„Měla jsem pocit, že ‚Děti holocaustu‘ napsat prostě musím.“
Přestože se Helen Epstein narodila až po válce a holocaust přímo nezažila, od dětství ji, ale i mnohé další „děti holocaustu“, pronásleduje jako určité prokletí, kterému nerozumí a které nedokážou pojmenovat. Tíží je jako přetěžké břemeno…
Helen Epstein se narodila 27. listopadu 1947 v Praze v židovské rodině, která byla za války z rasových důvodů perzekvována. Její otec Kurt Epstein (1904–1975), československý reprezentant ve vodním pólu, byl vězněn v Terezíně a Osvětimi, koncentračními tábory prošla i její matka Frances. Po únoru 1948 rodina emigrovala do Spojených států. Helen vystudovala žurnalistiku na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, studovala i na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. Proslavila se průkopnickými pracemi o transgeneračním přenosu traumat holocaustu. Česky vyšly její knihy Děti holocaustu (1994, 2023), Nalezená minulost (2000, 2005) a O čem se nemluví (2018). V současné době pracuje na knize svých vzpomínek.
Narodila jste se v Československu po druhé světové válce. Jak a kdy se Vaši rodiče poznali?
Moji rodiče se seznámili na barrandovském koupališti, když bylo mamince 13 a tatínkovi 29 let. Byl trenérem plavání a moje matka Franci a její sestřenice Kitty se účastnily jeho kurzu. Vzhledem k 16letému věkovému rozdílu patřili oba do různých společenských kruhů. Znovu se setkali na jaře 1946 na ulici v Praze. Otce osvobodili Rusové; matku Britové. Můj otec se jí tehdy zeptal: „Proč nechodíte plavat?“ Trpěla silnými depresemi a nikam nechodila. Ale tehdy šla, a to jí změnilo život.
Co se dělo před tím, než se Vaši rodiče v roce 1946 opět setkali? Jaký byl jejich příběh?
Můj otec se narodil v Roudnici nad Labem. Jeho rodina byla pilířem zdejší židovské komunity a žila tam tři sta let. Stal se plavcem a olympionikem ve vodním pólu (Amsterdam 1928, Berlín 1936). Byl také nadporučíkem v záloze v Československé armádě. Sloužil v posádce Terezín. Tam byl také deportován v prosinci 1941, v roce 1944 do Osvětimi a poté do pracovního tábora. Byl jediným člověkem v rodině, který přežil. Moje matka byla pražská dívka, která byla pokřtěná v katolické víře. Navštěvovala francouzské lyceum. Školu ale opustila, aby mohla nastoupit do módního salonu své matky a zaměřit se na módu. V létě 1942 byla s rodiči deportována do Terezína, poté do Osvětimi, následně do pracovního tábora v Hamburku a nakonec do Bergen-Belsenu.
Pamatujete si, kdy jste příběh svých rodičů slyšela poprvé? Slyšela jste ho nejdříve od nich?
Kolovalo mnoho příběhů o životě v táborech i předválečných a poválečných historek. Z nich jsem se dozvěděla nejvíc, ale jak jsem vyrůstala v New Yorku v 50. letech, setkávala jsem se s mnoha přeživšími z Osvětimi s vytetovanými čísly na rukou. Moje matka vytetované číslo měla také, ale otec ne (byl tam jen dva dny).
Nepamatuji se, kdy jsem poprvé pochopila válečnou historii svých rodičů. Moje matka mi řekla, že mi o své minulosti začala vyprávět a odpovídat na mé otázky velmi brzy, když jsem jí ještě jako batole ukázala na její tetování. Nevzpomínám si, co se stalo. Ale když se mě na to zeptalo moje první dítě, to mu byly tři roky, reagovala jsem velmi emotivně. Rozhodla jsem se říct mu co nejmíň. Nechtěla jsem, aby se můj syn bál (jako jsem se bála já).
Vytetované číslo, které bylo viditelné na zápěstí většiny přeživších z Osvětimi, tedy vyvolávalo otázky?
Její tetování vyvolávalo otázky ze všech stran – od mých spolužáků, kteří k nám přišli a jejichž rodiče je poučili, aby nezírali a nekladli zvědavé dotazy, od matčiných módních zákazníků atd. Mluvila o válce s každým, kdo se zeptal. Můj otec, který neuměl dobře anglicky, mluvil s mými přáteli víc o sportu než o válce, ale v kruhu svých přátel, českých přistěhovalců – Židů i nežidů – diskutovali o válce česky.
