Perzekuce studentů a policejní věznice gestapa v Malé pevnosti v roce 1942

Případ roudnických studentů

V červnu 2012 uplyne již 70 let od chvíle, kdy se mezi vězni policejní věznice gestapa na Malé pevnosti ocitla také skupina 84 studentů a studentek z Roudnice nad Labem. Pojďme se podívat na události té doby.

Školní rok 1941/1942 byl již třetím rokem válečným. V kronice roudnického gymnázia se můžeme dočíst, že se opět vyznačoval nepravidelnostmi – dlouhými zimními prázdninami, změnami v osnovách, nedostatkem učebnic. O hlavních prázdninách se studenti zapojili do práce v zemědělství. Kronikář zaznamenává změny v celkové orientaci učebního cíle střední školy, který se nejvíce upíná k „praktickému životu“ a orientaci mládeže protektorátu na říši. Jsou navyšovány počty hodin němčiny, již dříve bylo např. zastaveno klasifikování a výuka dějepisu apod. Pro seznámení se s denními událostmi byly na škole odebírány německý deník Der Neue Tag, časopisy Die Wehrmacht a Böhmen und Mähren. Chodby i učebny byly vyzdobeny obrazy význačných německých i českých mužů. Bylo dbáno na přísnou kázeň, politické hovory jak profesorů, tak žáků byly přísně zakázány. Škola se opět hojně zapojila do sběrových akcí.

Na začátku roku 1942 byla z nařízení oberlandrátu zřízena protiletecká obrana, která měla 50 členů – profesorů a žáků. Zimní prázdniny byly opravdu dlouhé, až do 3. března 1942, proto bylo nakonec v únoru rozhodnuto o tom, svolávat žáky 1x týdně do školy, zadávat jim úkoly a ty také průběžně kontrolovat.

Jaro přineslo oslavy dvou – od roku 1939 nově slavených výročí: 15. 3. – oslava vzniku Protektorátu Čechy a Morava a dne 20. 4. oslava Vůdcových narozenin.

27. května, v den atentátu na Reinharda Heydricha, probíhaly ve škole ústní zkoušky dospělosti. Po smrti Heydricha posílá správce školy a profesorský sbor dopis ministru školství a osvěty, v němž vyslovuje hluboké politování nad tímto hanebným činem a ujištění věrnosti vládě.

Hlavním záměrem nacistů bylo postupně zlikvidovat inteligenci národa, včetně mládeže. Na podzim roku 1939 byly zavřeny vysoké školy, počty středních škol  snižovány, školy  zavírány, snižovaly se stavy žáků ve školách. Národ byl zastrašován, a to všemi prostředky. Po atentátu na Heydricha byl rozpoután řetěz akcí a opatření proti českému obyvatelstvu, perzekuce se nevyhnula ani mládeži.

Na základě vykonstruovaných obvinění bylo dne 20. června 1942 zatčeno ve dvou roudnických školách – na Reálném gymnáziu a ve Vyšší průmyslové škole – celkem 84 mladých lidí, z toho 16 dívek. Studenti byli obviněni z přípravy atentátu na řídícího učitele německé obecné školy v Roudnici nad Labem, Alfréda Bauera, aktivního nacistu. Dále byli studenti podezíráni z toho, že je na škole odbojová organizace, studenti průmyslové školy zase údajně vedli debaty proti říši a zdravili se „zaťatou pěstí“.

Po zatčení, které proběhlo během vyučování a kterému venku přihlíželi i někteří rodiče zatčených mladých lidí, byli studenti převezeni do vazební věznice gestapa na Malé pevnosti. Tady stáli u zdi dlouhé hodiny a postupně byli odváděni k výslechům. To vše doprovázely povely, bití a týrání. Poté byli studenti a studentky postupně rozmístěni na cely. Dívky na nově vznikající ženský dvůr, někteří chlapci nejprve na samotky, posléze všichni na cely v areálu věznice v Malé pevnosti.

Častěji než dívky se chlapci stávali svědky brutálního chování dozorců. Jeden z nejhorších momentů se odehrál při práci „na senách“, kdy si chlapci udělali malou přestávku. Při tom je přistihl dozorce Storch. Následně byli studenti podrobeni krutému týrání v podobě běhání, válení sudů, dělání kliků, dřepů – což bylo doprovázeno bitím dozorců. Po 14 dnech začali být kluci zařazováni do venkovních komand, což jim umožnilo dostávat se ven z pevnosti, unikat tak pozornosti dozorců a také někdy aspoň letmo zahlédnout své blízké, své rodiče, kteří chodili k pevnosti či na místa, kde studenti pracovali, a snažili se alespoň takto zjistit, zda je jejich dítě „v pořádku“.

Dívky pracovaly od léta 1942. Ve vzpomínkách dívek se můžeme dočíst, že i přes všechnu hrůzu a stesk po domově se snažily si život ve věznici zpříjemňovat zpěvem, vyprávěním obsahů knih. Jedna ze studentek – Ema Blažková například na pevnosti malovala obrázky zachycující život dívek v cele apod.

Studenti i studentky také dostávali balíčky a mohli posílat domů na vyprání prádlo, do kterého se jim dařilo ukrývat motáky.

Již v době uvěznění na Malé pevnosti dva studenti zemřeli, nejprve v červenci 1942 Miroslav Lácha na zápal plic, o měsíc později pak v litoměřické nemocnici Zdeněk Kubeš. V září 1942 začali být postupně chlapci a dívky propouštěni na svobodu. Před tím však byli vyloučeni z možnosti studia na školách v protektorátu. Po návratu z věznice se museli hlásit na gestapu a poté odcházeli na pracovní nasazení. V průběhu 3 – 6 měsíců byla většina propuštěna.

Na 20 studentů (19 chlapců a 1 dívku) ale svoboda nečekala. Od září byli postupně deportováni do dalších koncentračních táborů. Do Osvětimi, Buchenwaldu a Flossenbürgu.

V Osvětimi jich postupně zemřelo 9 a v Buchenwaldu 2. Celkem se domů nevrátilo 13 studentů.