V roce 2025 si připomínáme již 80. výročí konce 2. světové války a zároveň tedy i osvobození terezínského ghetta a policejní věznice v Malé pevnosti.
Slova jako osvobození a konec války přináší pocit pozitivní. Znamenají zakončení strastí, které vězněný prožívá, přináší představu volnosti. Jak vypadala tato očekáváná svoboda vězňů represivních terezínských nacistických zařízení? Co přinesly poslední měsíce války a první dny a týdny míru?
Tímto článkem bychom Vám rádi přiblížili alespoň některé vybrané momenty z velkého množství událostí, které se v obou represivních terezínských zařízeních v tomto období odehrály. Podrobněji se tématu osvobození Terezína věnuje řada článků či knih, jejichž seznam najdete na konci textu. Najdete zde také fotografe a kopie dokumentů přibližující popsané děje ze sbírky Památníku Terezín.
Po odchodu posledních deportovaných na Východ koncem října 1944 proudily do terezínského ghetta stále další transporty. Na přelomu let 1944-1945 a ještě i v prvním čtvrtletí roku 1945 sem dorazili vězni ze sběrného tábora ve slovenské Seredi. Slovenští Židé do Terezína přinesli přesnější zprávy o osudu lidí posílaných na Východ. Pro ty, kteří zůstávali v Terezíně, to většinou znamenalo konec iluzí o stavu jejich blízkých.
S koncem ledna 1945 začali být do ghetta posíláni k „uzavřenému pracovnímu nasazení“ židovští partneři ze smíšených manželství z Německa, Rakouska a Protektorátu Čechy a Morava. Z Protektorátu sem byli deportování také židovští míšenci. Na počátek února byl ohlášen transport 1200 osob z ghetta do Švýcarska. Přes mnohé skeptické hlasy transport skutečně odjel a do Švýcarska dorazil. Propuštění této skupiny židovských vězňů bylo výsledkem vyjednávání a různých snah; na jedné straně to bylo úsilí o záchranu aspoň části evropských Židů, na druhé i snaha nacistů navázat kontakt se západním světem a do jisté míry rozbít protinacistickou koalici. Hlavním vyjednavačem byl bývalý ministr a významný švýcarský konzervativně-katolický politik Jean-Marie Musy. A i on měl své důvody pro tuto aktivitu, a to zejména očistit svou pověst politika spjatého s fašistickým hnutím.
Terezínská komandantura SS vydala únoru 1945 židovským orgánům v ghettu dva pracovní příkazy, které vzbudily velkou pozornost u vězňů. Jednak bylo nařízeno zřídit objekt s vzduchotěsnými prostorami a zvláštním ventilačním zařízením a také obehnat plotem část příkopu v terezínském opevnění. Vězni byli k těmto pracovním příkazům značně nedůvěřiví, komandant na to ovšem reagoval prohlášením, že se jedná o sklad potravin a drůbeží farmu.
V této době řádila v policejní věznici v Malé pevnosti epidemie úplavice a panovaly zde naprosto nevyhovující zdravotní a hygienické poměry. Životní podmínky vězňů se stále zhoršovaly, vězni vykonávali těžkou práci v nevyhovujícím oblečení i obuvi, s nedostatečnou stravou.
V březnu 1945 přijeli do ghetta maďarští Židé, kteří byli původně nasazeni na opevňovací práce u Vídně. Počátkem dubna 1945 se uskutečnila druhá návštěva delegace Mezinárodního výboru Červeného kříže v Terezíně. A předznamenáním toho, že se válka opravdu chýlí ke konci, byl odjezd skupiny Židů deportovaných do Terezína z území Dánska. 15. dubna 1945 byli odvezeni autobusy Švédského Červené kříže do Švédska, neboť Dánsko bylo stále ještě okupováno nacisty.