Kdo patřil do kruhu nejbližších přátel Vašich rodičů?
Patřili mezi ně Hana a Pepík Wiener-Winnovi. Ivan a Milena Herbenovi, vzdálení příbuzní Willi a Lisa Kaudersovi. Jednou ze zaměstnankyň mé matky byla Mimi Kohout (manželka známého komika Jaroslava Kohouta). Gynekolog mé matky byl Dr. Karel Steinbach, uznávaný lékař, který před válkou působil v Praze. Její první zákaznicí byla operní pěvkyně Jarmila Novotná. Veškerá konverzace probíhala v češtině, což byl můj rodný jazyk. Zatímco moje matka pracovala, mou první chůvou byla Milena Herbenová, velmi inteligentní žena, literátka. Za války v Praze ukrývala židovské dítě, zatímco novinář Ivan Herben byl šest let politickým vězněm. Zemřela, když mi bylo 16 let. Vždy jsme spolu mluvily česky, i když jsem se nikdy gramatiku nenaučila.
Ovlivnil příběh Vašich rodičů Vaše dětství a dospívání? Jak?
Cítila jsem, že mě od prarodičů, širší rodiny a kultury, od normální minulosti dělil oceán a propast. Jediným způsobem, jak se propojit, byla čeština a uprchlická komunita. Neznali jsme téměř žádné příbuzné.
Jejich historie osamělého přežívání způsobila, že jsem se ke svým rodičům chovala jinak než moje generace Američanů. Zpívala jsem písně Boba Dylana, ale nebouřila jsem se. Zbožňovala jsem své rodiče. Přijala jsem jejich vkus i předsudky a jejich hodnoty. Viděla jsem v nich hrdiny nejen ve srovnání se „změkčilými“ americkými rodiči, ale také proto, že neexistovali žádní přeživší prarodiče či sourozenci, kteří by mé rodiče zasadili do souvislostí. Všichni moji prarodiče byli zavražděni, stejně jako dva otcovi bratři a mnoho bratranců a sestřenic.
Také ve srovnání s Američany 50. let byli moji rodiče upřímnější a zajímavější. Vyprávěli i poutavější příběhy, než jsem se dozvídala ve škole, četla v knihách nebo viděla v kině. Každý, koho jsem znala, si myslel totéž. Jejich příběhy způsobily, že americká historie se zdála příliš jednoduchá, ve všech ohledech příliš černobílá, což samozřejmě není.
Jejich zkušenosti měly hluboký a trvalý vliv na každý aspekt mého života. Považovala jsem se víc za Češku než Američanku. Četla jsem evropské autory a evropskou historii – francouzské, ruské, britské. Milovala jsem českou hudbu. Vůbec mě nepřitahovali američtí kluci nebo filmoví herci. Měla jsem ráda rakouského herce Maximilliana Schella. Mými nejbližšími přáteli byly děti jiných přistěhovalců. Provdala jsem se za Evropana.
Sama náležíte k tzv. druhé generaci, tedy k široké skupině lidí narozených přeživším po druhé světové válce. Kdy jste se rozhodla prožitkům druhé generace věnovat a co pro Vás bylo zásadním faktorem tohoto rozhodnutí?
Život v Izraeli byl klíčový. Když mi bylo 16 let, v roce 1964, strávila jsem letní prázdniny prací v malém kibucu. Tehdy jsem neuměla dost dobře hebrejsky, ale slyšela jsem, jak přeživším holocaustu říkají sabonim (mýdla), jako lidem, kteří šli jako Ke’tzon letzevach (ovce na porážku). Chápala jsem, že ta slova jsou přezíravá, pokořující a ponižující. Jako studentce na Hebrejské univerzitě po šestidenní válce v roce 1967 se mi zdálo, že moji izraelští spolužáci neměli o holocaustu téměř žádné povědomí. Dokázali se ztotožnit s biblickými Židy, ale ne s těmi, kteří uprchli z nacistické Evropy nebo arabských zemí.
