Připomeňme si životní osudy neobyčejné ženy, Libuše Friesové, které byl v roce 1999 udělen titul Spravedlivá mezi národy za záchranu čtyř životů. Slavnostního ceremoniálu na izraelském velvyslanectví v Praze se kromě Libuše mimo jiné zúčastnily i dvě zachráněné, a to její švagrová Erna Seykorová (Friesová) a přítelkyně Anna Lankavicová (Chaja Shen). V srpnu 2023 by oslavila Libuše Friesová 100. narozeniny.
Libuše Friesová, rozená Vávrová, se narodila 22. srpna 1923 ve Všenorech u Prahy, kde provozoval její otec, invalida z první světové války, trafiku a pohřební ústav. Vávrovi měli celkem pět dětí (jeden z chlapců v dětském věku zemřel). Jednalo se o katolickou rodinu, která ovšem nebyla příliš nábožensky založená. Libuše byla zaměstnána od podzimu 1941 v malé dílně u firmy Chaloupka, jemná mechanika, v Praze, kde se kromě jiného sériově vyráběly ponorné vařiče pro armádu. Zde se seznámila se svou velkou láskou Egonem Friesem (1921 – 1996), který byl jedním ze židovských zaměstnanců této firmy. Pocházel z asimilované židovské rodiny.
Egon a jeho mladší sestra Erna (1922 – 2014) patřili od roku 1939 k židovské levicové odbojové skupině mladých, jež byla ve spojení se zakázanou komunistickou stranou. Pracovali v buňce, která rozšiřovala propagační materiály a letáky. Libuše se seznámila a spřátelila s Ernou poté, co ji na žádost Erniných rodičů vyhledala v Terešově u Zbiroha. Erna tu šířila komunistické ideje a myšlenky socialismu mezi levicově orientovanou sionistickou židovskou mládeží, pracující na místním statku. Její rodiče o ni měli starost, neb krátce před tím dostal Egon na 4. prosince 1941 povolání do transportu do Terezína.
V prvních měsících roku 1942 se vypravila Libuše za Egonem do Terezína třikrát, musela ovšem uvést, za kým z civilních obyvatel, kteří zde ještě bydleli, jede. Poprvé se sešli s Egonem v truhlářské dílně, kde mu předala nějaké jídlo a cigarety. Při další návštěvě přenocovala u jedné paní, aby se mohla sejít s Egonem brzy ráno na bohušovickém nádraží, kde s kolonou mužů vykládal vagóny. Přinesla mu občanskou legitimaci a paruku, ale Egon odmítl uprchnout, protože nechtěl svým útěkem ohrozit životy nejen spoluvězňů, ale i samotné Libuše a jejích rodičů, kdyby ho poté ukrývali. Při třetí návštěvě si dokonce připnula Davidovu hvězdu a strávila noc u Egona v Sudetských kasárnách.
Od března 1942 za ním jezdila do Dubí u Kladna, kde Egon pracoval s dalšími vězni v černouhelném dole Prago. Scházeli se v lesíku nedaleko šachty. Libuše mu nosila kromě jídla také cigarety, jimiž mohl podplatit české četníky, kteří vězně na ubikacích hlídali. Dopisy a balíčky mu posílala na adresu havíře Karla Pajskra. Právě od něj obdržel Egon zprávu Aleny Divišové (později provdané Hájkové) o zatčení sestry Erny a milé Libuše gestapem. Stalo se to nedlouho po vypálení Lidic. S pomocí přátel havířů se tehdy Egon vypravil na vypůjčeném kole mezi směnami do Prahy, aby se s Alenou setkal a zjistil více. Na okraj uveďme, že Alena mimo jiné pomáhala svým přátelům a známým z levicově orientované židovské mládeže s přechodem do ilegality.
Dozvěděl se, že jeho sestra Erna nenastoupila do transportu, k němuž dostala předvolání společně s rodiči v dubnu 1942, a stejně jako její přátelé z Terešova přešla do ilegality. Její kamarádka Libuše ji nejprve ukrývala v domě u rodičů ve Všenorech. Pak vyhověla Ernině žádosti a dala jí svou občanskou legitimaci (na policii ohlásila její ztrátu). Erna poté bydlela v pronajatém pokoji v Praze a Libuše ji podporovala. Později se Erna přihlásila na pracovní nasazení do „Reichu“ a odjela do Vídně, kde pracovala v hostinci. Bohužel byl podvod s legitimací odhalen a obě dívky zatklo gestapo. Erna byla převezena do Prahy, kde se setkala s Libuší. Strávila přibližně půl roku ve vazbě a v březnu 1943 odjela transportem do terezínského ghetta. Libuše byla odsouzena jako neplnoletá k ročnímu vězení. Trest si odpykala v Řepích, v Liberci a v Litoměřicích, odkud byla po devíti měsících propuštěna. Byla pak zaměstnána opět u pražské firmy vyrábějící ponorné vařiče, která přešla do německého držení.
