Příběh Dity Krausové.
Dita Krausová se narodila 12. července 1929 jako Edith Polachová do pražské židovské rodiny. Zatímco maminka Elisabeth byla ženou v domácnosti, tatínek Hanuš pracoval jako advokát v Ústavu sociálního zabezpečení, kde hájil zájmy dělníků. Oba rodiče rádi chodili do opery, hráli na klavír, lyžovali a věnovali se horolezectví. Kromě toho měl tatínek velkou zálibu v knihách, a tak často a rád Ditě doporučoval nejrůznější tituly ke čtení. Přestože byl v jejích očích vážný a často poučující, měli s tatínkem láskyplný vztah.
V Praze bydleli též Ditini prarodiče, babička Katy a dědeček Johann Polachovi. Dědeček byl váženým profesorem řečtiny a latiny a později zastával funkci senátora Národního shromáždění za sociální demokracii. Babičku, jež vynikala zvláště svou šetrností, Dita zbožňovala a měla ráda, když jí něžně říkala Edithlein.
Rodina byla do značné míry asimilována. Dědeček Johann vystoupil ze židovské obce již v mládí a jeho synové byli bez vyznání. Dita se poprvé setkala se slovem Žid v roce 1938. Byla tehdy žačkou 3. třídy a na lavici se jí jednou objevil lísteček se vzkazem Jsi Židovka. Vzala ho domů, kde se jí rodiče pokusili vysvětlit, že to ošklivé, co se Židům děje, se odehrává v Německu a ne u nás. Krátce nato přestoupila Dita do české školy.
Dita a její rodiče bydleli od roku 1932 v pražské čtvrti Holešovice v nájemním bytě v tzv. „elektrickém domě“. Byl to na svou dobu velice moderní dům, který však museli na počátku války z příkazu nacistů opustit a přestěhovali se do staršího činžáku na Smíchově. Byt o čtyřech pokojích tam sdíleli Polachovi s babičkou a dědou. Po roce je opět vyhnali z bytu a pak již museli bydlet v jednom pokoji v bývalé pražské židovské čtvrti.
S příchodem okupantů se vůbec rodině změnil život od základů. Tatínek dostal v práci výpověď. Od září 1940 nesměly židovské děti navštěvovat české školy, a tak se Ditě rozplynul sen o tom, že by po páté třídě nastoupila na gymnázium. Jednotlivé školní předměty ji pak učili tatínek, strýček Ludvík (bratranec tatínka) a jeho žena – teta Máňa. Dita též docházela na soukromé hodiny angličtiny a klavíru a později navštěvovala vzdělávací kroužky, které se scházely v bytech jednotlivých žáků.
Ditin tatínek mezitím našel nové uplatnění v kanceláři Židovské obce v Praze. Na Židovské obci si Židé mj. kupovali žluté hvězdy s nápisem Jude. Dita vzpomíná na den, kdy jela s kamarádkou Rajou Engländerovou na zadní plošině tramvaje a obě dívky měly poprvé na oděvu Davidovu hvězdu. Obávaly se, jaká bude reakce ostatních lidí. V tramvaji ale jeden muž hlasitě řekl: „Jsou tady dvě princezny se zlatou hvězdou“. Dita a Raja se nesměle usmály a taktéž i lidé okolo. Jaká to pro ně byla úleva!
Kvůli zahájeným transportům do ghetta v Terezíně se rozpadl Ditin studijní kroužek a Dita se stala na nějaký čas pomocnicí zubní asistentky. Na jaře 1942 se uvolnilo místo v pražské židovské škole, do níž začala Dita docházet. Našla si tam nové přátele – Erika Poláka a Zdeňka Ohrensteina. Kromě toho chodila také na pražský Hagibor, kde si židovské děti mohly hrát, zpívat a sportovat. Jednotliví vedoucí si s nimi povídali o sionismu, o životě v Palestině, kibucech a osadách. Velkým idolem tam pro všechny byl organizátor a vedoucí programu pro mládež Fredy Hirsch. Na dny strávené na hřišti vzpomíná Dita jako na dny šťastné a bezstarostné. V té době již odcházely transporty a skupiny se zmenšovaly. Také babička a dědeček byli deportováni do terezínského ghetta. Nakonec v listopadu 1942 museli nastoupit stejnou cestu i Dita s rodiči.