Evakuační transporty na jaře 1945
Od druhé poloviny dubna 1945 se vězni terezínského ghetta, kterých se tu v té době nacházelo kolem 17 tisíc, začali střetávat se zcela novou realitou, a to s vězni z jiných koncentračních táborů, kteří sem přijížděli tzv. evakuačními transporty. Jednalo se např. o transporty z Birkenau, Bergen-Belsenu, Buchenwaldu a jiných míst. Ve vagónech vlaků se kromě živých, balancujících často na pokraji smrti, nacházelo též mnoho nemocných a mrtvých vězňů, kteří zavlekli do Terezína mimo jiné i obávaný skrvnitý tyfus.
Nově příchozí byli ubytováváni nejen do objektů ve městě, ale i do dřevěných baráků v okolí. Často se vzpírali proti jakékoliv disciplíně a ohrožovali ostatní vězně krádežemi potravin, šatstva a také tím, že roznášeli mj. tyfovou nákazu. Proti některým z nich bylo nutné postupně přijímat různá opatření. Pořádková služba byla zesilována nejen při příjmu transportů, ale i při střežení objektů, ve kterých byli tito lidé umístěni. Vystupňované napětí nakonec vedlo ke zřízení dobrovolné strážní jednotky složené z bývalých vojáků československé armády. Ke konci dubna poslední židovský starší ghetta, dr. Benjamin Murmelstein během svého projevu k příslušníkům pracovních transportů AE hovořil právě také o problémech s těmito osobami z evakuačních transportů, kteří se chovali až asociálně. Tehdy oznámil, že všichni muži do 50 let, kteří nejsou zařazeni na stálá pracovní místa, nastoupí do pořádkové služby. Největší zásah pořádkové služby se odehrál 3. května 1945 proti revoltujícím (polským) vězňům v tzv. Západních barácích. Tito vězni chtěli dostávat zvýšené příděly jídla a také požadovali neomezený pohyb po celém Terezíně. Nutno ale podotknout, že nedisciplinovanost se zdaleka netýkala všech. Mnozí z nově příchozích, pokud to jejich zdravotní a fyzický stav dovolil, se hned zapojovali do chodu ghetta a pomáhali i při likvidaci epidemie skvrnitého tyfu.
„Skvrnivka“
Lékaři v terezínském ghettu se poprvé setkali se skvrnitým tyfem, nazývaným skvrnivka, již v roce 1943. Tehdy se podařilo rozšíření nákazy zabránit. V dubnu 1945 se nemoc objevila mezi vězni z evakuačních transportů. První případ byl hlášen 24. dubna 1945. Počátkem května se tyfem nakazila i první ošetřovatelka, původní obyvatelka/vězeňkyně ghetta.
Ani terezínská Malá pevnost nebyla tyfu ušetřena. Šířil se tam pravděpodobně již od konce roku 1944. Ačkoli několik vězeňských lékařů mělo u přítomných vězňů podezření na tuto nemoc, neměli jistotu a potřebovali si to ověřit pomocí laboratorních testů. Problém byl v podstatě také v nulové zkušenosti lékařů s touto nemocí v době první republiky. A navíc v té době řádila v pevnosti i epidemie úplavice, která také znesnadnila identifikaci nemocných skvrnitým tyfem.
Dle zjištění policejního vězeňského lékaře Benno Krönerta, který měl terezínská represivní zařízení na starosti, skvrnitý tyfus se v této době šířil již i mezi dělníky na stavbě podzemní továrny na okraji Litoměřic, kam chodili pracovat i vězni z Malé pevnosti.
Příslušníci SS a MVČK v Terezíně – přelom dubna a května 1945
Koncem dubna se esesáci a jejich rodinní příslušníci vzhledem k vývoji na frontě již chystali k odchodu z Terezína. Někteří vězni se museli podílet na přípravě jejich cestovního vybavení a potravin. Ženy a děti příslušníků SS a část personálu terezínské služebny odjely 24. dubna 1945.
V následujících dnech také probíhalo pálení dokumentů archivu Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA), který byl umístěn v Sudetských a v Podmokelských kasárnách. Vězni měli přísně zakázáno odnášet si ohořelé zbytky listin, které poletovaly v přilehlých ulicích vzduchem. Hlídky SS na motocyklech kontrolovaly dodržování tohoto zákazu a zvláštní pracovní komando vězňů sbíralo papíry do pytlů. Přesto se některé z nich do rukou vězňů dostaly.
