Unavená radost
Michal Flach
Tak jsem to přežil
Z velkých těžkých očí
se dívám na ten svět
a je mi těžko
Hlad pořád ještě saje
a kosti pořád ještě bolí od včerejších ran
Tak jsem to přežil
Přežil?
Vzpomínám
A někdo dává mléko
a někdo dává ručník
a nikdo nebije mne nemohu-li vstát
A hrdlo bolí
hrdlo tolik bolí
chce jásat, jásat, jásat zajásat
A přec
má ještě příliš málo síly
To příliš z mého života už ve mně podkosili
Tak jsem to přežil
Z velkých těžkých očí
se dívám na ten svět
A je mi těžko
Báseň pochází ze sbírky veršů Ohlédnutí z veliké dálky[1]
Michal Flach (1920 – 2009) byl za druhé světové války vězněn v terezínském ghettu, v KT Auschwitz-Birkenau a osvobozen v pobočném táboře KT Buchenwald, v Meuselwitz. Byl básníkem a spisovatelem.
Tento příspěvek nabízí několik ohlédnutí za prožitky z doby druhé světové války (1939 – 1945), pronásledování, věznění či reflexe několika týdnů a měsíců po osvobození, a to prostřednictvím úryvků ze vzpomínek, dokumentů, rozhovorů a publikací.
Ze vzpomínek[2] sestry Petra Ginze (1928 – 1944), Evy Ginzové-Pressburgerové (1930 – 2022), z roku 1972.
Jako mnohá děvčata mého věku (bylo mi patnáct) psala jsem si deník. Petr byl vězněn v terezínském ghettu a zahynul v KT Auschwitz-Birkenau.
15. května 1945 jsem zapsala: „Včera ráno jsem přijela domů z Terezína. Petříček, i když jsem v to skrytě doufala, doma nebyl. Čekáme teď každý den, že se vrátí nebo podá o sobě aspoň zprávu… Končím tím svůj deník, protože v něm chci mít jenom terezínské zážitky. Ale až se vrátí Petr, připíši to sem jistě.“
- dubna 1947 je na závěr napsána jedna věta: „Petr se nevrátil.“
Zdá se mi však, že tato věta, připsaná na závěr po dvou letech, tam nepatří. Deník doopravdy zůstal otevřený. Čekáme Petra vlastně až dodnes. Je to neuvěřitelné. Zdá se mi, že ta mezera, to vzduchoprázdno, které nastalo nesmyslným vyvražděním milionů duší, se musí ještě vyplnit. Často přemýšlím, jaký by byl můj život, kdyby mě byl v něm doprovázel Petr jako až do mých dvanácti let. Petr byl můj nadanější a silnější bratr, kterého jsem obdivovala, který mi byl vždycky příkladem, jenž mi naznačoval cestu. Svět by byl s těmi miliony duší, které tu již nejsou, bohatší, jiný. Myslím, že lidské duše jsou nějak vzájemně spojené, vázané jedna k druhé. Když jedna násilně zahyne, druhá trpí navždy, něco jí chybí.
Úryvek ze vzpomínky Eriky Žádníkové (1920 – 2006)[3]. Jedná se o reflexi pocitů při návratu do života po osvobození. Erika byla vězněna v terezínském ghettu, v KT Auchwitz-Birkneau, osvobozena v Kurzbachu.
Já jsem prostě strašně toužila domů. Měla jsem hroznou radost, že žiju, já mám život strašně ráda. I když po letech, ještě dneska, když na to všechno si vzpomenu, nejenom kvůli mojí velké rodině, kdy se nikdo nevrátil, mám takový pocit viny, že já jsem to přežila, oni tam zůstali. Těch dětí, já nechci mluvit o mých útrapách, protože já jsem byla pořád plná optimismu, já jsem si vždycky říkala, musíš to přežít všechno, ale to, co jsem viděla, bylo strašné.
