Dne 19. září 2024 se uskutečnila v Památníku Terezín v předsálí kina v Malé pevnosti vernisáž výstavy Nezlomeni. Její autorkou je Hana Procházková, která pracuje ve zmíněné instituci na dokumentačním oddělení. Následující rozhovor přiblíží některá fakta ze zákulisí výstavy.
Na jednadvaceti panelech výstava vypráví o osudech příslušníků československé armády, přibližuje jejich životy a kariéru v době před nacistickou okupací, poté zapojení do odbojové činnosti, dále jejich internaci jak v policejní věznici v Malé pevnosti (1940 – 1945), tak i na dalších místech. V rámci výstavy je také vysvětlena existence vládního vojska vytvořeného v době protektorátu a nastíněno formování domácího odboje po březnu 1939, a to především odboje vojenského.
A s kterými osobnostmi se může návštěvník prostřednictvím informací na výstavních panelech setkat? Jmenujme v abecedním pořadí například armádního generála Josefa Bílého, divizního generála Františka Bláhu, armádního generála Ludvíka Krejčího, divizního generála Františka Melichara. Jejich životní příběhy jsou doplněny kopiemi fotografií a dokumentů. V případě instalace výstavy v Památníku Terezín se v několika vitrínách nacházely také nejrůznější trojrozměrné předměty. Fotografie, dokumenty a exponáty pro výstavu poskytly a zapůjčily: Památník Terezín, Vojenský ústřední archiv, Vojenské muzeum Králíky, Památník národního odboje a útlaku Panenské Břežany, Česká televize, Národní filmový archiv, Pardubický kraj a v neposlední řadě i rodiny bývalých vězňů.
Hanko, mohla bys popsat, kdy a jak vznikl nápad na vytvoření této výstavy?
Úplně prvotním impulzem ke zpracování výstavy byla myšlenka jednoho z mých již zesnulých kamarádů, který byl velkým popularizátorem historie, zejména té, která se týká československého opevnění. Původně jsem však byla dotazována, zda bych o tomto tématu nenapsala nějakou knihu, brožuru a podobně. Většina lidí, kteří mě znají, ví, že se tématem vojenského domácího odboje zabývám dlouhodobě. Mojí vášní je objevovat nesmírně zajímavé osudy statečných mužů a žen. Sama pocházím z vojenské rodiny, mé první působiště bylo na Univerzitě obrany v Brně a hříčkou osudu je i to, že jsem si vojáka vzala za muže. Suma sumárum již více než dvacet let jsem provdaná za armádu a Nezlomeni jsou tedy logickým vyústěním.
Takže tato výstava nakonec vznikla zřejmě souhrou všech okolností a je určitým naplněním plánů či splněním slibu, kterého se onen zmíněný kamarád již bohužel nedočkal. Kromě toho tu byl ale i apel od mých kolegů v Památníku Terezín, kteří mě vlastně k samotné realizaci nasměrovali.
Kolik osudů jsi zmapovala a zahrnula do výstavy? A jak probíhal výběr témat a osobností, se kterými se zde setkáváme?
Výstava Nezlomeni přináší čtrnáct osudů, a to většinou těch nejvyšších vojenských představitelů. Měla jsem několik hledisek, která jsem se snažila při výběru osob zohlednit. Jednak to byla snaha ukázat variabilitu osudů vězněných, dále jsem chtěla nastínit, že samotné cesty k zapojení se do odboje byly různé a klikaté, přičemž cíl byl vždy jen jeden, a to zbavit se německé nadvlády. Dalším záměrem, pro mě dosti zásadním, bylo ukázat i poválečné osudy vybraných důstojníků, neb někteří z nich zažili „pohostinnost“ nejen nacistických, ale později i komunistických věznic. V této souvislosti bych jmenovala například generála Bohumila Boreckého, který byl v roce 1949 zavlečen do sovětského gulagu, kde roku 1954 zahynul.
Roli při výběru hrála také regionální působnost. Litoměřice i Terezín byla vždy vojenská města a já jsem hledala osoby, které byly internovány ve věznici v Malé pevnosti a byly profesně spjaty s jedním, nebo druhým městem. Některé z uvedených vojenských osobností město Terezín a též zmíněnou Malou pevnost zažily nejprve jako vojáci a posléze jako vězni v době protektorátu. Konkrétně se jednalo o generála Františka Melichara a plukovníka Antonína Hrona. S Terezínem je spjat i major Jan Pulkrábek. Před válkou absolvoval jezdecký kurz v posádkovém městě Terezín a setkal se tu přirozeně s mnoha vojáky. Jedním z nich byl i Theodor Hohaus. Znovu se potkali v prostorách Malé pevnosti za války, nicméně zatímco Hohaus v pozici dozorce, tak Pulkrábek v roli vězně.
Významným hlediskem pro mě bylo i to, zda se mi podařilo získat kontakt na někoho z potomků či příbuzných generálů a navázat s nimi komunikaci. Pokud bylo mé pátrání korunováno úspěchem, pozvala jsem potomky na vernisáž do Památníku Terezín. Díky těmto novodobým kontaktům, které přesáhly hranice nejen České republiky, ale v jednom případě dokonce i Evropy, nebude nikdo z těchto hrdinů zapomenut a statečnost a odvaha budou žít ve vzpomínkách potomků dál.
