„Bylo to strašné, hygienicky nejhůře vybavené oddělení z celého Terezína. Nemocné, většinou staré ženy, onemocnivše vlivem poměrů, ležely ve studené místnosti, dříve konírny, na kamenné podlaze, v první době bez slámy, bez pokrývek, ve vlastním kalu. Měla jsem hned první den noční službu […] v první noci 7 mrtvých. Myslela jsem, že sama zešílím. Zvykne se však všemu, ohne se. I já přivykla a poměry se během doby pomalu sice, ale přece zlepšily. Aspoň natolik, že každý pacient měl svoji postel a svoji přikrývku a polštář. Jinak to však stále bylo hrozné. Mimo své duševní choroby měli všechny ještě jiné různé nemoci, ponejvíce průjmy, všemožné vředy, vyrážky, tyf a vši. Léčebných pomůcek bylo pro ně tak málo […]“[1]
Pevnostní město, vystavěné na konci 18. stol. Josefem II., bylo nacisty vybráno jako vhodné místo pro shromaždiště protektorátních židů před jejich deportací na Východ a také jako tzv. ghetto pro staré (Altersghetto), válečné hrdiny a významné osobnosti a funkcionáře z Německa a Rakouska, aby, jak se říšský vůdce SS Heinrich Himmler v roce 1943 eufemisticky vyjádřil, mohli židé v Terezíně „v klidu žít a umírat.“[2] Mezi těmi, kterým bylo přislíbeno spíše jen umírání, a to na psychiatrickém oddělení terezínské nemocnice v části opevnění zvané Kavalír VIII nebo po deportaci na Východ, bylo přinejmenším 586 duševně a nervově chorých pacientů, kteří se dlouhodobě nebo krátkodobě léčili v některém ze zemských ústavů či soukromých sanatorií v protektorátu.[3] „V klidu žít a umírat“ v terezínské Kavalírce mohlo též na 889 psychicky nemocných, deportovaných do ghetta z Německa a Rakouska, a také další osoby z protektorátu bez předchozí ústavní léčby. Těchto nejméně 1 475 duševně nemocných bylo nejsnadnější kořistí vyhlazovací mašinérie: bezbranní, z doby předválečné právně zbaveni svéprávnosti, často otupělí, nechápající souvislosti, nemohoucí bojovat o svůj život, bez šance projít selekcí po příjezdu na místo smrti. Po porovnání seznamů krátko- a dlouhodobě duševně nemocných hospitalizovaných pacientů se seznamy přeživších z ghetta nalezneme pouze šest osob z protektorátu, jež se dočkaly osvobození v Terezíně.
Mezi několika desítkami domů a kasárenských budov, které sloužily pro ubytování tisíců vězňů, se v Terezíně nacházely i objekty vyhrazené židovskou samosprávou pro zvláštní účely. S duševně nemocnými je neodmyslitelně spjato nevlídné levé křídlo bývalého vojenského skladu (Kavalier VIII) s temnými pokoji, který byl v době ghetta nazýván Kavalírkou (německy Kavalier Kaserne). Ta sloužila především v první polovině roku 1942 jako „šlojska“ pro odcházející a přicházející transporty, které zde byly kontrolovány od února do června 1942.[4] Ještě předtím než se psychiatrické oddělení do Kavalírky přestěhovalo, a pak ještě minimálně do června roku 1942, byla jeho část umístěna v bývalé kapli divizní nemocnice ve Vrchlabských kasárnách. [5] Datum vzniku psychiatrického oddělení v Kavalíru není přesně známo. V Denním rozkazu č. 98 z 12. 4. 1942 byla Kavalírka oddělena od zdravotního dozoru Vrchlabských kasáren (E VI) a označena jako samostatná zdravotnická jednotka.[6] Pokoje terezínské psychiatrie disponovaly na konci září 1942 celkem 130 řádnými místy a 92 místy k nouzovému umístění – tj. celkem 222 místy pro pacienty.[7]
Jednou ze skutečností, které dotvářejí zvláštní mozaiku doposud neprobádaného systému terezínské psychiatrie, je existence psychiatrické místnosti (A II Psych) v tzv. Mysliveckých kasárnách [Jäger Kaserne].[8] Tato kasárna sloužila jako „šlojska“ pro přijíždějící transporty starých židů z Rakouska a Německa a nejspíš zde byla zřízena místnost pro psychiatrické případy; tito vězni tu trávili povinnou karanténu spojenou s odvšivením. V Hamburských kasárnách (označených v ghettu jako CIII) byl v období od ledna 1942 do ledna 1943 vyčleněn pokoj č. 162 pro abnormální pacienty, tzv. „unsere cvokárna“.[9]