Jytte Bornstein (*1936) byla do terezínského ghetta deportována třetím transportem z Dánska v polovině října 1943. Z ghetta na svobodu byla skupina „dánských“ vězňů odvezena autobusy Švédského Červeného kříže v polovině dubna 1945.
Ve svém vyprávění připomíná situaci v Dánsku před deportací, hovoří o terezínském ghettu a také o tom, co bylo po návratu domů. Zde je několik vět z její vzpomínky:
Vrátila jsem se do třídy, kterou jsem opustila v roce 1943. Pak mě jednou požádal ředitel, jestli bych k němu mohla přijít. Usadil mě na jeden konec dlouhého mahagonového stolu, on seděl na druhém konci a kolem všichni učitelé.
A řekli mi, ty jsi náš svědek, tak nám o tom řekni. Neodvážila jsem se neodpovědět na jejich otázky, ale byla jsem zděšená. Byla jsem zpátky v Terezíně a vše to ve mně znovu ožilo a musela jsem odpovídat na otázky.
A najednou ředitel řekl: Dobře, ještě zbývá 5 minut do další hodiny, můžeš si jít hrát. Šla jsem ven a dívala se na své kamarády…. Opírala jsem se o zeď, dívala se na ně a myslela si ´Jak se mohou smát? Jak mohou skákat a hrát si?´
Nemohla jsem to pochopit. A přitom jsem si jen přála být jako oni.
Jak můj otec později řekl: Je to něco, co jsme odložili, ale nikdy na to nezapomněli. A to byl pravděpodobně i výsledek výchovy v té době. Protože, pochopitelně, všichni se chtěli vrátit ke svému „starému“ životu.
Terezín mám v mysli stále. Srovnala jsem se s tím do té míry, že mohu upřímně říct, že bych bez toho nemohla být. Ovlivnilo to můj život tak, že bych bez toho ani být nechtěla. Kdybych bývala nebyla v Terezíně, nikdy bych nepotkala Jirku (malý český kamarád Jytte v ghettu), a o to bych přijít nechtěla. [4]
Zdeněk Ornest (1929 – 1990) v rozhovoru s Marií Rút Křížkovou, publikovaném v knize „Je mojí vlastí hradba ghett“[5] hovořil o svých osudech za války. Zdeněk byl vězněn v terezínském ghettu, v KT Auschwitz-Birkenau a osvobozen v KT Dachau.
Myslím, že o hrůzách koncentračních táborů toho bylo napsáno tolik, že každý má představu, jak to tam asi vypadalo. V mém případě snad šlo o tu zvláštnost, že jsem se octl uprostřed nejstrašlivějších krutostí ve věku nedospělém, rozjitřeném, ve věku pubertálním, sám, bezradný ještě mnohem víc než dospělí kolem mne. Že jsem v těchto letech musel poznat kolem sebe smrt a utrpení ve všech zvířecích podobách, vidět umírat lidi mnohem zdatnější a silnější, být při tom, když ubíjeli, věšeli a týrali spoluvězně, prokousat se všemi epidemickými nemocemi včetně skvrnitého tyfu, ležet ve vagónu několik hodin pod mrtvými a v nejzoufalejších chvílích hladu utajit smrt vedle ležícího kamaráda tak dlouho, jak to jen šlo, abych za něho alespoň pár dnů mohl fasovat jeho příděly potravy; a to všechno prodělat v letech, kdy se poprvé zamilováváme, začínáme chodit do tanečních, čteme lyrickou poezii a hrajeme fotbal. Vzpomínka na život v Terezíně (v ghettu – poznámka redakce) se stala krásným snem, který se rozplynul, i když se to zdá být paradoxní.
Eva Herrmannová (1929 – 2017) byla vězněna v terezínském ghettu, kde byla v květnu 1945 osvobozena. Z knihy[6] „Poslední Herrmannovic holka“, popisující její osud, jsou dva následující úryvky přibližující její cestu z ghetta dne 9. května 1945 a příchod domů o pár dní později.
