Doris s pasoucími se ovečkami během věznění v terezínském ghettu, 1943, Památník Terezín, FAPT, A 4423.
Narodila se 7. 4. 1926 v Jihlavě, v rodině Karla a Růženy Schimmerlingových. V roce 1933 se přestěhovali do Brna, kde otec pracoval v bance a později v pojišťovně. Doris měla o pět let staršího bratra Hanuše. Oba tu absolvovali základní vzdělání a bratr stihl v r. 1939 odmaturovat.
Z původního bytu se museli v listopadu 1941 přestěhovat do třípokojového v Offermannově ulici. Tam už další židovské rodiny obývaly taktéž jeden pokoj. Transportem U se pak 28. 1. 1942 uskutečnila deportace do Terezína. Zde ještě žili původní obyvatelé a pro Židy sloužily pouze kasárny. Jak Doris vzpomíná, ve šlojsce už byla rodina rozdělena: otec s bratrem šli dále do Sudetských, ale bratr brzy pobýval v domech, kde také působil jako vychovatel. Ženy dostaly ubytování v kasárnách Hamburských. Doris následně díky pracovnímu zařazení prošla řadou dalších ubikací – bydlela v postavených tzv. západních barácích i v žádaných půdních mansardách spolu s kamarádkami i sama. Již v ghettu byla rodina zasažena smutkem: nedlouho po příjezdu tu zemřela babička na zápal plic, později se zdravotní problémy vyskytly u matky, která zemřela po operaci v únoru 1944. Doris samotná potíže se zdravím neměla. Prodělala tu infekční žloutenku a v zimním období trpěla omrzlinami v důsledku nepřetržité venkovní práce. Ale jak sama říká, ta ji nakonec spíše zocelila.
Práce s ovečkami
Doris při hlídání oveček v terezínském ghettu, 1943, Památník Terezín, FAPT, A 4424.
Od samého počátku byla Doris v Terezíně zařazena na práce v zemědělství, nejprve v zahradnictví, později i na polní práce. Nejdelší čas však strávila jako pasačka ovcí (někteří vězni jí dodnes říkají „ovečka“). Stádo v počtu 300 kusů se tu objevilo již začátkem léta 1942. Přidělené pasačky měly povinnost se o ovce kompletně starat, tzn. krmit, dojit, stříhat. Při pasení pak dohlížela každá z dívek na stádo čítající asi 70 ovcí. Na pomoc tu měly i ovčáckého psa zvaného Tygr. Pracovní den jim začínal ráno v sedm a končil v sedmnáct hodin, pak bylo trochu volna. Na louku vždy některá přinášela z ghetta polední příděly jídla, ale nejvíce se těšily na kbelík pro psa, neboť jeho obsah pocházel z kuchyně SS a bylo to chutnější. Doris si na pastvu s sebou nosila knížku a mnoho chvil kromě hlídání ovcí využívala ke vzdělávání a rozšiřování obzoru – vždyť ve svých 16 – 19 letech věznění v Terezíně by za jiných okolností studovala na gymnáziu. Ve chvílích volna s kamarádkami občas využívala nabídky terezínské kultury – opery, kabarety a koncerty. V roce 1943 se zúčastnila i nácviku představení Princezna Pampeliška, jejž vedla režisérka Irena Dodalová. Hra se tu však nakonec neuskutečnila.
Pasačky v ohrožení
Kartotéční lístek Doris Schimmerlingové v kartotéce České pomocné akce, který obdržela po osvobození terezínského ghetta v roce 1945, 1945, APT A 12735/Kartotéka.
Krátké období hrůzy a nejistoty zažila Doris po 7. říjnu 1942. Tehdy se na poli za Terezínem, v blízkosti, kde Doris, Eva M. a Hana S. pásly ovce, pohyboval člověk, který se rozhodl pomáhat a přispívat vězňům ghetta potravinami. Přinesený balíček tehdy od něj převzala Eva, jež byla nejblíže. Při večerním návratu do ghetta četnická kontrola neobvyklé zásoby u Evy objevila, byla zadržena a umístěna do vězení v Drážďanských kasárnách. Doris a Hanu čekal výslech druhý den. Obě pasačky nakonec skončily bez trestu, nedalo se jim dokázat, že by s civilem mluvily a cokoliv si braly. Postupně zmizely též obavy z trestného zařazení do transportu, pasačky se mohly vrátit ke své práci. Jen Eva zůstala ve vězení celý měsíc, civila Karla Košvance však neprozradila. Kontakty s ním udržela až do konce války a mnoha vězňům jeho balíčky pomohly přežívat v ghettu bez úporného hladu.
Doris se synem Janem na návštěvě u manželů Urbanových v roce 1963, soukromý archiv Doris Grozdanovičové.
Pohled na ovce v Terezíně je zachován dodnes. Zcela potajmu byla Doris ještě se svým stádem na louce vyfocena civilním vrtmistrem Jaroslavem Tomanem. Fotografie jí předal až po válce a dnes neodmyslitelně patří do terezínské historie.
Co bylo dál?
Přišel podzim 1944 a Doris zůstala v Terezíně z celé rodiny sama. Posledními transporty na Východ odešli otec i bratr Hanuš. Krátce před osvobozením se stalo něco zcela výjimečného: četník Josef Urban, který tu sloužil v závěru války, nabídl Doris adopci. Rádi by se doma o osamocenou dívku starali, když jim vlastní dcera před třemi lety zemřela. V květnu 1945 jí zařídil repatriační příkaz do Kostelce n. Orlicí, kde bude nadále bydlet. K adopci nakonec nedošlo.
Doris v současné době se svojí sbírkou oveček, soukromý archiv Doris Grozdanovičové.
Když se z KT šťastně vrátil bratr, setkali se a vrátili se spolu do Brna (otec zahynul v Osvětimi, matka již v Terezíně). Rozhodli se studovat. Doris absolvovala během jednoho roku, kdy musela dohnat ztracené tři roky, gymnázium a maturovala v roce 1946. Vystudovala na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity angličtinu a filosofii, Hanuš se zaměřil na zemědělství.
Po studiích začala pracovat a žít v Praze. Při svém povolání redaktorky v nakladatelství Československý spisovatel bohatě využívala jazykových znalostí angličtiny a němčiny, překládala a tlumočila.
Doris během besedy se studenty gymnázia Přerov, leden 2017, soukromý archiv Gymnázia Přerov.
Této činnosti se věnuje dodnes. Z manželství má syna Jana Grozdanoviče, který je advokát a působí v ČR i Anglii. Do rodiny patří i dva již dospělí vnuci. K příbuzným četníka Urbana jezdí Doris stále, zejména na Vánoce.
Doris však žije svůj život do veliké šíře. Je aktivní členkou Terezínské iniciativy a výkonnou redaktorkou jejího časopisu. Velice často vypráví své nezapomenutelné zážitky při besedách se studenty doma i v zahraničí. Dojmy ze setkání s paní Doris se nedají zapomenout.
Chl
