho návštěvy Ottla hostila také žebráky, chudé a opuštěné lidi. Později byli mezi jejími hosty i němečtí Židé, kteří uprchli ze své vlasti po nástupu Hitlera k moci. Ottla rozhodně žila ve skromnějších poměrech než její sestry, které měly za manžele bohaté židovské podnikatele. Elli se v roce 1910 provdala za Karla Hermanna, syna bohatého židovského statkáře ze Siřemi. Měli spolu syna a dvě dcery. Sestra Valli, jedna z prvních učitelek v pražské židovské škole, si v roce 1913 vzala za muže Josefa Pollaka, s nímž měla dvě dcery. V obou případech se jednalo se o dohodnutá manželství.
Krátce po svatbě se Ottle a Josefovi narodily dvě dcery – Věra (1921 – 2015), provdaná Saudková, která se později stala redaktorkou a překladatelkou z němčiny do češtiny, a Helena, (1923–2005), provdaná Kostrouchová, později Rumpoltová, která pracovala jako lékařka v Kašperských Horách. Třetí dítě Davidovým zemřelo. Děvčata byla řádně pokřtěná, rodiče je nedali zapsat do židovské matriky. Slavili doma Vánoce a všechny křesťanské svátky. Na židovské svátky chodily dívky k babičce a dědovi Kafkovým. Právě díky milovaným vnučkám vzal nakonec Ottlin otec jejího manžela na milost. Davidovi mívali doma služku, obvykle nějakou dívku z venkova. A také měla Ottla pejska, foxteriérku Bělinku.
24. února roku 1940 došlo k rozluce/formálnímu rozvodu manželství Davidových (pozn. autorky: na základě dohody obou manželů potvrzoval rozluku soud, bylo ovšem možné zrušit ji pouhým oznámením soudu; jednalo se o rozloučení od stolu a lože, kdy manželé spolu nežili, neměli vzájemná práva, ale stále byli vedeni minimálně matričně jako manželé; soudní rozvod znamenal konečné zrušení manželství a byl nevratný). Otázkou zůstává, zda byla Otilie před deportací pouze rozloučená (uvedeno v žádosti o novou občanskou legitimaci v roce 1941) či formálně rozvedená (hovořívala tak o matce dcera Věra). Ottla každopádně tímto krokem ztratila ochranu před deportací, zároveň ovšem přestala ohrožovat svým židovským původem jak svého árijského muže, tak hlavně svoje dcery. Josefovi v rodině jejich rozvod/rozluku zazlívali, neboť se domnívali, že si tím chtěl sobecky uchránit kariéru dobře postaveného úředníka. Hrozila mu také internace v „táboře pro árijské manžely židovských žen“ v Bystřici u Benešova. Dcera Věra přišla v následujícím roce o práci instruktorky a učitelky v soukromé gymnastické škole Běly Friedländerové v paláci Axa v Praze a se sestrou Helenou byly totálně nasazeny na esesácký velkostatek na pražské Julisce (zaniklá usedlost v Praze 6 – Dejvicích), kde nakládaly uhlí na vozy.Velkou ranou pro děvčata bylo, když maminka obdržela předvolání do transportu.
Ottla odjela do terezínského ghetta 3. srpna roku 1942 transportem označeným AAw, obdržela číslo 643. Dcery jí pomohly zabalit věci s sebou a doprovodily ji na shromaždiště v areálu bývalého Radiotrhu u Veletržního paláce, kde ji viděly naposledy.
V ghettu pracovala Ottla jako „betreuerka“ (pečovatelka) v některém z chlapeckých domovů (na dvoře v Parku terezínských dětí je umístěna pamětní deska s jejím jménem), možná v L 417 či v jiném. Měla na starost mladší chlapce ve věku cca 8 let. Dcerám posílala z Terezína dopisy. Když jí od dcer přišel balíček, dělila se o obsah i se svěřenými chlapci (bonbony, citrony) a také s lidmi, kteří jí dali povolenku na balík, neboť sami neměli nikoho, kdo by jim mohl balík poslat.