Hned po ránu jsem začala balit. Bylo 9. května, nejvyšší čas odejít, dokud nebyla zpřísněna karanténa vzhledem k epidemii skvrnitého tyfu, jenž prý byl zjištěn již 24. dubna. Několik „árijských“ maminek či tatínků si už pro své „míšenecké“ ratolesti přijelo autem z Prahy. Já věděla, že pro mne nikdo nepřijede. Většina lidí se musela smířit s tím, že tu zatím zůstanou a že jejich odchod z Terezína nebude nijak jednoduchý. Neměli totiž kam jít. Já však kam jít měla a snažila jsem se co nejrychleji odejít, než se tu nadobro uzavřou závory vzhledem ke karanténě, což se mi také podařilo.
Zabalila jsem si jen to nejnutnější, i tak toho bylo dost, do batohu se mi podařilo kromě deníků a různých mně milých věcí opět namačkat peřinu i můj flaušový kabát, na nějž mi maminka ještě před odjezdem do Terezína přišila látkou potažené „knoflíky“, co knoflík, to smotaná tisícikoruna. […]
Dostat se z Terezína bylo snadné. Při východu z ghetta za Hamburskými kasárnami nás sice zastavil český četník, kam že to jdeme, když je vyhlášena karanténa. Já se na něj rozkřikla, že už jsem tu sama dva roky, zatím zdravá jako ryba, a že chci za maminkou, ještě než tu něco chytnu. Četník se otočil, a když zjistil, že nás nikdo nevidí, řekl, ať koukáme mazat.[7]
[…] A tak jsem dojela do Prostějova, do Svatoplukovy ulice, odkud jsem před léty s tatínkem vyprovázela do Terezína dědečka s babičkou. Nyní zde u jakési vzdálené tetičky bydlela maminka s tatínkem. Tetička byla doma, i ona se mě lekla a drahnou chvíli jí trvalo, než mě poznala. Když si představím, jak jsem tehdy asi vypadala, divila jsem se, že mi vůbec otevřela. Řekla mi, že maminka je u tatínka v nemocnici, kde také často přespává. Tak jsem u ní nechala svůj batoh a rovnou se vydala do nemocnice. Byl nádherný jarní den, i zde však bylo jako po vymření a nikde nikdo.
Nemocniční pavilony tu byly roztroušené ve velikém parku. Když jsem se zastavila před hlavním vchodem a rozhlížela se kolem, sedělo opodál na lavičce pod velkým kaštanem několik lidí, vedle nich nemocniční vozík s dřímajícím pacientem. A jak jsem se rozhlížela, uslyšela jsem náhle strašlivý výkřik a někdo se řítil k hlavním vratům. Byla to maminka a ten pacient na vozíku můj tatínek.
Byla neděle, 13. května 1945 – Svátek matek.[8]
Pavel Stránský (1921 – 2015) ve vzpomínkové knize Poslové obětí, Z Terezína do Terezína se zastávkou v Osvětimi-Březince a Schwarzheide[9] připomíná okolnosti svého odchodu z ghetta krátce po osvobození a také návrat do Prahy.