Nutno přiznat, že k některým osobám nebylo možno dohledat žádné relevantní materiály, např. fotografie a podobně. Zkrátka bylo často velmi složité najít cokoliv použitelného, což mě samozřejmě také velmi omezovalo při rozhodování, kdo se na výstavních panelech objeví.
Který z exponátů či dokumentů a fotografií byl pro Tebe ten nejzajímavější?
Pro mě samotnou bylo asi největším překvapením, že se mi podařilo pro tuto výstavu získat jedinečný artefakt, a to deníky pana generála Bílého. Psal si je v ilegalitě a byly adresované manželce Haně. Je to úplně poprvé, kdy byly představeny na veřejnosti. Jedná se o intimní výpověď o vztahu dvou lidí navzdory tíživým okolnostem a důkaz neuvěřitelné lásky generála k jeho ženě. Byly však zapůjčené pouze pro instalaci výstavy v Památníku Terezín.
Součástí výstavy v Památníku Terezín byla také obrazovka se smyčkou, jež nabídla návštěvníkům různé archivní filmové záběry. Oč se jednalo?
Pro doplnění a vytvoření atmosféry k tématu a informacím, které výstava přináší, se mi podařilo získat tři různé filmové materiály. První byl od České televize (tehdy Československé televize) ze 60. let 20. století. Jednalo se o debatní pořad K mezinárodním událostem[1], věnovaný „mnichovské zradě“, kde generál Krejčí osvětluje skutečnosti, které předcházely „Mnichovu“ (Mnichovská dohoda, 1938, poznámka redakce), a ty, které posléze následovaly.
Dalším zdrojem audiovizuálních prvků byl Národní filmový archiv, který nám poskytnul historický filmový dokument z roku 1933. Konkrétně se jednalo o vojenskou přehlídku ze zmíněného roku konanou na Václavském náměstí v Praze za přítomnosti vrchního velitele prezidenta republiky Tomáše Garrigue Masaryka. Přehlídce velel armádní generál Josef Bílý, kterého bylo možno na záběrech samozřejmě též vidět.
Třetím prvkem byl krátký dokument vytvořený pro Pardubický kraj, jenž pojednával o Králické pevnostní oblasti a který byl též zároveň jakousi hranou pozvánkou k návštěvě československého opevnění, na jehož realizace se podílelo i mnoho osob popisovaných na výstavě.
Mohla jsi ve výstavě uplatnit všechny materiály, dokumenty, fotografie, které jsi v průběhu její přípravy nashromáždila?
Při přípravě scénáře jsem již dopředu věděla, v kterých prostorách Památníku Terezín bude výstava umístěna a tomu opravdu muselo být přizpůsobeno množství panelů; výstava je v české a anglické verzi, dohromady se jedná o 42 panelů. A zároveň s tím byl tedy dán i počet příběhů, které mohly na panelech ožít.
Nicméně vím o mnoha jiných, jejichž osud by měl být též vzhledem ke všemu, co prožily, zveřejněn a přiblížen veřejnosti. V průběhu výstavy v Památníku Terezín se mi ozývaly rodiny dalších odbojářů. Mezi nimi například taky vnučka jednoho z těch, kteří se mi již na tuto výstavu nevešli. A sama jsem si už před tím říkala, že pokud někdy budu mít ten bláznivý nápad a půjdu do druhého dílu, bude právě on ten první, koho zpracuji. A pak se ozvala jeho vnučka. Takže znamení?
V době, kdy byla výstava přístupná pro návštěvníky terezínského Památníku, jsi též pořádala komentované prohlídky pro veřejnost a pro rodinné příslušníky osobností zmiňovaných na panelech, či pro další hosty, což se setkalo s kladným ohlasem. K výstavě byl vydán i velmi hodnotný katalog. Mohla bys nám říct, prosím Tě, jaké jsou či budou další osudy této kolekce lidských příběhů?
Výstava byla v Památníku Terezín k vidění od podzimu 2024 až do konce února 2025. Poté započala její česká verze své putování po České republice, jako první byla od poloviny dubna umístěna v Brně, na Univerzitě obrany, od počátku srpna 2025 je k vidění ve Vojenském muzeu Králíky. A další místa, kde by mohla být výstava umístěna, jsou nyní v jednání.
Pokud by měl někdo o výstavu zájem, je možné si ji po předchozí domluvě v Památníku Terezín zapůjčit, a to jak v české, tak i v anglické verzi.
___________________________________
Výstava Nezlomeni vznikla s pomocí kolegů z dokumentačního, historického i sbírkového oddělení, její výtvarné zpracování pak ve spolupráci s výtvarníkem Památníku Terezín Miroslavem Veselým.
Autorka Hana Procházková k tématu a výstavě dodává: Žila jsem s výstavou dva roky, osudy mi vstupovaly do života a prolnuly se jím, dělaly mi společnost mnoho a mnoho večerů a byla to fantastická společnost. Získala jsem k těm lidem velmi osobní a velmi citový vztah. Bylo mi ctí být v jejich přítomnosti.
Rozhovor s Hanou Procházkovou vedla Naděžda Seifertová
[1]Dle informací na iVysílání jde o dokument K mezinárodním událostem; Mnichovské události optikou účastníků televizní debaty z roku 1967. Armádní generál Ludvík Krejčí je v pořadu dotazován novinářem Gustavem Barešem a historikem Janem Kašparem na detaily kapitulace v roce 1938. Moderátorem debaty byl Kamil Winter.