Již kolem poloviny dubna se v ghettu pohyboval delegát Mezinárodního výboru Červeného kříže (MVČK) Paul Dunant, který 2. května 1945 převzal oficiálně ghetto i nedalekou policejní věznici pod ochranu tohoto výboru. Přesto se v tento den odehrála v Malé pevnosti ještě poslední poprava, při které přišlo o život 51 odbojářů.
Od 3. května přestali příslušníci SS zasahovat proti množícím se útěkům z ghetta a nebránili ani přítomnosti desítek „árijských“ členů smíšených manželství v Terezíně, kteří si přicházeli pro své partnery.
Příprava zdravotnické pomoci Terezínu, Karel Raška a ustavení ČPA
Informace o katastrofální zdravotní situaci a šíření tyfové nákazy mezi vězni Malé pevnosti se dostala až do Prahy, k České národní radě (ČNR byla odbojový orgán působící v Protektorátu Čechy a Morava od února 1945 do osvobození v květnu 1945). Její sociálně-zdravotní komise pověřila epidemiologa Karla Rašku, jenž působil ve Státním zdravotním ústavu, bojem s touto velmi nebezpečnou nemocí.
Raška odjel 2. května 1945 do Terezína a přes počáteční obtíže v komunikaci s velitelem policejní věznice gestapa v Malé pevnosti se mu posléze podařilo získat povolení ke vstupu do věznice a vyhodnotit několik od vězňů odebraných vzorků. Jejich rozbor mu potvrdil přítomnost skrvnitého tyfu. Při jednáních s esesáky mu pomohl Paul Dunant. Raška se vrátil do Prahy a zpět do Terezína přivezl tým několika lékařů, ošetřovatelský a technický personál. Mezi ošetřovatelkami byly i studentky maturitního ročníku zdravotní školy při nemocnici na Bulovce. K akci se přidali i lékaři a zdravotníci z blízké Roudnice n. L.
Česká pomocná akce
Česká pomocná akce (ČPA) zahájila v Terezíně svoji činnost 4. května 1945. Raška se domluvil s vedením ghetta na tom, že budou vyklizena Sudetská kasárna a připravena pro nemocné. Bylo mu přislíbeno i na 200 mužů a žen, kteří se na přípravách budou podílet. Vedení ghetta samozřejmě tehdy počítalo s tím, že se pomoc ČPA bude týkat i ghetta a zaměří se na potlačení epidemie v celém Terezíně.
Centrem ČPA v Malé pevnosti se staly bývalé kasárny strážní jednotky SS, kde byla za přispění lékařů a vězňů zřízena nemocnice. 5. května doktoři vstoupili poprvé na IV. dvůr, který byl epicentrem epidemie. To, co zde našli, bylo otřesné. Na nádvoří byla na hromadách naházena těla zemřelých, která již několik dní nikdo neodvážel a nepohřbíval. Vězňové povětšinou leželi v celách na palandách, měli vysoké horečky, blouznili.
Na bývalém ženském dvoře v Malé pevnosti vzniknul provizorní lazaret, kam byli umisťováni rekonvalescenti po skvrnivce a břišním tyfu. Podobně byly využity též bývalé kino SS, některé cely I. dvora a místnosti Panského domu, který předtím sloužil k ubytování dozorců a jejich rodin.
Brzy začalo být zřejmé, že se ČPA soustředí zejména na Malou pevnost. V ghettu si museli tamější lékaři poradit se zhoršující se situací sami. Ovšem na rozdíl od lékařů ČPA nebyli tito lékaři-vězni ghetta na boj s tyfem dost dobře vybaveni. Naopak ČPA byla zásobována českými farmaceutickými firmami. V ghettu byl boj s epidemií veden pod taktovkou vězně MUDr. Richarda Steina. Hlavním odborníkem na problematiku tyfu zde byl vězněný nizozemský lékař Aaron Vedder, původně docent bakteriologie a hygieny na univerzitě v Amsterodamu. Získal pověření, aby mohl začít uplatňovat různé postupy k boji s epidemií, které byly následně uvedeny v život a začaly platit ještě před příjezdem sovětské zdravotní služby.