Terezín
V Terezíně se opětovně setkali s babičkou a dozvěděli se, že dědeček tu zemřel pár dní před jejich příjezdem. Dita bydlela v ghettu nejprve společně s maminkou. Spaly na ubikaci s dalším dvaceti ženami na podlaze. Avšak Dita velmi toužila být s ostatními děvčaty v dívčím domově, označeném L410, kde měla známé z Prahy. A to se jí nakonec splnilo. Zpočátku se dostala na pokoji č. 23, poté na pětadvacítku, kde byla i její kamarádka Raja Engländerová. Přes hlad a stísněné podmínky zde dívky hodně četly a recitovaly z oblíbených knížek, které si do Terezína dovezly. Vzhledem k věku musela Dita již i pracovat. Zpočátku chodila do zeleninových zahrad. Později byla na vlastní žádost přeřazena do dílen, kde se z imitace kůže dělaly peněženky. Svou zručnost využila také při výrobě dárků k narozeninám pro své přátele. Například nakreslila a ušila památník pro kamaráda Honzu Wurma.
Po pracovní době měly děti na tajnou výuku. Malovat a kreslit, ale také vážit si umění je učila Friedl Dicker-Brandeisová. Ve sklepě domova L410 se Dita účastnila zkoušek dětské opery Brundibár, které vedl Rudolf Freudenfeld. Zpívala ve sboru. Dokonce se jí naskytla příležitost hrát jednu z hlavních postav – Aninku. Bohužel ale byla Dita proti chlapci, jenž hrál Pepíčka, příliš vysoká, takže to nebylo možné.
Teta Máňa, nežidovská manželka otcova bratrance Ludvíka, Ditě i rodičům pomáhala i po smrti svého muže (pozn. zahynul v lodžském ghettu) a zaslala jim do Terezína několik potravinových balíčků.
KT Auschwitz-Birkenau a terezínský rodinný tábor
Po více než roce v ghettu obdržela Dita a její rodiče předvolání do transportu na Východ. Z Terezína odjeli za hrůzných podmínek v dobytčích vagonech 18. prosince 1943. Po příjezdu do koncentračního tábora (dále KT) Auschwitz-Birkenau byli všichni záhy převezeni do tzv. terezínského rodinného tábora.
V této části tábora bydleli ženy i muži včetně dětí dohromady, avšak v oddělených barácích. Dita se dostala s maminkou na blok číslo šest. Jejich jediným majetkem tu byly tenká přikrývka, lžíce, jídelní miska a oblečení, které měly na sobě.
Zatímco dospělí během dne vykonávali fyzicky namáhavou práci, děti trávily čas na dětském bloku číslo 31. Starší mládež pomáhala vychovatelům. Fredy Hirsch, který se zasloužil o vznik tohoto dětského bloku, zaměstnal Ditu jako „knihovnici nejmenší knihovny na světě“. Měla na starosti asi 12 knih, které si od ní půjčovali vedoucí dětských skupin. Dita si musela vždy dobře zapamatovat, co komu půjčila, protože neměla tužku ani papír. Vyučování, které zde probíhalo, bylo tajné. Ve stejném koutě bloku jako Dita sedával se svou skupinkou svěřenců i Ditin budoucí manžel, Ota Kraus. Dita ho pozorovala, ale nikdy s ním zde, dle svých vzpomínek, nemluvila.