Tzv. „cvokárna“ v Kavalíru sloužila i jako „nápravné zařízení“. Do Terezína byli totiž deportováni i židovští míšenci, kteří se zde nechtěli nechávat ošetřovat od lékařů-židů, a samospráva, aby předešla nutnému hlášení na komandanturu ohledně „ohrožení táborové disciplíny“, byla donucena dotyčné pod záminkou ztráty soudnosti na dva až tři dny umístit do uzavřených prostor Kavalírky. O těchto případech nebyly pořizovány žádné záznamy, vše bylo vyřizováno pouze ústními pokyny.[10]
V terezínském ghettu zemřelo celkem sedm dětí s psychiatrickou diagnózou. Nejmladším vězněm mezi nimi byla Hilde H. (nar. 1935), trpící idiocií, která před deportací pobývala v ústavu Bendorf-Sayn (Německo). V ghettu byla umístěna nejprve v nemocnici s poněkud cynickým názvem Krankenhaus Grandhotel Q 403.[11] Podle Oznámení o úmrtí zemřela Hilde H. po půl roce věznění v lednu 1943 následkem zápalu plic na psychiatrii v Kavalírce.[12] Zvláštním objektem v terezínském ghettu byl domov pro narušené děti, který vedla lékařka psychiatrie MUDr. Gertruda Bäumlová, vedoucí sociální výchovy oddělení péče o mládež.[13] O ní bylo známo, že v dětských domovech zkoumala kresby děvčat kvůli možné indikaci sadomasochistických sklonů, které se objevovaly jako důsledek vystavení stresovému prostředí ghetta, jež narušovalo jejich psychický vývoj.[14] Podle ubytovacího plánu oddělení Péče o mládež z října 1943, který máme k dispozici, se v dvorním traktu domu L 216 nacházely místnosti č. 014 a č. 015 s celkem dvanácti místy pro těžce vychovatelné děti v ghettu Terezín.[15]
Jedním z lékařů detašovaného psychiatrického oddělení v Kavalírských kasárnách byl Armin (Artur) Steier deportovaný do ghetta transportem X-724 jako tzv. zdravotní pomocník (Sanitätsgehilfe). Ačkoliv se na úředních listinách v Terezíně podepisoval s titulem MUDr., nikdy jím ve skutečnosti nebyl. Ve své předválečné žádosti o udělení produkční licence uváděl jako původní zaměstnání chemik a drogista, posledních 21 let se živil jako psychoterapeut a provozoval uměleckou aktivitu pod uměleckým jménem To Rhama. V rámci těchto aktivit pořádal též své experimentální přednášky o sebeovládání a fascinaci zvířat pouhým pohledem. Pro své schopnosti učení sebeovládání a psychagogiku byl znám i pražskému lékařskému kruhu psychiatrů. Podle svědectví docenta MUDr. Bruno Fischera dokázal zlepšit duševní stav hypochondrických pacientů.[16]
Podobně jako Armin Steier byl i další lékař působící na psychiatrickém oddělení v Kavalírce svým způsobem raritou, neboť MUDr. Armin Knöpfelmacher byl původní specializací zubní lékař.[17]
Součástí zprávy zabývající se terezínským zdravotnictvím k rozhodnému datu 1. 12. 1943 bylo i statistické zachycení početního stavu všech oddělení nemocnice E VI. Ze zprávy bylo patrno, že na psychiatrickém oddělení panoval stále nejnepříznivější poměr ve vztahu lékař-pacient (1:23,8) a ve vztahu pečovatel/ka-pacient (1:5,1).[18]
Dle dochovaných pramenů nejméně 1 011 osob z celkového počtu 33 430 (tj. tři procenta) zemřelých v terezínském ghettu od 24. listopadu 1941 do 20. dubna 1945 zahynulo na psychiatrickém oddělení v Kavalírce či v době smrti trpělo nějakou duševní nemocí. Z tohoto počtu bylo 274 osob z českých zemí. Skutečný počet bude ale pravděpodobně vyšší, neboť nemáme k dispozici všechny dobové dokumenty.