Při první návštěvě mého rodiště v roce 1968, když mi bylo 20 let, mě v Praze zastihla sovětská invaze. To mě také silně ovlivnilo. V letech 1968–1969 jsem se setkala s českými studenty v Izraeli, kde jsem studovala na Hebrejské univerzitě. Stýskalo se jim po Praze a zejména po oné uštěpačné české mentalitě. Když jsem o nich psala pro Jerusalem Post (tehdy už jsem pracovala jako novinářka), citovala jsem českého studenta, který si stěžoval: „V Izraeli neexistuje žádná ironie. Je tu toho tolik, co lze satiricky popisovat, ale nikdo to nedělá. A američtí studenti mají na všechno úžasnou rozmanitost názorů a neváhají je vyjádřit. Izrael dosáhl se svými studenty toho, co se nepodařilo komunistům – zavést jednotný způsob myšleníˮ. Bylo to poprvé, co jsem se setkala s lidmi, které jsem mohla znát, kdyby nebyla válka a rok 1948 a moji rodiče zůstali v Praze.
Pomalu, po více než třech letech práce a studia v Jeruzalémě, jsem si uvědomila, že se mi stýská po mém domově v New Yorku. Nejlíp jsem se cítila v přítomnosti evropských studentů, kteří stejně jako já přijeli do Izraele zkoumat svou identitu. Byla to různorodá skupina, ale uvědomila jsem si, že to, co je pro nás nejdůležitější, je rodinná historie a holocaust.
Zajímala se veřejnost v tuto dobu o holocaust, život přeživších a prožitky druhé generace?
Nikdo nepoužíval slova přeživší a druhá generace nebo mezigenerační přenos traumatu. Přeživší byli ve světě odstavováni na vedlejší kolej a vše, co souviselo s přežitím holocaustu, bylo považováno za „vadnéˮ. Ještě v roce 1985, kdy autorka druhé generace Nava Semel vydala svou první knihu A Hat of Glass, žádná izraelská publikace ji nerecenzovala. Krátká poznámka v HaAretz zněla: „Podle textu na obálce je to kniha o druhé generaci, dětech přeživších. Já osobně nemám v úmyslu ji číst.ˮ Mé rozhodnutí vrátit se do USA na rozdíl od „budování lepšího života“ v Izraeli do značné míry vyplývalo z toho, že jsem dcerou přeživších holocaustu.
V roce 1979 vyšla ve Spojených státech amerických Vaše kniha „Děti holocaustuˮ. Když jste knihu připravovala, jaký byl přístup Vašeho okolí? Musela jste překonávat nějaké vnější překážky? Měla jste například problém najít nakladatele? Setkávala jste se s nepochopením či nepřijetím tématu?
Roky problémů, překážek, odmítnutí ze strany novin a vydavatelů – všechny tři faktory! Deset let bylo velmi obtížné v komkoliv vzbudit o toto téma zájem! Byla jsem mladá novinářka v 70. letech, kdy ještě mnoho žen v novinách nepůsobilo a o holocaust se nikdo příliš nezajímal. Kniha nepřicházela v úvahu, protože mi chyběly zkušenosti i náležitá profesní reputace. Američtí Židé (ve vydavatelském sektoru i mimo něj) také o přeživší holocaustu neprojevovali zájem. Existovaly dvě výjimky, oba Židé. Jedním byl zesnulý maďarský novinář Charles Fenyvesi, který přežil holocaust jako dítě. Tehdy redigoval malý židovský časopis The National Jewish Monthly 1970–1975.
V roce 1972, po teroristickém útoku na izraelské sportovce na olympiádě v Mnichově, mě požádal, abych napsala profil svého otce. Díky němu jsem měla konečně pocit, že se věnuji skutečně závažnému tématu. Začala jsem psát pro nedělní vydání New York Times a neustále jsem žádala své redaktory, aby mi zadali článek o druhé generaci přeživších, ale odmítali mě. Nakonec, na podzim roku 1976, souhlasili a já jsem odjela do Toronta udělat rozhovor s Miss America Deborou Schwartzovou, dcerou přeživších. Ten je první kapitolou knihy Děti holocaustu. Byl to i titulní článek v New York Times Magazine v červnu 1977. Četly ho dva miliony lidí a v dopisech na něj reagovalo asi pět set čtenářů. Pak mě jeden vydavatel požádal, abych napsala knihu.
