Počátky spolupráce mezi Hanou Greenfieldovou (vlevo) a vzdělávacím oddělením Památníku Terezín, tehdy pod vedením Ludmily Chládkové
Hana se narodila 3. 11. 1926 v Kolíně. Se svou starší sestrou Irenou vyrůstaly v české vlastenecké rodině. Ani s příchodem německé okupace a nastolením protižidovských opatření její rodiče neuvažovali o emigraci.
Pak přišel Terezín. Do ghetta se Hana dostala s širší rodinou kolínským transportem AAd dne 13. 6. 1942. Zařazení na práci v kuchyni jí pomohlo překonávat ubohé táborové poměry, přesto ale nastaly situace, jež jí pobyt v ghettu činily téměř zoufalým. Sebevraždou tu ukončil život její dědeček, po operaci zemřel milovaný kamarád, do neznáma odjela maminka. Hana od ní byla oddělena zcela nečekaně poté, co v srpnu 1943 přibyl do Terezína transport dětí z Bialystoku. Ošetřovatelka Marie Lustigová byla jedním z 53 vězňů přidělených k péči o tyto děti. Tito vybraní ošetřovatelé zůstávali s bialystockými dětmi v nově postavených západních barácích za ghettem, s nikým se nesměli stýkat, aby mezi terezínské vězně nerozšířili informace získané od dětí o poměrech v polských ghettech a táborech. Hana se přesto několikrát pokusila maminku alespoň spatřit. Čekání se vyplatilo a jednou na ni mohla z úkrytu zavolat a promluvit s ní. 5. října 1943 transport dvanácti set bialystockých dětí i s terezínskými ošetřovateli odjel – prý do Švýcarska. Až po válce vyšla najevo skutečnost, že transport skončil v Osvětimi – v plynu. (Po několikaletém pátrání Hana objevila v archivu listiny se jmény všech, kteří se tehdy ve zvláštním transportu Dn/a nacházeli. Bylo to kruté potvrzení matčina osudu.)
Z rukou starostky města Terezín Růženy Čechové přebírá Hana Greenfieldová čestné občanství města Terezín, r. 2001
Přišel rok 1944, v Terezíně vrcholily přípravy k přijetí delegace Mezinárodního výboru Červeného kříže. Přeplněné ghetto muselo opustit sedm a půl tisíce vězňů, mezi nimi i Hana. Transportem Eb se dostala v květnu do rodinného tábora v Osvětimi – Birkenau. Na počátku července 1944 se tam konala selekce všech přítomných, jež pro ni znamenala odjezd na práci do Německa. Její pracovní skupina skončila ve Freihafenu u Hamburku. Po celou zimu, až do roku 1945, v širokém okolí vězeňkyně odklízely trosky po spojeneckém bombardování. Z této doby Haně utkvěla jedna vzpomínka na pomoc neznámých lidí. Ve chvíli, kdy polevil dozor SS, se jí podařilo odběhnout z rozbité ulice k domku, tam zaklepala a poprosila o trochu jídla. Dostala polévku a pokyn, ať přijde zase. Podruhé kromě jídla jí rodina věnovala velké boty s novou pevnou podrážkou, což byl v tu chvíli drahocenný dar. Už tolik nebude trpět zimou jako dosud. Dodnes na tyto lidi Hana nezapomněla.
Bombardování německých měst neustávalo, blížil se konec války a zbytek Haniny pracovní skupiny byl převezen do tábora v Bergen – Belsenu. Tamní hrůzu a nakonec radost nelze zapomenout: žízeň, infikovaná voda, hlad, hromady mrtvých a pak první britský tank – to už byl 15. duben 1945 a osvobození.
Poválečný pobyt v rodném Kolíně nebyl dlouhý, Hana se po čase vystěhovala do Izraele, kde žije se svou rodinou dodnes. V novém domově se rozhodla studovat a následně předávat informace o období holokaustu. Vypracovala vzdělávací program a školila nejen mladé lidi, ale i osoby přeživší koncentrační tábory, aby pak mohly též vystupovat, mluvit o zážitcích a vést besedy.
Opět v Terezíně
Boty, pro Hanu symbol nového života
Hana Greenfieldová nabídla Památníku Terezín svou pomoc záhy po vzniku jeho vzdělávacího oddělení. Mohla předat zkušenosti i představy, mohla řadu nových aktivit sponzorovat. Její návrh na pořádání literárních či výtvarných soutěží s tematikou holokaustu pro školní mládež jsme naplnili hned v roce 1994. Vyhlášená literární soutěž měla sice jen regionální dosah, ale poznali jsme, že zájem lze podnítit. Hana v tu chvíli založila fond, z nějž jsme nadále mohli čerpat finanční prostředky na vše, co se k soutěžím váže: na ceny za vítězné práce, na katalogy, kalendáře atd. Dodnes se do soutěží Památníku Terezín hlásí každým rokem desítky škol, stovky žáků a studentů z celé České republiky. Vítězové měli možnost setkat se s Hanu osobně, když přijížděla k slavnostnímu předávání cen. Všichni znají její memoárovou knížku „Z Kolína do Jeruzaléma“, kterou úspěšným soutěžícím věnujeme. Spolupráce s Hanou trvá již 19 let. Za její podpory jsme vydali dva kalendáře (1997 a 2007) a publikaci „Člověk není číslo“, jež byla následně představena roku 1998 na Mezinárodním knižním veletrhu v Praze. S Haninou pomocí jsme zorganizovali dvě zahraniční putovní výstavy z kreseb zaslaných do soutěží: V Los Angeles byla roku 2000 instalována výstava „Holokaust očima českých dětí“ a roku 2005 putovala do Jeruzaléma výstava „Zůstat člověkem“.
Hned v počátcích spolupráce se Hana Greenfieldová stala členkou Čestné rady ředitelů Památníku Terezín. Roku 2001 byla za dlouholetou podporu a spolupráci při vzdělávání mládeže jmenována čestnou občankou města Terezín.
Chl