Odchod SS
Dne 5. května opouští obě nacistická represivní zařízení příslušníci SS. Jejich odchodem tak končí vláda SS nad terezínskými vězni. Dochází ke změně ve vedení ghetta. Dosavadní židovský starší, dr. Benjamin Murmelstein, kterému vězni vyslovili nedůvěru, se vzdal své funkce v radě starších. Vedením samosprávy pověřil Paul Dunant některé dosavadní členy rady starších (dr. Leo Baeck, dr. Alfred Meissner, dr. Heinrich Klang, dr. Eduard Meijers).
Odchody vězňů z ghetta
V době od konce dubna přibližně do 10. května odešla z ghetta asi tisícovka vězňů, v následujících třech dnech (do vyhlášení karantény nad Terezínem) pak asi 5000 lidí. Kolem 3000 osob absolvovalo povinnou lékařskou prohlídku, zbytek utekl bez ní. Došlo též k propouštění řady bývalých vězňů s československou státní příslušností, pokud tito nebyli nepostradatelní pro činnost různých terezínských provozů. S nedovolenými odchody se potýkali mimo jiné také lékaři v Malé pevnosti.
Neshody mezi ČPA a vedením ghetta
Spolupráce mezi ČPA a židovskou samosprávou ghetta moc nefungovala a postupně docházelo ke stále větším neshodám, které se vyhrocovaly v době mezi osvobozením a pozdějším příjezdem sovětské zdravotnické pomoci do Terezína.
Počty nakažených narůstaly. Ve dnech vrcholu epidemie to bylo 120 – 150 nových případů denně v ghettu a stále sem přicházely další evakuační transporty.
Z dokumentů sepsaných vedením bývalého ghetta po osvobození se můžeme dočíst o obviněních na adresu Rašky a ČPA, že dělají rozdíly mezi vězni dle jejich původu. Avšak podle jiných zdrojů se naopak mezi židovskými vězni samotnými objevovaly tendence upřednostňovat české a slovenské Židy před vězni z východní Evropy. Vedení židovské samosprávy dokonce požadovalo odvolání Karla Rašky, ale další dny přinesly změnu ve vývoji v Terezíně.
Přes tyto stížnosti zůstává však stále otázkou, nakolik by tehdejší kapacita ČPA v Terezíně stačila na potlačení epidemie jak v Malé pevnosti, tak ve městě v případě, že by se tým rozdělil mezi obě zařízení. Bylo by vůbec možné tak rychle zlikvidovat nemoc v Malé pevnosti, navíc ještě s přihlédnutím k tomu, jaký byl stav a možnosti zdravotnické péče v Malé pevnosti před příjezdem ČPA?
Osvobození a sovětská zdravotnická pomoc
V den kapitulace Německa, 8. května 1945, zplnomocnil Paul Dunant jménem MVČK Karla Rašku k zastupování Mezinárodního Červeného kříže v Terezíně. Na žádost doktora Rašky se rozhodli, že bude nutné navázat kontakt s Rudou armádou, která se blížila do okupovaných Čech, a požádat ji o pomoc při řešení epidemie. Oba se vydali naproti Rudé armádě do Saska, ale to se díky složité situaci na komunikaci nepodařilo a oni se vrátili s nepořízenou zpět. Raška usiloval o uzavření města, aby se zabránilo útěkům nakažených vězňů z Terezína a zároveň tak rozšíření epidemie do okolí.