Podrobnosti našeho úniku z Terezína jsem dávno zapomněl, zčásti vinou běžného stárnutí lidského mozku, zčásti vinou pošetilé snahy osvobodit mysl od vzpomínek na prožité utrpení. Teprve po mnoha letech mi připomněl jeden člen našeho „triumviátu“ podrobnosti našeho odchodu z Terezína a potvrdil mi, že i další jeho člen (oba žijí v Izraeli) si je jist, že autorem „geniální“ myšlenky, která nám umožnila uniknout z Terezína před vyhlášením karantény, jsem byl já. Dodnes to nevím zcela s určitostí, i když mi to lichotí. […]¨
V našich provizorních osobních průkazech byla poznámka psaná inkoustovou tužkou „Podezřelý ze skvrnitého tyfu“. Jakmile se na ni četník u brány podíval, poslal nás okamžitě zpátky. Co teď? A tu – údajně mně – bleskl hlavou spásný nápad. Stačilo jen nepatrně změnit poznámku na osobních průkazech na „Nepodezřelý ze skvrnitého tyfu“ a četník u jiné brány se nad naším přáním odejít z města vůbec nepozastavoval. […]
Vrátil jsem se před polovinou května 1945 do Prahy a ubytoval se na čas u jedné ze svých „árijských“ tet. Ne nadlouho. Z jejích tří synů se vrátil jenom jeden a já jsem nechtěně vyslechl, jak si strýci postěžovala na osud: „Jak je ten osud nespravedlivý! Vrátí se někdo, na kterého nikdo nečeká a který taky ani na nikoho nečeká. A mámě, která čeká na své tři syny, se vrátí jenom jeden!“ Ale tak to nebylo. Čekal jsem na svou ženu a stále věřil, že se mi vrátí. I když jsem na jedné straně dovedl pochopit bolest matky, které se nevrátí dvě děti, dotklo se mě to. Přestěhoval jsem se ke druhé „árijské“, bezdětné tetě.[10]
Anna Hanusová (Flachová) (1930 – 2014) byla vězněna a osvobozena v květnu 1945 v terezínském ghettu. Ve své vzpomínce[11] vypráví o tom, jaký dopad mělo na její život věznění v tomto místě:
Celý život jsem věnovala veliké úsilí, všechno jsem dělala víc, poctivěji, všechno jsem se snažila dělat férově […] poněvadž jsem nebyla jenom za sebe. Já jsem byla za celou skupinu lidí, která byla utlačovaná bez ohledu na to, jakou kvalitu měli, jenomže byli řazeni k určité rasové skupině. Takže tento vliv byl veliký, veliký. Vždycky jsem všechno chtěla dělat více a lépe a bohužel i tady se mně stalo, že třeba moje kolegyně […] se mě ptala, jak to vlastně bylo s těmi židi, když zabíjeli na Velikonoce ty děti […].
Poznala jsem cenu přátelství a mohu říct, že mám mnoho přátel, mnoho pevných přátelství. Snad bych toho ani nebyla tak schopná, kdybych nebyla v Terezíně. Naše děvčata z osmadvacítky, my i když jsme se po čtyřiceti letech setkaly, my jsme navázaly tak, jako bychom se rozešly včera. My máme stejný způsob myšlení, stejný vztah k životu, to vedení tam bylo tak silné, že prostě už nás neformovali rodiče v tom věku, ale že už nás formoval ten život a ten společný pobyt.
Hana Greenfieldová (1926 – 2014) [12] a její vzpomínka na návrat domů do Kolína z koncentračních táborů a reflexe života po válce. Hana Greenfieldová byla vězněna v terezínském ghettu, v KT Auschwitz-Birkenau, osvobozena v KT Bergen-Belsen.
10. června 1945 jsem přišla domů. Ale domov už to nebyl. […] Domů do Kolína, na den přesně tři roky poté, co jsem jej opustila, 10. června 1942. Víte, celé ty roky v táborech máte touhu se vrátit zpět, zpět domů.
Co je domov? Domov je matka, otec, rodina, dům, kamarádi, všechny známe věci. To zůstalo v mé mysli. To bylo – proč jsem chtěla přežít.
Druhý dne ráno jsem vstala a šla k našemu domu. A ve své naivitě jsem doufala, že se babička podívá z okna a že naše posluhovačka přijde dolů a otevře dveře.
Zaťukala jsem na dveře a nějaký cizí člověk se mě zeptal: Ano, co chcete? A já si uvědomila, že už to není můj domov.
