Jiří Diamant, 1948
Jiří Diamant byl do terezínského ghetta deportován transportem Ad z Brna 23. 3. 1942 s rodiči a mladším bratrem. Mnoho měsíců pobýval v chlapeckém heimu L 417, pak byl s celou rodinou v prosinci 1943 odeslán do rodinného tábora v Birkenau (více ve Zpravodaji 1/2004). Počátkem července 1944 bylo rozhodnuto udělat v táboře selekci, při které měl být rodinný tábor v podstatě zlikvidován. Jen 3500 přítomných mužů a žen bylo tehdy uznáno za práceschopné a odešlo z tohoto místa smrti. Zbylé vězně – staré, nemocné a matky s dětmi – čekaly plynové komory.
Osudy Birkenau Boys
Mezi těmito zbylými vězni byly i desítky chlapců ve věku kolem 14 a 15 let. Tehdy některý z nich našel odvahu a požádal táborového „lékaře“ Mengeleho, aby i mezi nimi vybral práceschopné jedince. Ten kupodivu souhlasil a znovu nechal defilovat zástup těchto mladičkých vězňů. Z nich sestavil asi devadesátičlennou skupinu, již pak přemístil do blízkého mužského tábora, označeného B II d. Všechny ostatní vězně rodinného tábora čekala smrt. Bylo zřejmé, že Mezinárodní červený kříž návštěvu zdejších míst neuskuteční, existence rodinného tábora nebyla proto nutná.
Chlapci byli v mužském lágru umístěni do bloku 13, známém jako blok trestný. Zdejší vězni – Poláci, Němci, Rusové – měli zostřený režim a těžší práci. Čeští chlapci tu budili pozornost; vedoucí bloku je však příliš neomezoval v pohybu, hráli fotbal nebo společně zpívali české písně. Od Sonderkommanda, jež pobývalo v sousedním bloku, dostávali občas navíc chléb a hlavně informace o krematoriích. Dozvěděli se tak o osudu svých příbuzných, kteří po selekci zůstali v rodinném táboře. Dny měli většinou vyplněné prací – pomáhali v kuchyni, z venku přiváželi potřebné věci na opravy silnic, či na topení. Někteří pracovali i mimo tábor.
Po několika týdnech byla z chlapců vybrána a odeslána skupina „schopných“ na práce v říši. Poválečné statistiky ukazují, že jen asi polovina z birkenauských chlapců měla štěstí a dočkala se osvobození. Domů se jich vrátilo přes 40, většinou jako sirotci.
Tito chlapci, kteří prošli osvětimským peklem, se nazývají „Birkenau Boys“.
(Dle sdělení přeživších Birkenau Boys: Tomana Broda, Jiřího Diamanta a Johna Freunda.)
„Birkenau Boys“ v Terezíně
Mezi „Birkenau Boys“ se dostal také Jiří Diamant. Se skupinou práceschopných odešel z Birkenau na práci. Osvobozen byl v Buchenwaldu. Z rodiny přežil jako jediný.
Když se Jiří vrátil po osvobození domů, vystudoval na FF Masarykovy univerzity v Brně obor psychologie a filozofie, později ještě medicínu na Karlově univerzitě v Praze. Dal se na dráhu pedagoga a vědeckého pracovníka. Od roku 1968 žije s rodinou v Nizozemsku. Ve svém oboru pracoval až do pozdního důchodového věku. Jeho přednášky mohli po sametové revoluci v roce 1989 zažít i studenti na univerzitách v Brně, Olomouci a Praze.
(Velký ohlas měla jeho přednáška s názvem Svět po holocaustu na IX. populárně vědeckém sympoziu Čechů a Slováků v Nizozemsku v roce 1994, otištěna v Terezínských listech č. 24, r. 1996. V čísle 23 byly publikovány Diamantovy Poznámky k psychologii života v terezínském ghettu.)
Dovětek…
Rodinné kořeny Jiřího Diamanta jsou v Uherském Brodě na Moravě. Tam jako chlapec jezdíval na prázdniny k prarodičům Diamantovým i Löwyovým. Oba rody měly pro své mrtvé zbudovány na tamním židovském hřbitově důstojné pomníčky. Poté, co poprvé od emigrace v roce 1968 J. Diamant přijel do vlasti a navštívil hroby svých předků, zůstal otřesen celkovým neutěšeným stavem hřbitova. Ještě více jej zdrtila skutečnost, že mramorové pomníky z obou hrobů jeho bývalé rodiny zmizely.
Báseň o židovském hřbitově je elegií jediného příslušníka rodu, který přežil židovský holokaust za druhé světové války.
Jiří Diamant
Židovský hřbitov v Uherském Brodě
Jiří Diamant
Zašlá brána,
zarostlá stezka
vroubená náhrobními kameny
s nečitelnými nápisy,
jež němě zvěstují,
že v první světové válce
zemřeli kdesi v dálce
židovští vojáci
za císaře pána.
Opuštěný hřbitov,
dávná historie,
zmizelý svět lidí,
žijících ve svérázném světě
v brodském ghettě,
kde vládly staleté tradice,
snášenlivost a mír
Masarykovy republiky.
Krásná ta idyla
náhle přerušena byla
vpádem nacistických vojáků
a poté hrůzou další války.
Bezbranní členi židovské obce
odvlečení byli jako ovce
do koncentračních táborů.
Jen hrstka po válce jich zbyla,
těla mrtvých pohltila
hlína jiných zemí.
Znovuzrození chtěli znovu začít žít,
řada jich rozhodla se odejít
najít smysl života a klid,
v Izraeli se usadit
mezi řady vlastních lidí,
kde o život se nemusí bát
když budou žít jako Židi,
o svůj život budou moci bojovat.
Zůstalo jich málo v Brodě,
zbyly jenom vzpomínky,
s ostatními žili v shodě.
Chátrající pomníky
jsou svědky dávné historie.
V uších zní táhlá elegie,
její smutná melodie
připomíná tragedie
věrných synů Uherského Brodu.
Hledali kdys mír a shodu,
zemřeli jak oběti nenávisti.
Se stromu padá vadnoucí listí.
Srdce smuteční pochod bije,
divná je lidská historie.
Chl