Nakonec večer 8. května 1945, kdy jednotky Rudé armády projížděly Terezínem, bylo po jednáních doktoru Raškovi umožněno, aby jel v koloně sovětských tanků do Prahy a pokusil se tam vyjednat pomoc pro Terezín. V Praze se setkal s vedením odboje, se členy zdravotně-sociální komise České národní rady (ČNR) a se zástupci Rudé armády. První jednání o poskytnutí zdravotnické pomoci Terezínu nebylo úspěšné. Velmi mu ale tehdy pomohla jeho manželka, MUDr. Helena Rašková, která přesvědčila předsedu vlády Fierlingera a velitele pražské posádky generálplukovníka Rybalka o nutnosti okamžité pomoci Terezínu. V krátké době byla připravena sovětská zdravotní akce, jejíž součástí bylo vybavení pro pět armádních nemocnic s personálem a s kapacitou 5000 lůžek, mobilní bakteriologické laboratoře, odvšivovací stanice a personál, ve kterém bylo 52 vojenských lékařů, 75 sester a 213 osob – z řad ošetřovatelů a pomocného zdravotnického personálu. Velitelem pomocné akce byl jmenován náčelník zdravotní služby I. ukrajinského frontu generálmajor dr. N. P. Ustinov.
Sovětské vojenské orgány převzaly kontrolu nad Terezínem již 10. května. Velitelem města byl jmenován major M. A. Kuzmin. Česká národní rada 11. května s okamžitou platností zrušila ghetto v obvodu Bohušovice-Terezín s tím, že se všechny internované osoby měly nadále řídit organizačním a zdravotnickými příkazy MUDr. Karla Rašky jakožto pověřence ČNR a MVČK.
Židovská samospráva vydala 10. května výzvu Všem obyvatelům bývalého ghetta k nastoupení do práce a k pomoci při zajištění dalšího chodu města. O den později byla vydána ČPA vyhláška, kdo a za jakých podmínek může být z ghetta a věznice propuštěn. Lidé mohli odejít jen po důkladné prohlídce, při které obdrželi potvrzení o tom, že jsou bez příznaků infekčních chorob. Bylo tam též uvedeno, že osoba byla odvšivena. A též se tyto osoby měly hlásit u úředního lékaře v místě nového pobytu
Jedním z prvních kroků sovětské zdravotní pomoci bylo uzavření Terezína a 13. května 1945 vyhlášení přísné karantény nad celým městem. Trvala do 28. května 1945. V této době bylo pozastaveno propouštění a repatriace vězňů. Jedinou výjimku tvořil transport s asi 1200 osobami na Slovensko. Do bývalého ghetta se na pomoc přesunuli též lékaři z ČPA, kteří působili v Malé pevnosti, kde se podařilo epidemii již pomalu zastavit.
Terezín nebyl v době vyhlášení karantény zcela odříznut od okolního světa. Bylo možné poslouchat rozhlas, pohybovat se po městě a v objektech, které nebyly označené za infekční. V Terezíně byly samosprávou vydávány noviny, Theresienstädter Nachrichtendienst. Informovaly o dění jak v Terezíně, tak ve světě.
Důsledná opatření vedla k pozastavení nekontrolovatelného šíření epidemie v Terezíně a její postupné likvidaci. Zpráva Československé státní pomocné nemocnice v Terezíně z 20. června 1945 konstatovala, že se epidemii podařilo překonat. Záznamy úmrtí uvádějí, že v této době zemřelo kolem 1500 osob, z toho asi 500 na skvrnitý tyfus. V průběhu června a počátkem července postupně odcházel sovětský zdravotnický personál. Počátkem července skončila i činnost většiny českých zdravotníků a dalšího personálu. Zbytek pacientů převzala okresní nemocnice v Litoměřicích. Z Terezína zmizely i tabule oznamující karanténu a stejně tak i žlutá vlajka upozorňující na chorobou zamořené budovy.
Repatriace
Úspěšná likvidace epidemie umožnila zahájit přípravy na repatriaci osvobozených vězňů zpět do jejich domovů. Repatriační komise, utvořená v Praze 22. května 1945, zahájila svoji činnost koncem května, po skončení karantény. V té době se v Terezíně nacházelo stále téměř 24 000 bývalých vězňů. Nejprve byli odbavováni českoslovenští státní příslušníci. Propuštění se museli podrobit zdravotní prohlídce, odhlásit se z evidence a odevzdat doklady a jídelní poukázky z tábora.
