V druhé polovině ledna 2025 byla v Památníku Terezín na společném vzdělávacím semináři skupina dětí ze dvou základních škol – ze Základní školy Žulová a ze Základní školy T. G. Masaryka Milovice. Po skončení semináře a návratu domů nám zaslaly děti ze Žulové následující článek, který přibližuje jejich postřehy a vzpomínky na seminář.
Terezín je malé pevnostní město nacházející se nedaleko Litoměřic v Ústeckém kraji. V 18. století bylo založeno jako vojenská pevnost, dnes je známé především jako tragický symbol utrpení, jak politických vězňů, tak také Židů. V terezínském ghettu byli vězněni Židé nejen z Protektorátu Čechy a Morava, ale také z řady evropských zemí.
V Terezíně jsme se cítili dobře, ale zároveň nám bylo hodně líto všech těch lidí, kteří tam trpěli. Po úvodní přednášce jsme se s panem průvodcem vydali na prohlídku Hlavní pevnosti, tedy přímo města Terezín. Právě zde byli vězněni Židé. Dozvěděli jsme se hodně informací, příběhů z reálného života v ghettu. Cestou jsme viděli kolumbárium, krematorium, utajovanou modlitebnu, malý byt, Muzeum ghetta a hromadnou ubikaci. Asi nejzajímavější věcí v Muzeu ghetta byly obrázky Helgy Hoškové- Weissové. O této malířce jsme si vyslechli příběh. Je o tom, jak jí její tatínek řekl, ať maluje to, co vidí. Tak zůstaly pro nás opravdové záběry toho, jak to v ghettu vypadalo. Poznali jsme také příběh Petra Ginze. Petr Ginz byl čtrnáctiletý kluk, který v Terezíně vydával se svými kamarády časopis VEDEM. Byl hodně nadaný, kdo ví, kam by to dotáhl, kdyby ho nezavraždili v Osvětimi.
Po večeři jsme se přesunuli na prohlídku pevnostního opevnění. Tato část semináře byla o Josefu II. a o mistrovském díle, protože to, jak je Terezín vystavěn, je neuvěřitelné. V druhé polovině prohlídky jsme šli do podzemí, které tvoří dlouhé chodby. To nás bavilo hodně, drželi jsme staré lucerny se svíčkou. Chodby byly opravdu nekonečné, prý mají dohromady 35 km. Úplně nejlepší ale bylo jít jimi kus v úplné tmě. Všichni jsme se drželi za ruce a šli jeden za druhým. Když jsme vyšli konečně na světlo, všichni chtěli jít ještě jednou.
Ráno náš program začínal besedou s přeživší holocaustu, paní Michaelou Vidlákovou. Na to, že je paní Vidlákové téměř 90 let, tak mluvila velmi srozumitelně a hezky. Paní Vidláková byla sympatická, milá a povídala nám o tom všem, co v Terezíně zažila. Měla velké štěstí, před transportem na východ ji i její rodiče zachránila tatínkova práce. Její otec působil před válkou v továrně na kožešiny, poté musel tuto práci opustit. Než je poslali do Terezína, našel si práci v truhlárně a dost se toho naučil. Právě jeho nová profese jim zachránila život, truhláře v Terezíně potřebovali, a tak byla rodina uchráněna před vyhlazovacími tábory. Nejvíce transportů z Terezína mířilo do Osvětimi.
Náš seminář končil prohlídkou Malé pevnosti, která sloužila jako věznice gestapa. Zde měli vězni příšerné podmínky, obzvláště na samotkách. Vůbec si to neumíme představit, jak to mohl člověk přežít a nezbláznit se.
Seminář v Terezíně jsme měli společně se základkou z Milovic, někteří z nás si našli i nové kamarády. Náš spolužák Filip k semináři řekl: „Dozvěděl jsem se hodně věcí a jsem rád, že jsem se narodil do 21. století. Takže mějte rádi svůj život, jelikož tam – v Terezíně, zahynuly tisíce nevinných lidí a život řady dětí skončil na jeho začátku.
Žáci 8. ročníku ZŠ Žulová
