Spolupráce Vzdělávacího oddělení Památníku Terezín s pamětníky tzv. druhé generace
Životní příběh Zuzany Peterové
V roce 2023 byla zahájena spolupráce vzdělávacího oddělení Památníku Terezín s pamětníky druhé generace, tedy s potomky osob, které přežily holokaust, a jejichž děti se narodily až po válce a nebyly tak samy přímo vystaveny traumatické zkušenosti.
Pamětníci druhé generace se zpočátku zúčastňovali prezenčních besed během vzdělávacích seminářů pro školní skupiny v Památníku Terezín a v roce 2024 byla tato činnost rozšířena i o on-line besedy. V září stejného roku se také poprvé konal pedagogický seminář organizovaný ve spolupráci Památníku Terezín, Památníku Lidice, Židovského muzea v Praze, Nadačního fondu obětem holocaustu a Českého osvětimského výboru pod názvem „Prožitek potomků narozených přeživším nacistickou perzekuci a represi“. Zmíněný seminář je plánován i pro rok 2025.
Rádi bychom Vám v jednotlivých číslech Zpravodaje postupně představili s námi spolupracující pamětníky druhé generace, které jsme oslovili a požádali je, aby nám o sobě napsali příspěvky. Jedná se o Zuzanu Peterovou, Alenu Lehovcovou, Franka Frištenského a Michala Arenda.
Sérii článků zahájí medailon Zuzany Peterové.
Sylvie Holubová
Zuzana Peterová – 2. generace po holokaustu:
Obdivuji tě, babičko a maminko…
Když by se mě někdo zeptal, jaké to je narodit se v rodině přeživších holocaust – odpověděla bych, že je to velká škola života. Ta se nikde jinde nedá nastudovat, ani přečíst z nějakých knížek. Ta se prostě musí zažít…
Vzpomínám na svou babičku Gertrudu a mou maminku. Obě se po válce snažily znovu naučit žít, protože čas strávený za války nebyl – jak mi říkaly – časem žití, ale čekání na smrt nebo na zázrak, nic mezi tím neznaly. Obě hovořily před válkou německy, čeština nebyla jejich mateřštinou, což po válce znamenalo urychleně se naučit česky, protože s němčinou je nikdo nebral přátelsky. Co ale dělat s dítětem na dětském hřišti, kde byly další české maminky a babičky? Začít tam hovořit s německým přízvukem – to nebylo bezpečné. A tak jsem vyrůstala na Novém židovském hřbitově, kde je pohřbený Franz Kafka, Ota Pavel, Arnošt Lustig a další. Tam nikdo moc nechodil, babička i maminka se mnou mohly hovořit bez obav německy. Tak jsem také poprvé zaslechla babiččinu větu, kterou občas vyslovovala před některými náhrobními kameny: „Podívej se, Zuzano, tenhle člověk měl ale štěstí! Umřel včas…“ Co to je „umřít včas“ jsem se dozvěděla až když jsem byla o něco větší: znamenalo to před Hitlerem, tedy časem bez pekel plynových komor…V době dětství jsem se také naučila, co to je být sama – i když v dětském kolektivu, který si se mnou ale pranic nepovídal. Proč? Protože nejen že jsem byla Židovka, ale ještě navíc jsem měla tatínka v 50.letech zavřeného. Byl politickým vězněm, nepřítelem tohoto socialistického státu a kdo by se se mnou přátelil – byl by podle názoru rodičů dětí také v nebezpečí. S dětmi politických vězňů, a navíc s podivným rasovým původem se přece „neslušelo“ kamarádit – což ostatně také dodržovali někteří moji učitelé. A tak jsem se učila být sama, spoléhat se co nejvíc na sebe a snažit se dobře učit. Moje maminka mi mnohokrát opakovala, že mi do života nemůže nic víc dát než přimět se, abych se co nejvíc učila a měla rozsáhlé znalosti. Ty mi prý nikdo nemůže vzít, ani Hitler, ani jakákoli politika státu ne.
I když bylo náboženství v té době oficiálně zdejší komunistickou ideologií povolené, kdo přece jen chodil do kostela, natož do synagogy nepatřil mezi „správné“ občany a StB měla přesné záznamy. Moje babička ale byla velmi statečná a nedbala těchto věcí a vodila mě na Vysoké svátky do synagogy. Aby přelstila státní moc a její špehy – vymyslela „lest“: koupila si tehdejší deník Rudé právo, zabalila do něj Bibli a takto vyzbrojené jsme chodily do synagogy. Věřila, že nám to lépe projde…Samozřejmě, že neprošlo a záznamy o nás doznaly u StB dalších informací…Ale já jsem se naučila nikdy se v životě nevzdávat. Vždy jsem si také připomněla, že moje zahynulé tety, strýcové a další příbuzní tuhle možnost nevzdávat se bohužel za Hitlera neměli…
A proto moudrost mé babičky, která často říkala: „Pamatuj si, Zuzano, že dokud nejdeš do plynu, jde o …“ znamená úplně jiný pohled na mé starosti všedních dnů a dodává mi vždy pořádnou dávku síly překonat těžkosti…
PhDr. Zuzana Peterová