Vydání knihy předcházel několikaletý výzkum, během něhož jste poznala značné množství rozličných příběhů. Musela jste při práci na knize něco vnitřně překonávat? Jaká oblast či otázka pro Vás byla nejtěžší k uchopení a které byste se nejraději vyhnula, kdybyste mohla?
Pro mě bylo velmi obtížné zvládat příběhy, v nichž druhá generace popisovala zneužívání ze strany přeživších, včetně sexuálního. V době, kdy jsem knihu psala, jsem nebyla v oblasti psychologie dostatečně zběhlá. Od té doby jsem slyšela mnoho dalších příběhů o zneužívání a rekonstruovala jsem své vlastní sexuální zneužívání v dětství i dlouhotrvající vztah, který moje matka udržovala s mým „adoptivním“ dědečkem Ivanem Herbenem. V první knize jsem se tomuto tématu vyhnula, ale ve třetí ho již analyzuji.
Pomohly Vám příběhy ostatních lépe pochopit Váš vlastní příběh?
Nesmírně.
Příslušníci druhé generace si s sebou jako dědictví svých rodičů traumatizovaných válkou, ztrátou a násilím mnohdy nesou určitou, často velmi těžko popsatelnou zátěž. Hovoří se o tzv. transgeneračním přenosu. V čem spočívá?
Je to velká úzkost a citlivost na život ohrožující nebezpečí a obavy vyplývající z nutnosti odejít raději dříve než později, jako v roce 1939. Potíže s odloučením od rodiny, antisemitismus, politické násilí, rasismus. Empatie k ostatním skupinám zasaženým genocidou. Odolnost, včetně schopnosti proaktivně reagovat na obtížné situace. Přežila jsem rakovinu a inspiraci k jejímu překonání jsem našla ve vzpomínkách svých rodičů.
Vy jste si uvnitř sebe samé vytvořila jakousi železnou skříňku, která byla takovou třaskavou bombou, jak píšete. Co všechno jste do své železné skříňky ukládala a podařilo se Vám ji během psaní knihy otevřít?
Měla jsem pocit, že Děti holocaustu napsat prostě musím. Proto jsem vytrvala, i když téma nikoho nezajímalo. Bylo velkou úlevou, dostat to všechno ven, ale zpočátku to bylo děsivé.
Prožitkům druhé generace se intenzivně věnujete celý svůj profesní život. Změnil se v průběhu let Váš pohled na některá dílčí témata?
Mé pocity a myšlenky ohledně druhé generace zůstaly víceméně stejné. Slyšela jsem od druhých generací jiných komunit, dětí odbojářů, alkoholiků, nacistů, přeživších genocidy nebo pachatelů, že považují mou knihu za užitečnou.
Proměnil se celkově přístup společnosti k dané problematice?
Vzhledem k tomu, že se studia traumatu a studia holocaustu stala akademickými obory, jsou lidé s mým tématem obeznámeni mnohem lépe, než když jsem před 50 lety začínala.
Jak formoval příběh Vašich rodičů Váš přístup k životu, Vaše hodnoty a postoje? Do jaké míry ovlivnila rodinná historie Váš přístup k nastupující třetí generaci?
Formovalo to můj život ve všech možných směrech. Pokud jde o třetí generaci, mám dva syny a dávala jsem si pozor v tom, co jsem jim chtěla říct o jejich rodinné historii a kdy. O holocaustu se moji synové dozvídali jako součást učebních osnov ve svých státních a židovských školách a z amerických médií. Pro ně je celá oblast týkající se Židů, Izraele a Ameriky velmi odlišná od toho, jaká byla pro mě. Rozhodla jsem se, že s nimi o tom nebudu mluvit, pokud mě o to sami nepožádají. Oba navštívili Prahu i Roudnici a oba znají svou rodinnou historii.
https://plunkettlakepress.com/cf.html
V textu užíváme variantu slova holocaust s „c“, neboť je zde v souladu s názvem knihy „Děti holocaustu“ vydané česky v roce 1994. K úpravě pravopisu a psaní slova s „k“ – holokaust v českém jazyce došlo až v pozdějších letech.
Text rozhovoru byl v této podobě publikován též v tisku Přežili jsme, který byl vydán Památníkem Terezín na jaře 2025 při příležitosti připomínky 80. výročí konce druhé světové války a osvobození Terezína.
