Mezi vězni terezínského ghetta se ocitla řada osobností spojených s meziválečnou československou avantgardní kulturou. Byl to např. architekt, kostýmní výtvarník a scénograf František Zelenka (působící mimo jiné i v Osvobozeném divadle), spisovatel, fotograf a později také diplomat Norbert Frýd (autorsky a režijně spolupracoval s Burianovým Déčkem), tanečnice a choreografka Kamila Rosenbaumová (po válce Rónová), dirigenti Karel Ančerl (Osvobozené divadlo) a Rafael Schächter (Déčko) a též hudební skladatel, etnomuzikolog, kritik a organizátor Karel Reiner.
Karel Reiner se narodil 27. června 1910 v Žatci v rodině učitele hudby a vrchního kantora tamní synagogy, vystudovaného operního zpěváka, Josefa Reinera. Na přání tatínka sice mladý Karel absolvoval studium práv, ale nikdy se touto profesí neživil, věnoval se intenzivně hudbě. Byl žákem Josefa Suka. U Aloise Háby, s nímž spolupracoval i jako klavírní interpret, studoval čtvrttónový a šestitónový systém. Od roku 1934 působil v Déčku E. F. Buriana, byl pianistou a skládal scénickou hudbu (tu vytvořil např. k dramatizacím Máchova Máje či Puškinova Evžena Oněgina nebo hře V. K. Klicpery Každý něco pro vlast). V téže době vedl hudební přílohu moderního ženského časopisu Eva, v níž publikoval i několik svých písní. Vedle divadelní hudby se Reiner věnoval moderní vážné hudbě. Podobně jako jeho generační druhové Jaroslav Ježek, Ervín Schulhoff či Emil František Burian byl ovlivněn jazzem a jakožto příslušník levicové kulturní fronty skládal i masové písně.
Po vzniku protektorátu se Karel Reiner stal redaktorem oficiální tiskoviny pražské židovské obce Židovských listů. Toto zaměstnání jemu i jeho manželce Haně zajistilo na určitou dobu ochranu před zařazením do transportu do terezínského ghetta. V téže době byla Reinerovi znemožněna publikační činnost pod jeho vlastním jménem. Tehdy jeho kolegové, skladatelé Jan Seidel a Alois Hába kryli Reinerovo autorství harmonizace lidových písní v dvojdílné publikaci Špalíček národních písní a říkadel, která vyšla v roce 1939. Poválečná vydání z let 1948 a 1957 už Reinerovo jméno uváděla. Podobně Reinerova studie Exotická hudba v knize Dějiny světové hudby Jana Branbergera z roku 1939 je podepsána Aloisem Hábou. Je ovšem paradoxem, že stať Mirko Očadlíka ze stejné publikace mohla obsahovat charakteristiku díla Karla Reinera.
Na podzim 1942 zhudebnil Reiner cyklus poetických básní Norberta Frýda Květovaný kůň, vzniklý v květnu téhož roku. Jednalo se o pokus nahradit židovským dětem ze sirotčinců zakázané vyučování formou jakési hudebně-literární abecedy. Dílo bylo sice určeno pro dětský sbor a klavír, nicméně za stávající situace v Praze nakonec pěvecké party pro dětské publikum interpretoval sám autor textů Norbet Frýd, a to za Reinerova doprovodu. Po internaci v Terezíně nacvičili autoři pásmo i s dětmi v ghettu. V poválečném období některé písně z tohoto souboru zahrnuly do svého repertoáru renomované sbory, jako např. Kühnův dětský sbor, Severáček či Brněnský dětský sbor. V nezpívané recitované podobě se pokusil o realizaci celého cyklu Dismanův rozhlasový dětský soubor. Nejblíže se Reinerově představě v nedávné době přiblížil Dětský sbor Brno se sbormistryní Valerií Maťašovou, který téměř celé dílo představil několikrát v Památníku Terezín při předávání cen vítězům dětských uměleckých soutěží.