Takhle pro mě skončila válka. Ale samozřejmě, následky, dopady holokaustu se projevovaly dále. Pronásledovaly mě po celý život ve vzpomínkách, ztráta rodiny, svět, do kterého jsem přišla a na který jsem nebyla připravena, dospívání, zjištění, jaká katastrofa se stala židovskému národu. A to vše je dnes historie.
Viktor Heller (1912 – ?) Byl zatčen 13.9.1944 v Lysé n. L. gestapem za rozšiřování ilegálních časopisů. Vězněn v policejní věznici v Malé pevnosti od 1. 3. 1945 do 6. 5. 1945. Ve své vzpomínce[13] z dubna 1968 připomněl okamžiky v Malé pevnosti ve chvíli oznámení o blížícím se konci války, které tehdy trávil na jedné z cel IV. dvora.
[…] Na cele bylo hrobové ticho. Vylezl jsem po schůdkách na pryčnu, kde spával Franta Strašil, který byl ale před tím již přenesen na tyfovou celu, a kamarádům jsem řekl: Chlapci, Zeinecke (jeden z dozorců v Malé pevnosti, poznámka redakce) nám právě teď oznámil, že Deutschland je kaput. Jsme tedy volni a svobodni a máme zůstat na celách a čekat na pokyny, které dostaneme. […]
Co se dálo po těchto mých slovech těžko vylíčiti. Byl to okamžik, na který jistě nikdo z nás, kteří přežili, nezapomene. Téměř všichni klekli na kolena a začali se líbat a objímat. Všem tekly slzy radosti velké jako hrachy. Nebylo jediného suchého oka. Někteří klečeli a nahlas se modlili, všichni se ale navzájem líbali a objímali. Nebyl tu jásot, nebyly tu výkřiky nadšení, ale byly to okamžiky, kdy z každého spadl strach a hrůza a vysvitla hvězda naděje, hvězda života, hvězda svobody. A pak začala jedna skupinka kamarádů, kteří klečeli v koutě v rohu cely zpívat „Kde domov můj“! Nikdy v životě snad již nezažiju ten zvláštní tón, který kamarádi nasadili. To nebyla jen pouhá píseň, to byl vnitřní hlas, který v těchto okamžicích dostal výraz tónů. A pak se přidávali další a další a zakrátko celá cela klečela a zpívala naši hymnu „Kde domov můj“.
Marie Poláková (1912 – ?), zatčena v říjnu 1942 a vězněna v policejní věznici v Malé pevnosti v letech 1942 – 1945. Ve své vzpomínce[14] připomíná poslední dny války na ženském dvoře věznice v Terezíně.
4. května večer šel první transport žen do města Terezín do karantény, ještě za doprovodu SS manů a 5. května už přišly pro náš autobusy s naší vlajkou. Jökl a ostatní, hlavně Malloth a Wachholz (velitel a dozorci z Malé pevnosti, poznámka redakce) ještě řval a zuřil, jsou prý dosud pány pevnosti, ale nikdo si jich už nevšímal. Komandantce jsme 5. května ráno odmítly nastoupit k apelu, žádná už nešla na Reinigungskommando, byly jsme pod dozorem sester Červeného kříže, odvšiveny, vykoupány, každá měla někde tajně zašitou trikoloru, ta byla rychle připevněna na šaty, seřadily jsme se před bránou slavného Frauen-Abteilung, a místo los, los Mensch, hau ab…. zazněla naše hymna, tehdy stál u SS Wache Wachholz a nedokázal nic jiného, než s otevřenou pusou za námi hledět, jak vyjíždíme z brány terezínské Malé pevnosti na svobodu.
Emilie Schiffnerová (1898 – ?) byla zatčena v květnu 1944 v Košicích za pokus pomoci židovské rodině a vězněna v policejní věznici v Malé pevnosti od 17. 12. 1944 do osvobození. Ve své vzpomínce[15] připomíná konec války a ještě i následující měsíce.