Několik týdnů po příjezdu do tábora Auschwitz-Birkenau postihla rodinu veliká tragédie. V nelidských podmínkách tábora Ditin tatínek postupně ztratil sílu bojovat o svůj život. Zemřel 5. února 1944. V té době ležela maminka se záškrtem na izolaci a Dita za ní nemohla. Zprávu o tatínkově smrti jí sdělila škvírou mezi prkny.
Po půlročním nuceném pobytu v KT Auschwitz-Birkenau byla Dita při selekci i s maminkou zařazena na stranu práceschopných a odjely společně s dalšími vybranými vězeňkyněmi na práci do Německa. Při zmíněné selekci pravděpodobně pomohla Ditě k přežití „malá“ lež, které se dopustila. Doktoru Mengelemu totiž při zmíněné selekci nahlásila povolání ´malířka´. „Malířka portrétů nebo pokojů?“ zazněl dotaz od Mengeleho. „Portrétů,“ odpověděla Dita. A na doplňující dotaz, zda-li by uměla namalovat jeho portrét, odvětila „Jawohl!“ I s maminkou potom odjely z tábora v Auschwitz a pracovaly při odklízení trosek v Hamburku. Dále prošly tábory Neugraben a Tiefstack. Posledním místem, kam se koncem války dostaly, byl KT Bergen-Belsen.
Koncentrační tábor Bergen-Belsen
V KT Bergen-Belsen se ocitly Dita s maminkou počátkem dubna 1945, kdy už se struktura tábora hroutila, nebylo jídlo, fronta se blížila a denně umíraly stovky lidí. Jednoho dne tábor opustili dozorci. Vězni zůstali po jejich odchodu úplně bez jídla, bez vody, mrtvá těla ležela všude. Ženy kolem ní rychle měnily v tzv. musulmany, staří i mladí. Dita tyto případy znala již z předchozích táborů, ale nyní to bylo intenzivnější a Dita podvědomě tušila, že podobný osud pravděpodobně čeká i ji. Člověk v té době necítil nic, jakékoliv emoce byly pro Ditu potlačeny – kromě přátelství s Margitou (Barnaiovou, poznámka redakce), se kterou se sblížila v KT Neugraben, a starosti o maminku. Na konci dubna přišlo konečně osvobození a s ním velká úleva. Dita začala díky své znalosti angličtiny pracovat pro britskou armádu jako tlumočnice. Onemocněla nakonec ještě tyfem, který však překonala.
S maminkou si chtěly podat přihlášku na ozdravný pobyt do Švédska. Podmínkou ale bylo mít potvrzení z nemocnice o propuštění z karantény. Vymyslely, že si tedy maminka půjde na pár dní lehnout do nemocnice s předstíranou nemocí a pak se nechá propustit. Maminku ale v nemocnici postihla náhlá břišní příhoda a po krátké hospitalizaci nečekaně 29. června 1945 zemřela.
Ditě bylo necelých 16 let a ztratila oba rodiče. Hlavou se jí honily otázky, co s ní teď bude. A tak se vrátila do Prahy sama.
Praha
Dorazila tam 1. července 1945. Její první kroky vedly k tetě Máně, která ji přivítala a nechala u sebe bydlet. Zároveň se tu Dita dozvěděla, že se její milované babičce podařilo přečkat do konce války v Terezíně.
Po válce bylo potřeba zařídit si mnoho věcí včetně nových dokladů. A tak se stalo, že jednou před ní v jedné frontě na některý z dokumentů stál Ota Kraus. Znala ho z doby věznění v KT Auschwitz-Birkenau. Začali se scházet a zamilovali se do sebe. Dita se vrátila do školy, studovala nejprve na gymnáziu, poté na škole dekorativních umění. Ota se přihlásil na vysokou školu ke studiu srovnávací literatury, angličtiny a španělštiny. Kromě jiného si zažádal i o navrácení továrny na výrobu dámského prádla, kterou vybudoval jeho otec. Dita a Ota se po vyřízení nezbytných formalit vzali 21. května 1947. V létě roku 1947 byl Ota ustaven ředitelem továrny jeho otce, nikoli však jejím majitelem. Nastěhovali se do vily Otových rodičů, kde byly z pokojů udělané kanceláře. Dvě z těchto kanceláří si Krausovi přeměnili opět na obytné pokoje. V prosinci 1947 se jim narodil syn Petr.
