Bohumila Havránková se narodila 17. listopadu 1927 v Liberci jako Picková do česky hovořící rodiny. Její maminka, vyučená krejčová, byla v domácnosti, tatínek se věnoval malo- a velkoobchodu s textilem. Zatímco maminka byla nepraktikující katoličkou, tatínek byl členem židovské obce a obě své dcery nechal po narození zapsat do židovské matriky.
V rodném Liberci se Bohunka spolu s rodiči a o dva roky starší Johanou (doma jí říkali Hanka nebo Jóha) účastnila českého spolkového života (Sokol, turistická činnost) a navštěvovala obecnou školu, kde se vyučovalo česky. Na podzim 1938 se stala – na několik dní – studentkou reálného gymnázia.
Události kolem „Mnichova“ a s nimi související nárůst agresivity henleinovců v pohraničí donutily Pickovy opustit Liberec a odstěhovat se do Prahy – Karlína. Zde tatínek získal sklad pro svůj bývalý velkoobchod a tam, v jedné kanceláři, všichni dočasně bydleli. Zažili tak nepříjemný osud uprchlíků, který nebyl pražským obyvatelstvem vnímán příliš empaticky. Paní Bohumila začala navštěvovat reálku v Karlíně. Tady se také setkala s projevy antisemitismu. Měla totiž zájem chodit i v Praze do Sokola, ale její spolužačky zapochybovaly o tom, že ji, coby židovku, do místní organizace vezmou. Podobně se chovali také někteří nájemníci v domě na pomezí Žižkova a Vinohrad, kde našla celá rodina později ubytování.
Tehdy už platila protižidovská nařízení, která se dotkla i rodiny Pickových. Bohunka musela opustit reálku. Začala se učit kožešnicí, což naštěstí trvalo pouze krátce, neboť se jí tato práce vůbec nelíbila. Jednou při předávaní zboží zákazníkům (tzv. lifrování) část zakázky ztratila a byla z pracoviště propuštěna. Chodila tedy do vzdělávacích kroužků, které se konaly v soukromých bytech, a závěrečné zkoušky složila v pražské židovské škole.
V době, kdy vešla v platnost povinnost nosit žlutou Davidovu hvězdu, se maminka domnívala, že tzv. míšenci ji nosit nemusejí, a přesvědčovala o tom dcery. Hned první den se ale Bohunce stala tato nemilá příhoda: šla po Praze se svými kamarádkami, které měly hvězdu již přišitou, a jedna okolojdoucí občanka jí začala sprostě nadávat, že se nestydí kamarádit se se židovkami. Po tomto výstupu požádala Bohunka maminku, aby jí hvězdu také přišila. O něco později projevila přání jít na filmové představení, což už pro ni nebylo možné. Její sestřenice se ji pokusila do kina dostat. Téměř se to podařilo, ale uvaděč Bohunku do sálu stejně nechtěl pustit. Bohunka se hrozně lekla, že odhalil to, že skrývá své označení a že za to bude potrestána. Nakonec se ale ukázalo, že šlo o film mládeži nepřístupný.
Nejšťastnější chvíle v době před transportem do terezínského ghetta strávila paní Havránková se svými kamarádkami na hřišti Hagibor. Zde se stal vychovatelem děvčat Vojtěch Feuerstein, zvaný Faji, příslušník levicového odboje. Pro paní Bohumilu a ostatní byl velikým vzorem. Za svoji odbojovou činnost byl popraven v KT Mauthausen.
6. března 1943 odjela Bohunka spolu se sestrou transportem Cv do ghetta v Terezíně. Tatínek byl před transportem chráněn díky tomu, že žil ve smíšené manželství, a navíc na konci války těžce onemocněl a byl hospitalizován v nemocnici.
Bohunčiny vzpomínky na dobu strávenou v ghettu jsou velmi různorodé. Mezi ty horší se řadí terezínské latríny, přítomnost při potrestání spoluvězně dalšími vězni, onemocnění zápalem plic atp. Mnohé další zážitky jsou pozitivnější a pomohly jí přežít krušné terezínské poměry – práce v zemědělství (pěstování rajčat), krmení bource morušového, pobyt v dívčím domově L 410 atp. S kamarádkou si tu také našly jednoho učitele ruštiny, kterému za výuku platily chlebem. Vyučování bylo tak kvalitní, že po válce byla Bohunka nejlepší studentkou tohoto jazyka ve třídě, kterou navštěvovala. Nezapomenutelnou pro ni byla i činnost pozdější hvězdy opery pražského Národního divadla Karla Bermana, který s děvčaty z dívčích domovů zpíval taková díla jako Moravské dvojzpěvy či opery V studni, Prodaná nevěsta a Rusalka.
Pohled na Prahu, poválečná fotografická činnost Bohumily. Soukromý archiv Bohumily Havránkové. 
V rámci své činnosti fotila i na Všesokolském sletu v roce 1948. Soukromý archiv Bohumily Havránkové.
Před koncem války se podařilo Bohunce spolu s její kamarádkou Lídou opustit Terezín a odjet vlakem z Bohušovic do Prahy. Zde zažily atmosféru povstalecké Prahy a dramatické okamžiky konce války. Dokonce byly zadrženy německým vojákem, z čehož ale šťastně vyvázly. Bohumile se nakonec podařilo dostat se do jejich domu a konečně zazvonit u dveří bytu. Doma byl tehdy zrovna jen tatínek. Jeho první slova po tomto „předčasném návratu z ghetta“ byla poněkud neočekávaná, protože přivítal dceru slovy: „Tos tam mohla ještě pár dní vydržet!“.
V Terezíně se Bohunce dostal do rukou i avantgardní časopis, v němž byly fotografie, které se jí tak zalíbily, že už tehdy se rozhodla, že se po návratu domů stane fotografkou. To se také opravdu stalo. Po válce vystudovala na střední grafické škole obor fotografie a začala působit jako reportérka Rudého práva. Po mateřské dovolené se už ovšem k této práci nemohla vrátit, ale fotografování zůstalo jejím celoživotním koníčkem.
Pavel Straka
