Poštovní styk mezi protektorátem a ghettem

Poštovní styk jako nástroj komunikace vězňů s venkovním světem patřil ze strany vedení ghetta k nejpřísněji sledovaným oblastem a podléhal zvláštním předpisům. Po nejrůznějších omezeních v prvních měsících existence ghetta se pravidelný poštovní styk začal rozvíjet od září 1942. Při korespondenci s okolím museli vězni respektovat řadu průběžně upravovaných podmínek, v zásadě však bylo třeba splňovat následující pravidla: snadno čitelné sdělení muselo být napsáno výhradně v německém jazyce a nesmělo překročit rozsah třiceti slov či jednu stranu malé dopisnice. Striktně byl definován také okruh zakázaných témat – texty s politickým obsahem byly nepřípustné, pisatelé se nesměli urážlivě vyjadřovat o říši a jejích představitelích, zákaz se vztahoval i na jakékoliv negativní informace o životních poměrech v ghettu apod. Z těchto omezení pak vycházelo víceméně unifikované sdělení, že se pisateli daří dobře.

Zvláštní pozornost byla věnována cenzuře informací. K poštovnímu styku používali vězni speciální dopisnice, které získávali prostřednictvím terezínské židovské samosprávy. Po napsání putoval dopis do rukou cenzora v židovské samosprávě tábora. Cenzor obsah zkontroloval a dopis označil razítkem s písmenem „Z“ (odvozeno od německého slova Zensur = cenzura) a svým vlastním cenzorským číslem. Tímto úkonem převzal cenzor odpovědnost za nezávadný obsah dopisu a psaní mohlo být předáno k další cenzuře prováděné na velitelství SS. Teprve po kontrole esesmany byly dopisy odesílány z Terezína dál. V případě, že byl adresátem obyvatel Protektorátu Čechy a Morava, byl dopis z Terezína dopraven kurýrní cestou do pražské Ústředny pro židovské vystěhovalectví, kde pracovníci Židovské obce dopisy vyzvedávali, třídili a teprve poté byly poštou odesílány adresátovi.

Vzhledem k obrovskému množství obyvatel ghetta a zároveň omezeným kapacitám vězeňského úřednického aparátu, který korespondenci cenzuroval, evidoval atd., směli vězni odesílat dopisy jen v určených turnusech. Délka turnusů se průběžně měnila a pohybovala se v rozpětí přibližně dvou až tří měsíců. Pakliže pisatel porušil regule dané pro písemný styk, např. obsahem dopisu nebo jeho úpravou, byl mu dopis vězeňským cenzorem vrácen s možností urychleně napsat dopis nový. Pokud ani druhé psaní neodpovídalo stanoveným pravidlům, musel jeho autor počkat, až přijde na řadu v dalším turnusu. I přes stanovené turnusy, zavedené kvůli náročné administraci vězeňské korespondence, dosahoval objem zásilek obrovských rozměrů.

Vedle oficiální vězeňské korespondence existovala v ghettu také nelegální cesta, kterou vězni odesílali či přijímali poštu od svých příbuzných či přátel. Do tajného doručování zásilek se zapojili někteří četníci, ale také jednotlivci.

K nezištně pomáhajícím jednotlivcům patřil například Josef Bleha pocházející z Terezína, kde vedl malou trafiku. Kontakt mezi ním a vězni vznikl hned v počátku fungování ghetta a pokračoval i po rozpuštění obce Terezín v únoru 1942 a Blehově následném přestěhování do sousedních Bohušovic. Na jaře roku 1943 gestapo jeho ilegální činnost odhalilo. Josef Bleha byl poté zatčen a uvězněn v policejní věznici gestapa v Malé pevnosti, odkud byl později poslán do německého koncentračního tábora. Po osvobození se vrátil do Bohušovic, o své podpoře terezínských vězňů však nemluvil. Za své humánní zásluhy byl Josef Bleha posmrtně oceněn titulem Spravedlivý mezi národy, udělovaným izraelským Památníkem holocaustu Jad Vashem.

Vězeňská pošta zajišťovala vedle písemných zásilek také doručování táborové úřední pošty, balíků atd. Balíky určené vězňům přicházely do Terezína někdy porušené a zčásti vykradené, místní velitelství SS navíc některé zásilky občas zadrželo a vězňům vůbec nepředalo. To platilo zejména v případě balíků zasílaných do ghetta různými zahraničními organizacemi bez udání konkrétního adresáta. U balíků adresovaných konkrétním jednotlivcům byla situace lepší, k jistotě o jejich doručení navíc přispělo potvrzení o příjmu, zavedené v polovině roku 1943. Ve stejném období došlo také k zavedení tzv. připouštěcích známek, kterými velitelství SS regulovalo, fakticky ale snížilo množství balíků zasílaných do ghetta.

Uvedená opatření se mnoha vězňů nijak nedotkla, neboť mimo území ghetta neměli nikoho, kdo by jim balík zaslal. Ti šťastlivci, kteří do zavedení připouštěcích známek dostávali balíky třeba i častěji, však byli naráz ochuzeni, neboť získání připouštěcí známky bylo opět podřízeno stanoveným turnusům, mimo něž nebylo možné balíky do Terezína posílat. Připouštěcí známky však měly ještě jednu funkci – díky přesné evidenci odesílatelů balíků získal nacistický policejní aparát protektorátu přehled o těch obyvatelích Čech a Moravy, kteří vůči Židům vězněným v Terezíně projevovali tímto způsobem své sympatie.

Každý odesílatel byl povinen vložit do zásilky přesný soupis obsahu, který byl v Terezíně při předávání balíku za účasti příjemce kontrolován. Balík nesměl obsahovat zakázané věci jako cigarety, tabák, hodinky atd., i přes tato omezení ale představoval pro každého příjemce značné přilepšení. U spoluvězňů pak tito šťastlivci vzbuzovali často závist, neboť balík vylepšil nejen materiální výbavu vězně, ale obohatil ho také o tolik potřebné potraviny. Právě potraviny v balících byly lákadlem pro vězně zaměstnané na poště. Někteří z nich, sužování hladem, svodům neodolali, avšak po přistižení při krádeži následovaly přísné tresty.

Umístění centrální pošty se v areálu ghetta v průběhu války několikrát změnilo. K tomuto účelu byl využíván například objekt bývalé zbrojnice, přízemí objektu L 414 na náměstí (dnešní čp. 612) a jiné.

Šm