Manželé Reinerovi byli do ghetta v Terezíně deportováni transportem De 5. července 1943. Zde pracoval Karel Reiner jako vychovatel mládeže (Betreuer) v budově Q 609, kde s třinácti až čtrnáctiletými chlapci inscenoval pohádky Karla Jaromíra Erbena Král Tchoř a Otesánek ve voicebandové úpravě, kterou znal a tvořil již pro Déčko E. F. Buriana. Složil také hudbu k hrám Romantikové Edmonda Rostanda a Strakonický dudák Josefa Kajetána Tyla. Ta se ovšem nedochovala, stejně jako jeho další tvorba z ghetta (např. cyklus sborových písní s doprovodem smyčcového kvarteta v šestinotónovém systému na slova Christiana Morgensterna). Jedinou jeho skladbou, kterou dnes z jeho působení v Terezíně známe, je scénický doprovod ke staročeské hře na biblický námět – Esther. Toto představení původně plánoval provést v Déčku sám E. F. Burian, k čemuž ovšem nedošlo. Text hry i s jeho režijními poznámkami pak přivezl do Terezína Norbert Frýd, který zde hru režíroval. Námět líčící vzpouru proti genocidě starověkých Židů plánovanou vysokým hodnostářem Perské říše Hamanem musel v ghettu víc než rezonovat.
V 90. letech 20. století se pokusili muzikolog Milan Kuna a Reinerova žena Hana za spolupráce herců (Jan Fischer, Hana Pravdová, Zdena Fantlová), kteří v představení Esther v ghettu účinkovali a melodie si proto pamatovali, o rekonstrukci nápěvů písní z této inscenace.
Reiner se, byť v omezené míře, v Terezíně věnoval i klavírním koncertům. Interpretoval skladby Vítězslava Nováka či Josefa Suka. V březnu 1944 doprovázel spolu s Karlem Bermanem kantátu Česká píseň Bedřicha Smetany provedenou sborem Rafaela Schächtera či předtím, 19. února 1944, zpěvačku Heddu Grabovou – Kernmayrovou v programu moderní české hudby (Josef Suk, Vítězslav Novák, Karel Boleslav Jirák, Leoš Janáček). Spolupracoval i s dirigentem Karlem Fischerem na Mendelsohnově oratoriu Eliáš.
V terezínském ghettu se Reiner zapojil do komunistického odboje, byl činný v systému tzv. trojek a byl napojený na budoucího historika středověku Františka Grause a výtvarnici a arteterapeutku Friedl Dicker – Brandeisovou.
Z Terezína byl Karel Reiner deportován 28. září 1944 do koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau. Po několika zde strávených dnech byl převezen do tábora Kaufering v Bavorsku, kde onemocněl skvrnitým tyfem. Vyléčili ho dva lékaři, kteří si ho pamatovali z Prahy z Burianova divadla. Jeden z nich, Emil Katz – Klíma, si ponechal Reinera jako písaře na tzv. revíru. Po útrapách, které zažil na pochodu smrti, a po prodělané karanténě se dostal 22. května 1945 zpět do Prahy. Zde se opět setkal se svou ženou Hanou.
Po válce pracoval jako hudební publicista (časopisy Kulturní politika, Svobodné Československo) a administrativní pracovník hudebních organizací. V 50. letech 20. století dlouhodobě působil jako vedoucí metodik Ústředního domu lidové umělecké tvořivosti, kde se zabýval sborovým zpěvem. S Aloisem Hábou založil Operu 5. května. Od roku 1961 vykonával svobodné skladatelské povolání a zároveň zastával různé funkce v hudebních organizacích.
Z mnohočetné skladatelské poválečné tvorby (instrumentální hudba, masové písně, úpravy lidových písní, hudba k dokumentárním filmům, tvorba pro děti atd.) stojí za zdůraznění Reinerova reflexe věznění v Terezíně spojená s jeho vychovatelskou činností. Ta primárně vznikla pro dokumentárně-poetický film Motýli tady nežijí režiséra Mirko Bernáta z roku 1958, v němž je divákům přiblížen svět dětí vězněných v Terezíně spolu s tehdy vzniklým památníkem protektorátních obětí holokaustu v Pinkasově synagoze. Hudbu k tomuto filmu o dva roky později Reiner přetvořil do samostatného symfonického díla.
Karel Reiner zemřel 17. října 1979 a je pohřben na vinohradském hřbitově spolu se svou manželkou Hanou (viz text ve Zpravodaji 3/2021) a dcerami Michaelou a Kateřinou, které dílo svého tatínka výrazně propagovaly, zvláště v organizaci Přítomnost, spolku pro soudobou hudbu, na jejíž činnosti se v předválečném a těsně poválečném období Karel Reiner výrazně podílel.
Pavel Straka