V červenci 1943 se Egon vrátil do ghetta z pracovního nasazení na Kladně. V Terezíně se setkal se sestrou Ernou a rodiči. Dozvěděl se, že jim Libuše až do svého zatčení obětavě posílala „přes někoho“ potravinové balíčky.
Po propuštění z vězení Libuše opět navázala písemný styk s Egonem, který v ghettu pracoval jako kuchař nejprve ve Vrchlabských, později v Magdeburských kasárnách. Přilepšoval jídlem svým rodičům. V listopadu 1943 byl ovšem vyšetřován a uvězněn za prokázanou krádež v kuchyni a následující měsíc zařazen do transportu na Východ – do tábora Auschwitz-Birkenau (Osvětim-Březinka). Erna byla na stejné místo deportována v květnu 1944 a v říjnu 1944 tam zahynuli jejich rodiče. Libuše posílala Egonovi potravinové balíčky jak do Auschwitz-Birkenau (od března 1944), tak i do tábora ve Schwarzheide (od prosince 1944), do něhož byl přemístěn.
Začátkem února 1945 Erna zatelefonovala Libuši do zaměstnání a oznámila jí, že uprchla ještě s dalšími třemi vězeňkyněmi z pochodu smrti vypraveného z tábora v Christianstadtu, pobočného tábora Gross-Rosenu, a nachází se v Praze. Na útěku jim mimo jiné pomohly peníze, které Libuše zaslala Erně do tábora společně s potravinami na adresu jednoho ze zedníků, civilního zaměstnance, který dohlížel na práci vězeňkyň. Libuše se sešla s uprchlicemi v Praze. Spojila se s rodiči Aleny Divišové a ti poskytli ženám na pár nocí úkryt v chatce v zahrádkářské kolonii ve Vysočanech. Skrývaly se také v chatě u známého chirurga MUDr. Arnolda Jiráska ve Vraném u Štěchovic a v chatce poblíž řeky Sázavy u Davle. Libuše jim tam přivezla zásoby potravin.
S legalizací Erny pak pomohl přítel Aleny Divišové Arnošt Kruh, jenž patřil do terešovské skupiny mladých Židů. Poslal jí z Berlína, kde ilegálně pobýval, padělané potvrzení, že jmenovaná osoba byla postižena při bombardování ztrátou obydlí. Libuše pak přinesla Erně legitimaci od své kamarádky Lídy Semerádové, v níž uvedly falešné jméno: Vlasta Marešová. Erna si tak mohla najít zaměstnání ve skladu německých uniforem, přivydělávala si překládáním, dávala hodiny francouzštiny a osvobození se dočkala v Praze.
Egon se dostal v květnu 1945 zpět do terezínského ghetta s transportem smrti z tábora ve Schwarzheide. S Libuší se po osvobození setkali v Praze, v bytě Jordánových na Vinohradech, u rodičů Egonova spolužáka. Rok po válce se Libuše s Egonem vzali. Žili nejprve v Praze, kde pracoval Egon jako redaktor, později sekretář v Rudém právu. V období politických antisionistických procesů na počátku 50. let musel redakci opustit. V roce 1952 se přestěhoval se svou ženou a dvěma dcerami, Martou (nar. 1948) a Libuší (nar. 1950) do Ústí nad Labem, kde působil nejprve jako redaktor, poté v letech 1964 – 1969 jako šéfredaktor Průboje, v němž od ledna 1968 psali jeho redaktoři prakticky bez cenzury. Po srpnu 1968 byl ovšem z Průboje propuštěn a až do důchodu působil v ústecké chemičce na dělnické pozici, ačkoliv měl vysokoškolské vzdělání a hovořil pěti jazyky. Jeho žena mu stála po celou dobu věrně po boku. Libuše Friesová tiše odešla 11. dubna 2015 ve věku 91 let.
Sylvie Holubová