4. května ráno nám Mendeová oznámila, že půjdeme v 11 hodin do Terezína na prohlídku, kde je Mezinárodní červený kříž, a která je zdravá, půjde domů. V Terezíně jsme byly až do večera a pak jsem šla zase na pevnost. To už jsme věděly, že je konec války. Druhý den se Němci chystali k odchodu. […]
Všichni jsme se sešli u hlavní brány, muži vynesli z kantýny rádio a v tom volala Praha o pomoc. Nikdy na tuto chvíli nemohu zapomenout, jak nám bylo, když se v rádiu ozvalo „Kde domov můj“. Jak šťastný byl ten, kdo měl rodinu a domov a měl po vší té hrůze, kam jít. Já neměla nikoho a nic. Zůstala jsem na pevnosti, kde bylo tolik práce, hlavně na 4. dvoře. Pak jsem převzala kantýnu, kde jsem vařila pro oddíl SNB a lidi, kteří tam dobrovolně pomáhali.
1. srpna 1945 jsem se s Malou pevností rozloučila a našla si nový domov na Kamýku.
Václav Dřevo (1901 – ?) byl vězněn v policejní věznici v Malé pevnosti od 7. 2. 1945 do osvobození. Ve své vzpomínce[16] o konci války hovoří o svém onemocnění tyfem.
5. května i nad Malou pevností zasvitlo slunce svobody. Ležel jsme již v horečce a pamatuji se jen matně, že jsem pozoroval, že se něco změnilo. Pak mi kdosi pomohl z palandy. Pak se pamatuji, že jsem byl vykoupán, převlečen a kamsi odnesen na nosítkách. Probudil jsem se až 12. května. Stál přede mnou obětavý, usmívající se dr. Brada a ošetřovatelky. Byl jsem zachráněn.
Když jsme prvně vyšli z cely, proměněné v nemocniční pokoj, na dvůr Malé pevnosti jako svobodní lidé, měly jsme v očích slzy. My, kteří jsme se seznámili s vyšetřovacími způsoby gestapa, kteří jsme se zaťatými zuby snášeli bez hlesu rány esesmanů […] , jsme plakali radostí, neboť sen, který jsme snili po celá léta poroby, stal se skutečností.
Miroslav Kubík (1925 – 2021) [17]a jeho připomínka toho, kdo jim, vězněným studentům v době druhé světové války pomohl přežít. Slávek patřil do skupiny 84 roudnických středoškoláků zatčených 20. 6. 1942 ve škole v době heydrichiády po atentátu na Heydricha. Důvodem zatčení byly neprozřetelné výroky jednoho septimána z roudnického gymnázia v době heydrichiády. Slávek byl internován v Policejní věznici Terezín v Malé pevnosti, v KT Auschwitz I a osvobozen v KT Dachau.
Mělo by zaznít to, že hlavní zásluhu na tom, že jsme se vrátili, že měli naši rodiče, poněvadž mně poslali za ty téměř tři roky nebo vlastně dva a půl, poněvadž povolený potravinový balíčky byly v listopadu 1942, a až do konce války mi poslali celkem 860 kg. To samozřejmě znamenalo i velkou finanční ztrátu, poněvadž oni na nás nefasovali potravinové lístky, čili všechno museli kupovat na černém trhu, těžce shánět v tehdejší válečné době.
