V květnu 2010 uplyne již 65 let od konce 2. světové války, od ukončení existence terezínského ghetta. V tomto článku bychom chtěli připomenout, co vše se odehrávalo v Terezíně v posledních měsících válečného konfliktu, v roce 1945.
Prostranství před plánovanou plynovou komorou
Konec roku 1944 a posléze první měsíce roku 1945 se nesly ve znamení několika událostí. 23. 12. 1944 dorazil do Terezína transport z pracovního tábora v Seredi na Slovensku; bylo jím sem dopraveno 416 slovenských Židů. Poté následovalo ještě dalších 1000 osob. Slovenští vězni byli novou skupinou mezi terezínskými vězni. Do dění v ghettu příliš nezasáhli, velký zvrat však způsobily informace, které měli. Slováci věděli, co se děje na Východě, jak je „řešena židovská otázka“, věděli o hromadném střílení, o plynových komorách, věděli, že za názvem „Birkenau bei Neu Berun“ se skrývá vyhlazovací tábor Osvětim II. Terezínští vězni nemohli uvěřit. Nechtěli uvěřit. Bylo to příliš kruté. Dokazovali příchozím, že jim deportovaní psali i z Birkenau, co však nevěděli, bylo, že lístky měly jiná data, než byl skutečný den, kdy byly napsány, a že je esesáci odesílali až po smrti vězňů.
V této době se ghetto pečlivě připravovalo také na 7 transportů, které z protektorátu přivezly Židy, kteří byli až do té chvíle chráněni před deportacemi, protože žili ve „smíšených manželstvích“. Do ghetta byly tehdy poslány i děti z těchto manželství. Na rozdíl od předchozích transportů tyto byly posílány do Terezína jako do pracovního tábora. Transporty nebyly při odjezdu podrobeny prohlídce. Vězňové si proto mohli s sebou vzít, co chtěli. Přivezli si peníze, cennosti, cigarety. Vše jim ale bylo odebráno po příjezdu do Terezína. Za tímto účelem vybudovali nacisté v Hraničářských kasárnách místnosti pro přijímání transportů – byla tam dělící zábradlí a prohlídkové stoly, byly zde také různé nápisy s výzvami k odložení věcí. Další vězni ze „smíšených manželství“ a „míšenci“ přijížděli do Terezína i z říše.
V únoru 1945 přišla komandantura se sdělením, že 1200 vězňů odjede do Švýcarska. Terezínští této zprávě příliš nevěřili, mysleli si, že je to další lež ze strany nacistů. Kritéria pro výběr byla dána, začala být roznášena předvolání do transportu. Bylo vybráno 3940 vězňů. Ti měli ihned říct, zda-li chtějí být do transportu zařazeni nebo ne. Přihlásilo se asi 1900 vězňů, ostatní komandantuře nedůvěřovali. Zdálo se jim podezřelé, že do transportu nesměli být zařazeni Dánové – nejvíce chráněná skupina vězňů. Nakonec bylo vybráno 1200 jmen. Tito vězni byli vyzváni, aby si s sebou vzali jen ruční zavazadlo a kufr. Pokud to neměli, dostali je ze skladiště. Přijela pro ně skutečná rychlíková souprava, ne obvyklé nákladní vagony. Příslušníci SS tentokrát dokonce úslužně pomáhali vězňům do vagonů. Po cestě na říšském území dostali vězni příkaz odstranit si z oděvů hvězdy. Na hranicích se Švýcarskem dostali vodu, holicí potřeby a líčidla, aby se mohli pěkně upravit. 6. února v pozdních večerních hodinách vjel vlak na švýcarské území, vězňové byli na svobodě. V Terezíně vězni prvnímu telegramu, že transport dorazil v pořádku, nevěřili. Až teprve, když dorazily lístky se švýcarskými známkami a když i na tajně poslouchaném zahraničním rozhlase hlásili zprávy o transportu – tehdy uvěřili. Ovšem další takovéto transporty již vypraveny nebyly.
Další, tajemstvím opředenou akcí a terezínskými vězni ostře sledovanou – byla stavba ´plynové komory´. Začátkem února 1945 si komandant SS Rahm a další příslušníci SS zevrubně prohlíželi opevnění, zejména ravelín XVIII. Poté sem byli přivedeni vězni – stavební odborníci – a začali zazdívat staré střílny, probourávat vchod a u stropu prorážet otvory pro větráky. Ve vězeňských dílnách byly vyráběny železné mříže do větráků a hermeticky uzavírající dveře se zavíráním zvenčí. Vězňům to bylo podezřelé a mluvilo se o tom, že se staví plynová komora.. Na začátku března si stavbu také osobně při své návštěvě ghetta prohlédl Adolf Eichmann. Krátce poté velitel tábora Rahm převzal klíče od skladu kyanovodíku. Vězňové si byli vědomi hrozícího nebezpečí. Požádali komandanturu o menší množství kyanovodíku pro odhmyzování. Přitom nenápadně vyměnili zámek a klíče od skladu. Jeden klíč tak zůstal vězňům. V případě hrozícího nebezpečí mělo být skladiště s kyanovodíkem vyhozeno do povětří.
V téže době vznikala ještě jedna záhadná stavba, a to v příkopu u ravelínu XV. Příkop, obehnaný na 3 stranách hradbami, byl přehrazován zdí, vysokou 5-6 metrů. Nahoře byla zeď opatřena skleněnými střepy.
"Kachní farma" v ravelinu XV
Obě stavby byly pravděpodobně určeny k fyzické likvidaci terezínských vězňů. Ravelín XVIII mohl pojmout na 4000 lidí – tolik vězňů bylo na Malé pevnosti v policejní věznici gestapa – a také velitel H. Jöckel se o práci na komoře zajímal. Ohraničený prostor v ravelínu XV měl být zas pastí pro vězně z ghetta. Mohl pojmout asi 40 000 osob. Vězňové nahnaní do této pasti mohli být postříleni či zatopeni vodou. Rahm měl i pro druhou stavbu „vysvětlení“ – měla zde být založena kachní farma.
Židovský starší B. Murmelstein se na nátlak vězňů nakonec obrátil na velitele tábora Rahma s tím, že v táboře panuje nervozita díky oběma stavbám. Rahm tyto zvěsti odmítl tvrzením, že se jedná o sklad potravin a v druhém případě o drůbeží farmu s rybníkem.
Zatímco se německý prostor v Evropě očividně zmenšoval a válečná situace nutila nacisty k ústupkům, Terezína jakoby se události ve světě netýkaly. Připravoval se zde nový podvod pro mezinárodní komisi. (Další události jara 1945 přineseme ve Zpravodaji 2/2010.)
Se