Práce repatriační komise nebyla jednoduchá, byl stále nedostatek pohonných hmot a dopravních prostředků vůbec. Každý z odcházejících dostal repatriační průkaz nebo potvrzení požadované v příslušné zemi, dále finanční výpomoc a cestovní proviant. Terezín začaly opouštět i větší skupiny bývalých vězňů, např. kolem 1000 Holanďanů, dále Maďaři, Rumuni, Jugoslávci a Řekové.
Zvláštní skupinu představovali repatrianti do Německa. Mezi nimi bylo mnoho starších a nemocných osob. Navíc v Německu zatím neexistovaly organizace, které by bylo možno kontaktovat v otázce návratu osvobozených vězňů. Němečtí Židé požadovali odložení své repatriace. Situace se řešila s velením I. ukrajinského frontu a jeho prostřednictvím s okupačním správou v západní části Německa. Nejprve odjela koncem května malá skupina repatriantů do Jeny a Výmaru, později do Chemnitzu. Toto město patřilo mezi výjimky v přijetí svých osvobozených spoluobčanů. Vyslalo pro ně do Terezína automobil a po příjezdu uspořádalo banket. Za pomoci orgánů okupačních armád potom probíhalo vysílání dalších skupin na území Německa. Mnozí z Němců a Rakušanů zvažovali, jestli se mají do svých dřívějších domovů vůbec vracet. Poslední velký transport s německými repatrianty odjel do Berlína až 10. srpna 1945. 21. srpna byla vypravena skupina 85 osob do DP (displaced persons) tábora v bavorském Winzeru u Deggendorfu, kde pak povětšinou čekali na vybavení dokumentů pro cestu do zámoří. Dva transporty s polskými Židy mířily přes Plzeň do Landsbergu a dále do Palestiny. Přes 1500 repatriantů odjelo do Polska.
Repatriace se týkala též dětí, z nichž mnoho bylo osiřelých. Sirotky z českých zemí přijal do péče v rámci své pomocné akce Přemysl Pitter. Mnoho dalších dětí se dostalo prostřednictvím různých pomocných organizací do Velké Británie a i do jiných zemí. Jedna velká skupina byla takto poslána v polovině srpna 1945 z Prahy do Windermere u Carlisle.
K 15. srpnu 1945 byla zrušena samospráva bývalého ghetta, čímž se uzavřela i poslední kapitola historie vztahující se k represivním terezínským zařízením, a to snaha o záchranu co největšího množství bývalých vězňů ze spárů nebezpečného onemocnění. Osvobozeným pak začínala jejich nová životní kapitola, návrat do života, který s sebou mnohdy přinášel mnoho dalších těžkostí.
_______________
Zdroje:
Hans Günther ADLER, Terezín 1941-1945, Tvář nuceného společenství, Praha 2003.
Vojtěch BLODIG, Poslední dny války, první měsíce míru. Terezín v roce osvobození, Terezínské listy 23, 1995.
Miroslava LANGHAMEROVÁ, Situace v Terezíně po skončení války, Terezínské listy 18, 1990.
Miroslava LANGHAMEROVÁ, Životní podmínky vězňů v policejní věznici Terezín v letech 1940–1945, Terezínské listy 46, 2018.
Alexander LUKEŠ, Svatý týden v Terezíně, Praha 2008.
Jan PICK – Richard POLÁK – Josef PACOVSKÝ, Terezín očima hygienika. Zpráva z terezínského koncentračního tábora o boji proti hmyzu a skvrnitému tyfu, Praha 1948.
Radana RUTOVÁ, MUDr. Karel Raška v Terezíně, Terezínské listy 50, 2022.
Záznam přednášky „Osvobození Terezína a role MUDr. Karla Rašky“ historičky Radany Rutové v Knihovně K. H. Máchy v Litoměřicích ze dne 15. 5. 2024. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=aAvqIELmA1g [30. 4. 2025].
Sbírka Památníku Terezín
Sbírka Terezín on-line Židovského muzea v Praze
Článek Poslední transporty a konec války v Terezíně. Dostupné z: Poslední transporty a konec války v Terezíně | Holocaust [30. 4. 2025].
Monografie Malá pevnost Terezín, Praha 1988.