A závěrem ještě jako doplnění vzpomínky Miroslava Kubíka přidáváme citace z dopisu Adolfa Ambrože[18], ředitele měšťanské školy v Českých Budějovicích, který byl po určitou dobu vězněn v KT Dachau, kde a tam měl možnost se seznámil setkat a pobývat se třemi českými gymnazisty-vězni z Roudnice n. L., z nichž jeden byl právě Miroslav Kubík. Po válce napsal dne 26. 6. 1945 na ředitelství roudnického gymnázia dopis, ve kterém připomněl tyto tři mladé muže a jejich vystupování a chování v prostředí nacistického koncentračního tábora:
Vrátil jsem se po čtyřech létech z koncentračního tábora v Dachau. Byl jsem celkem v pěti táborech a měl jsem příležitost nejen prožíti své utrpení, ale poznati dokonale celý ten ubohý život a povahy uvězněných lidí. Vedle vzácných charakterů, opravdu politických vězňů, bylo tam i dosti darebáků, o kterých jsme říkali, že byli v kriminále za éry německé, ale že tam půjdou i za republiky.
A proto tím více a tím čestněji se mezi ostatními vězni jevili tři žáci Vašeho ústavu Svět, Kubík a Štěpán. Měl jsem příležitost býti s nimi téměř dvě léta ve jedné světnici. Za tu dobu neuslyšel jsem od nich jediného hrubého slova, a naproti tomu žádný z nich nedal v nejmenším najevo slabost, neb malomyslnost. Počínali si tak, jako vzorní čeští studenti, jak jsme bývali zvyklí pohlížeti na české studenty asi před 40 – 50 léty. Dovedli si svými schopnostmi a sebevědomým vystupováním získati v táboře takových míst, že mohli sami jiným prokazovati platné služby. A nepomáhali jako jiní snad za cigarety nebo za chléb – prostě z ochoty a proto, že respektovali slušné lidi, kteří neměli možnosti pomoci si sami. Celá řada starších lidí, i já mezi nimi, vděčí jim za jejich pomoc. […]
Soudím, že může Vás těšiti, čtete-li takovou opravdu zaslouženou chválu o žácích svého ústavu, a snad může tato zpráva působiti výchovně i na jiné studenty, kteří byli tak šťastní, že byli uchráněni toho, co musili prožíti Vaši tři žáci, Svět, Kubík a Štěpán.
Vybraly Naděžda Seifertová, Sylvie Holubová
[1] Michal FLACH, Ohlédnutí z veliké dálky, Praha 1997.
[2] Marie Rút KŘÍŽKOVÁ – Kurt Jiří KOTOUČ – Zdeněk ORNEST, Je mojí vlastí hradba ghett?, Praha 1995, s. 70.
[3] Vzpomínka ze dne 24. 10. 1996 je uložena v Archivu vizuální historie USC Shoah Foundation pod číslem 21 383.
[5] Marie Rút KŘÍŽKOVÁ – Kurt Jiří KOTOUČ – Zdeněk ORNEST, Je mojí vlastí hradba ghett?, Praha 1995, s. 113.
[6] Eva HERRMANNOVÁ – Jan DEHNER, Poslední Herrmannovic holka. Cesta do Terezína. Praha 2020.
[7] Eva HERRMANNOVÁ – Jan DEHNER, Poslední Herrmannovic holka. Cesta do Terezína. Praha 2020, s. 168 – 169.
[8] Eva HERRMANNOVÁ – Jan DEHNER, Poslední Herrmannovic holka. Cesta do Terezína. Praha 2020, s. 173 – 174.
[9] Pavel STRÁNSKÝ, Poslové obětí. Praha 1999.
[10] Pavel STRÁNSKÝ, Poslové obětí. Praha 1999, s. 44-45.
[12] Vzpomínka ze dne 21. 1. 1997 je uložena v Archivu vizuální historie USC Shoah Foundation pod číslem 39 837.
[13] APT, A 4084. Vzpomínka Viktora Hellera.
[14] APT, A 3806. Vzpomínka Marie Polákové.
[15] APT, A 3823. Vzpomínka Emilie Schiffnerové.
[16] APT, A 3880. Vzpomínka Václava Dřeva.
[17] Vzpomínka Miroslava Kubíka je uložena v Archivu Památníku Terezín.
[18] Vzpomínka – Roudničtí studenti v KT Dachau, Památník Terezín, A 5376.