Krátce po únorovém převratu 1948 byla však továrna znárodněna a díky staronové ředitelce jejich továrny byli posléze vyštváni i ze své vily. Rozhodli se, že Československo opustí a odjedou do nově vzniklého Státu Izrael. Ota byl již od mládí nadšeným sionistou, měl rád pole a snil o kibucu, a tak rozhodnutí bylo nasnadě. Opuštění země však bylo problematické a byrokraticky náročné a vycestovat se jim podařilo až na jaře 1949.
Izrael
V Izraeli zpočátku bydleli ve sběrných stanových táborech, nejprve v Ša´ar Alija a pak v Pardesiji. Zejména hygienické poměry tu byly nedostačující a malý Petřík se brzy rozstonal. Tehdy Ditě pomohli příbuzní v Jaffě, k nimž se do maličkého bytu i se synem nastěhovala. Její teta jí pak našla pro Petříka lékaře a doprovázela oba při kontrolách na poliklinice, neboť tehdy se Dita ještě nedomluvila hebrejsky, což bylo potřeba. Ota za nimi jezdil na víkendy, přes týden tvrdě pracoval v zemědělství. Po několika týdnech se Petřík uzdravil. V červenci 1949 našel Ota ubytování ve vesnici Ša´ar Chefer, kde poté několik měsíců žili. Asi po roce života v Izraeli se nakonec nechali přemluvit a přestěhovali se do kibucu Giv´at Chajim.
Přivyknout si na nový způsob života, který byl do jisté míry organizován společenstvím a založen na rovnosti všech členů, pro ně nebylo snadné. Zvlášť obtížné bylo pro Ditu dát malého Petříka do dětského domova, kde žil společně s ostatními dětmi kibucníků a se svými rodiči se mohl vídat jen odpoledne. Tehdy si s Otou vůbec neuvědomili, jak velmi traumatizující to muselo být pro samotného chlapce. Navíc Petřík dostal i nové jméno, aby se dětem lépe vyslovovalo. A tak se z něho stal Šimon.
V kibucu Dita pracovala nejprve v jídelně, poté v krejčovské dílně a nakonec v ševcárně. Manžel Ota vystřídal několik pomocných zaměstnání, než se stal učitelem angličtiny. V roce 1951 se jim narodila dcera Michaela.
Dita s Otou nebyli se životem v kibucu spokojeni, zejména Dita se tu nikdy necítila jako doma, necítila se tu usazená. Ota se zase neshodl s kibucnickým hnutím v otázce své literární tvorby a po sedmi letech nakonec rodina kibuc opustila. Přestěhovali se do Hadassim, kde konečně děti bydlely s rodiči. Ota působil ve zdejší internátní škole jako učitel angličtiny a věnoval se psaní románů a povídkových knih. Později se začal zajímat i o grafologii. Zapsal se ke studiu na univerzitě v Tel Avivu a stal se v oblasti grafologie uznávaným odborníkem. Dita se rozhodla pro studium na pedagogické fakultě. Po úspěšném složení zkoušek začala vyučovat angličtinu a profesi učitelky vykonávala dalších 28 let.
