Oznámení o příjezdu německých a rakouských transportů do terezínského ghetta v Denním rozkaze; A3262
„Dne 2. 6. 1942 přijelo z Berlína transportem I/1 do terezínského ghetta 50 lidí.“ Takto stroze se dosud jen protektorátní (z Čech a Moravy) vězni dozvěděli z denního rozkazu 3. června o příjezdu prvních německy mluvících Židů.
Byly to transporty specifické. Do ghetta, které právě opouštěly poslední zbytky původních obyvatel a uvolňovaly tak pro vězně i civilní domy, přijížděly transporty velmi starých lidí. Nikoli rodin (jako to často bývalo v případě protektorátních transportů), ale lidí na sklonku života (např. průměrný věk německých vězňů byl asi 65 let). „Přicestovali“ zcela sami, bez mladších příbuzných, kteří by jim mohli být v podmínkách ghetta oporou.
Transporty z těchto oblastí přijížděly do ghetta od té doby pravidelně a byly různě veliké: od velkých (několikasetčlenných) přes menší (např. z Berlína, Mnichova a Drážďan jezdily pravidelně 50ti nebo 100 členné transporty) až po tzv. transporty EZ – Einzelreisende („jednotlivý cestující“). Poslední německý transport dorazil do ghetta v dubnu 1945.
„Formálně“ se tyto transporty lišily od těch protektorátních svým označením: místo písmen abecedy se německé a rakouské transporty označovaly římskými číslicemi (např. I označovala transporty z Berlína, II z Mnichova, III z Kolína nad Rýnem apod.).
Co ale dělalo tyto transporty výjimečnými, byl hlavně velmi rafinovaný plán nacistů, který stál za nimi. Na jedné straně nacisté potřebovali nějak vysvětlit, proč se zbavují svých zasloužilých občanů (mnoho z transportovaných se cítilo být Němci, patřily sem významné osobnosti politického, vědeckého i kulturního života, nemálo lidí zařazených do transportu bylo také vlastníky vysokých vyznamenání z 1. světové války, kde bojovali za svou vlast, Německo). Na druhé straně potřebovali všemi možnými způsoby zastřít fakt, že už několik měsíců probíhá na „Východě“ v obrovském měřítku vyhlazování Židů. Jejich řešení bylo neuvěřitelně kruté především k oněm německým Židům. Těm byla podána deportace do Terezína jako „privilegium“ za jejich zásluhy. „Zámožní“ němečtí Židé (ti, jejichž majetek přesáhl hodnotu 1000 říšských marek) museli uzavřít tzv. „smlouvy o zakoupení domova“ v Terezíně – tím byla opět podpořena představa pouhého přesídlení (nikoli věznění či ghettoizace) a také mýtus privilegovaného ghetta. Pokud by se Žid zdráhal smlouvu podepsat nebo nastoupit do transportu, bylo mu sarkasticky pohroženo transportem do „koncentračního tábora“. V Rakousku takové smlouvy nebyly používány, transportní praxe byla v Rakousku podobná té protektorátní. Jak v Německu, tak v Rakousku majetek, který Židé zanechali ve své vlasti, propadl podle říšských zákonů po nějaké době státu.
Kennkarte vystavená na jméno Vetter Fanny Caroline v Lipsku v březnu 1944, A 10882
Mýtus privilegovaného tábora se nacistům zároveň hodil do jejich zastíracích manévrů vycházejících ze závěrů konference ve Wannsee u Berlína v lednu 1942. Ta stanovila, že terezínský tábor dostane nálepku ghetta „starobního“. Na rozdíl od tzv. východních transportů, v nichž odjížděly mladší skupiny německých Židů, byly transporty z Německa do Terezína často označovány jako starobní transporty (Alterstransporte) – opět tak byla živena představa „židovského města“.
Není tedy divu, že v ghettu byla pak mezi německými a rakouskými Židy obrovská úmrtnost. Lidé, kteří věřili, že přijíždějí do důstojného „lázeňského“města, měli velmi rychle poznat realitu ghetta. Vysoký věk, absence rodinných příslušníků, pocit křivdy k Německu a vůbec životní zklamání – to vše se odrazilo na jejich psychice (téměř polovina všech německých vězňů zemřela v Terezíně). Navíc velké části z nich byl předurčen jiný osud.
Terezínské ghetto zažilo ve vrcholícím létě 1942 první vlnu přelidnění spojenou s kalamitou vší. Také podíl starších a přestárlých příslušníků ghetta se vůči práce schopným povážlivě vyrovnával. Nacisté vyřešili situaci po svém. Od září 1942 začali být „práceneschopní“ (často na pokraji smrti) němečtí Židé po tisících odesíláni oficiálně do „jiného pečovatelského ghetta“, tj. většinou do vyhlazovacího tábora v Treblince.
Konečná bilance je hrozivá: z více než 42 000 vězňů deportovaných do Terezína z Německa přežilo válku necelých 6 000. Z Rakouska bylo deportováno více než 15 000, z nich přežilo pouze asi 1300.
Kl