Ottlina dcera Věra v té době bydlela u přítele Karla Projsy, kterého si vzala za muže, aby ji chránil svým árijským původem před transportem do Terezína. Karel Projsa se již dříve ze stejného důvodu dvořil o 20 let starší Ottle. Byl Věřiným známým, možná již z dob jejího krátkého studia na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Sám studoval ve 30. letech 20. století češtinu a historii. Patřil ke skupině pražských avantgardních literátů spjatých se surrealistickým hnutím a strukturalismem. Karel Projsa Věře pomáhal s přípravou balíčků nejen pro její matku do Terezína, ale také pro její tety Elli a Valli a jejich rodiny do ghetta v Lodži (byly zde od října roku 1941). Od tet z Lodže ovšem nikdy nepřišlo potvrzení, že balíčky skutečně obdržely.
V červenci roku 1943 se u příležitosti šedesátého výročí narození Franze Kafky v terezínském ghettu konala jemu věnovaná přednáška, kterou uspořádal Nora Fried (Norbert Frýd). Jednalo se o Friedovu první veřejnou přednášku v Terezíně vůbec. Vyprávěl o tehdy ještě ne tak známém Kafkovi a také předčítal překlady z jeho krátkých próz. Vyslechla ji i pozvaná Ottla. Jelikož se chtěl Nora Fried dozvědět o Kafkovi více, již v Praze se z tohoto důvodu vídal s jejími dcerami. V Terezíně si domluvil s Ottlou schůzku, na kterou si pečlivě připravil dotazy. Z té schůzky ovšem vzhledem k dalším událostem sešlo.
Ráno 24. srpna roku 1943 totiž přijel transport dětí v počtu kolem 1200 z Polska z ghetta Bialystoku, kde pár dní před tím vypukla vzpoura, neb se zdejší Židé dozvěděli, že má být ghetto zlikvidováno a oni že mají být odvezeni do koncentračního tábora. Rodiče a starší sourozenci dětí přivezených do ghetta v Terezíně byli postříleni. V terezínském ghettu byly tyto děti umístěny v nových dřevěných barácích za terezínským opevněním na Krétě. Baráky byly obehnány ostnatým drátem, aby nemohlo dojít ke kontaktu jejich obyvatel s vězni ghetta. O děti se staralo 53 ošetřovatelů a lékařů. Nemocné děti byly po příjezdu odděleny od ostatních, umístěny v přísné izolaci v budově sokolovny.
Ottla se přihlásila dobrovolně jako ošetřovatelka k bialystockým dětem. V této době se jí podařilo prostřednictvím jednoho četníka tajně navázat častější spojení s dcerami Věrou a Helenou. Četník, jehož jméno ani neznala, vynášel její dopisy a házel je do poštovní schránky v Hrobcích (nedaleko Roudnice). Dokonce několikrát zajel do Prahy a osobně předal dcerám matčin vzkaz. V jednom dopise napsala Ottla děvčatům, že odjíždí s těmito dětmi do Švýcarska či Švédska, ne do Polska. Lékaři a ošetřovatelé bialystockých dětí podepsali prohlášení, že budou o poměrech v Terezíně mlčet. Tehdy viděl Nora Fried Ottlu naposledy. Bylo to přes závoru dělících dětskou karanténu od ghetta, k níž se přiblížil, aby si s ní vyměnil pár slov. Ptal se jí na to, zda pojede s dětmi do Švýcarska či Švédska. Prý jen pokrčila skoro rozpustile rameny. Snad tomu sama věřila.
5. října roku 1943 byl z Terezína časně ráno vypraven pod dvojím označením transport Dn/a s 53 průvodci (včetně Ottilie Davidové) a transport Dn/b s 1196 bialostockými dětmi. Nemířil na svobodu, nýbrž do vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau. Věře ani Helence už od maminky žádný dopis nepřišel. Život bialystockých dětí, jejich ošetřovatelů a lékařů se uzavřel tamějších v plynových komorách 7. října roku 1943. Jejich mrtvá těla byla spálena na nedalekém poli.
Když skončila 2. světová válka chodila Věra vyhlížet maminku na Wilsonovo nádraží v Praze a s Helenou, která postávala před jejich domem, se marně těšily, až se vrátí.
Sylvie Holubová
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Otilie_Davidov%C3%A1
Balajka, Petr: Ottla. Nakladatelství Franze Kafky, Praha 2018.
Taussig, Pavel: Neznámí hrdinové. Pohnuté osudy. Česká televize a Albatros Media a. s., Praha 2013.
Wagenbach, Klaus: Franz Kafka. Mladá fronta, Praha 1993.
Frýd, Norbert: Lahvová pošta. Československý spisovatel, Praha 1971.
https://sfi.usc.edu/video/iwalkcz08-balicky