Život rodiny obrátilo naruby zjištění, že dcera Michaela trpí nevyléčitelnou nemocí. Bylo to na přelomu 50. a 60. let 20. století, po přesídlení do Hadassim. U Michaely se začaly projevovat zdravotní problémy, zejména veliká únava. Rodiče ji vzali k lékaři, který zjistil z odběru krve velmi nízkou sedimentaci a začal proces nejrůznějších vyšetření. Nakonec byla stanovena nemilosrdná diagnóza – juvenilní cirhóza. Pomocí léků se podařilo nemoc na několik let do jisté míry stabilizovat, ale šlo pouze o přechodnou dobu. Dita s Otou pátrali po lepší léčbě, navštívili různé specialisty, navázali kontakty s nemocnicemi v USA a ve Švýcarsku. Nic však nepomohlo. Velkou útěchou v této těžké době byl rodičům nejmladší syn Ronny, narozený v roce 1961. Když bylo Michaele šestnáct let, nemoc začala opět postupovat a o čtyři roky později jí Michaela podlehla.
Obrovská psychická zátěž v rodině si vybrala svoji daň, Ota dostal na podzim 1970 infarkt.
Další životní ránou pro rodiče bylo zjištění, že ani nejstarší dítě, Petr-Šimon není po zdravotní stránce v pořádku. Již v době vojenské služby se u něj začalo projevovat duševní onemocnění. Mezi tím se Šimon oženil, s manželkou Miriam měli dva syny. Prohlubující se projevy nemoci však způsobovaly velké problémy v komunikaci s okolím, Šimon často měnil práci, manželství se bohužel nakonec rozpadlo. Mladý muž podstoupil léčbu, byl v péči psychiatrů, často hospitalizován. Usadil v Netanji, kam se přestěhovali i Dita s manželem, když šli do důchodu, a syna podporovali. Pracoval tehdy jako ošetřovatel. Kolem své šedesátky s prací skončil a žil z malé invalidní podpory. Bral velké množství léků. Maminka Dita mu v té době byla velikou oporou, a to až do jeho smrti v roce 2016.
Mladší syn Ronny dělal rodičům radost odmalička. Již od mládí psal články do školních novin a plaval, a to i závodně. Hrál také na trumpetu a dostal se dokonce do prestižního orchestru mládeže v Tel Avivu. Vystudoval na telavivské univerzitě sociální péči. Během vojenské služby se seznámil s Ornou, dívkou z kibucu nedaleko Nazaretu. Otovi se dívka moc nezdála a tvrdil, že se k Ronnymu nehodí. Ronnyho později poslal Ota na studia do USA. Když po roce přijel Ronny na dovolenou, sešel se i s Ornou a rozhodl se, že si ji vezme za manželku. Oba odjeli zpět do Spojených států, studovali tam a čekali, až se tatínek smíří s jejich vztahem. Orna, jež se původně v Izraeli zabývala tancem, zde též vystudovala a stala se fyzioterapeutkou. Otec nakonec dal svolení a svatba se konala v roce 1991. Později se jim narodil syn a dcera.
Po roce 1989
Po roce 1989 začali Krausovi pravidelně navštěvovat Československo a navázali styk se starými přáteli. Dita kromě toho také vyhledala děvčata z Terezína a Osvětimi, s nimiž se pak každoročně scházela v Krkonoších. V roce 2000 ji po dlouhé nemoci navždy opustil manžel Ota.
Přestože Dita žije v současné době v Izraeli, často a ráda navštěvuje Českou republiku. Část svého života zasvětila besedám o holokaustu pro studenty, a to nejen v Izraeli, České republice, ale také v dalších zemích. Letos přednesla hlavní projev během Terezínské tryzny. Svým osobitým vystupováním a upřímným sdělením vždy dokáže zasáhnout srdce a duši nejednoho posluchače.
Její působení na dětském bloku v KT Auschwitz-Birkenau inspirovalo španělského spisovatele Antonia Iturbeho k napsání románu „Osvětimská knihovnice“. Dita Krausová sepsala svou vlastní autobiografii „Odložený život“, skutečný příběh osvětimské knihovnice. Také je autorkou knihy „Život s Otou“, v níž zachytila životní příběh svého manžela.
Jana Švarcová, Naděžda Seifertová
Zdroje:
Dita KRAUSOVÁ, Odložený život, Praha 2018.
Dita KRAUSOVÁ, Život s Otou, Praha 2022.