Za aktuálního stavu poznání můžeme konstatovat, že z Terezína na Východ bylo deportováno nejméně 446 duševně nemocných osob, které byly krátkodobě či dlouhodobě hospitalizovány v některém z psychiatrických ústavů v českých zemích nebo na psychiatrii v ghettu. Deportaci na Východ nikdo z této skupiny vězňů nepřežil.
Tomáš Fedorovič
[1] Archiv Židovského muzea v Praze (AŽMP), fond Dokumenty perzekuce, inv. č. 80, vzpomínka E. F. (nar. 1902).
[2] Miroslav Kryl, Osud vězňů terezínského ghetta v letech 1941–1944, Brno 1999, s. 75. Citace je převzata z dokumentu otištěném v Hans G. Adler, Die verheimlichte Wahrheit, Theresienstädter Dokumente, Tübingen 1958, s. 299.
[3] Data týkající se židovských duševně nemocných z českých zemí, resp. v ghettu Terezín vycházejí z dizertační práce: Tomáš Fedorovič, Mezi „eutanazií“ a holokaustem – židovští duševně nemocní pacienti z českých zemí a Slovenska v „konečném řešení židovské otázky“. Disertační práce – Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, Filozofická fakulta, 2018.
[4] Richard Feder, Židovská tragédie: dějství poslední, Kolín 1947, s. 64.
[5] Národní archiv Praha (dále NA), fond Židovské matriky (HBMa), kart. 1, Ohledací listy – ghetto Terezín, sv. 3 (2. 5. 1942 – 16. 6. 1942).
[6] Anna Hyndráková – Raisa Machatková – Jaroslava Milotová (edd.), Denní rozkazy Rady starších a Sdělení židovské samosprávy Terezín 1941-1945 (Regesta), Praha 2003, s. 134–135 (Denní rozkaz č. 98, 12. 4. 1942).
[7] Výčet pokojů využívaných psychiatrií v Terezíně a zjištěný počet na základě rozboru TFA se neshoduje s udávaným počtem 8 pokojů uváděným v měsíční zprávě o činnosti za září 1942. PT, A 20/2005, Ghetto Theresienstadt, Tätigkeitsbericht 1. 9. – 31. 9. 1942 (= Zpráva o činnosti za 1. až 31. 9. 1942), s. 34.
[8] NA, f. Židovské matriky (HBMa), kart. 5, Ohledací listy – ghetto Terezín, sv. 5 (29. 8. 1942 – 1. 9. 1942).
[9] Památník Terezín, PT 5424, Pamětní album: 1 Jahr Hamburger Kaserne. Část Es spricht die Ubikationskanzlei …
[10] E-mail od W. Murmelsteina autorovi, 8. 11. 2005.
[11] AŽMP, f. Terezín, inv. č. 173/3, Bytové hospodářství: seznamy objektů v Terezíně, 1. 10. 1943.
[12] NA, f. Židovské matriky (HBMa), sv. 70, Ohledací listy – ghetto Terezín, Hilde H., 18. 1. 1943.
[13] Elena Makarova – Sergei Makarov – Victor Kuperman, University Over The Abyss.
The story behind 489 lecturers and 2309 lectures in KZ Theresienstadt 1942-1944, Jerusalem 2000, s. 372.
[14] Egon Redlich – Miroslav Kryl (ed.), Zítra jedeme, synu, pojedeme transportem, Brno 1995, s. 184–185 (záznam z 1. 4. 1943).
[15] AŽMP, f. Terezín, inv. č. 300, různé spisy týkající se úřední činnosti oddělení 1943–1944, 31. 10. 1943.
[16] NA, f. Policejní ředitelství Praha 1931–1940, kart. 11137, sign. S 6218/9 Steier Armin, 1894.
[17] Tamtéž, kart. 5325, sign. K 2670/2 Knöpfelmacher Armin, 1900.
[18] Archive Beit Theresienstadt, f. 53/I/29 (Health), poznámky k početnímu stavu zdravotnictví a jeho podílu na potravinových přídavcích, s. 6.
