Esesácký statek v ghettu Terezín

„Zemědělství“ neboli Landwirtschaft  bylo jednou z částí Hospodářského oddělení správy terezínského ghetta. Jeho začátky byly těžké, neboť v podstatě vše, co je potřeba v zemědělství, chybělo. Též vězni zařazení sem na práci byli většinou nevyškolení, často pocházeli z měst, někteří dokonce nikdy neměli v ruce motyku či jiné nástroje. Z důvodu nedostatku odborníků se čas od času v denních rozkazech objevovaly výzvy, aby se přihlásili např. včelaři či zvěrolékaři, později byli hledáni sekáči trávy,i řidič traktoru apod. 

První zemědělské plochy převzalo oddělení již v polovině prosince 1941. Postupně mělo v držení až 311 ha půdy – z čehož bylo přes 70 ha ornice, 84 ha luk, 73 ha pastvin, 15 ha zahrad, zbytek tvořil les a další. 35 ha měla pronajatých Policejní věznice Terezín v Malé pevnosti. V rámci polního hospodářství se pěstoval  např. oves, mák, brambory, kukuřice atd., v zelinářských zahradách se vězni starali o květák, fazole, mrkev, petržel, pórek, špenát,  celer a další. Z ovocných stromů se sklízely plody jablek, hrušek, třešní i višní, dále švestky, meruňky, broskve.

Rozvíjela se i živočišná výroba. Počátkem roku 1942 byly do Terezína dopraveny 2 páry tažných koní.  Ke konci války se tu kromě asi 30 koní nacházelo také na 70 kusů hovězího dobytka,  přes 60 prasat, ovce, drůbež (slepice, husy, kachny, krocani), včelařské úly a chov bource morušového.

I mládež se od svých 14 let zapojovala do zemědělských prací, většinou v tzv. mládežnických zahradách. V deníku Pavla Weinera (nar. 1931) si o tom můžeme přečíst: „Jelikož jsem přihlášen do zahrady, musím si pospíšit, abych nezmeškal. Nástup je v ½ 8. V určenou dobu jsme v L 410, kde je sraz….Nejprve bylo rozdělení služeb. Byl jsem určen na dělání květináčů… Dívám se, co kde roste, abych to případně okusil. Cítím pocit, že jsem dnes poprvé v životě pracoval. Doma bych to jistě nedělal.“ (Deník, 4. května 1944) S velkou opatrností bylo možné si uzmout potajmu okurku, cibuli, jablko apod.: „Vezmu si jenom dvě mrkve a jablko… Ve 4. zahradě nakousnu cibuli a pak ji znovu zasadím.“  (Deník, 11. srpna 1944).

Jiný z chlapců, čtrnáctiletý Martin Robitschek (nar. 1930) pracoval od října 1944 ve dvoře objektu v ulici L 1 – Seestrasse , kde byl ustájen dobytek. Čistil stáje koní a volů, později jezdil s volským povozem pro seno či slámu na pole.  Martin si udělal plánek (viz obrázek), kam zakreslil stání jednotlivých zvířat a rozmístění nejrůznějších zařízení pro zemědělství a péči o dobytek (např. místnost pro odstředivku a nástroje na mléko, komoru s nástroji zvěrolékaře aj.).

 Veškeré výtěžky ze statku byly určeny výhradně pro potřeby esesáků, sami vězni z nich neměli nic. Pouze v případě, že se zeleninu nepodařilo včas exportovat a ta povadla či byla jinak znehodnocena, povolili esesáci její využití ve vězeňské kuchyni. Většinou jí pak byla obohacena strava dětí. Ani z chovu dobytka neměli vězni žádný užitek, maso se po porážce vyváželo mimo tábor. Pokud se maso objevilo na jídelníčku vězňů, bylo většinou koňské a  pocházelo z nucených porážek z jatek v blízkosti Terezína.

 Oddělení zemědělství poskytlo pracovní místa pro stovky vězňů. Přes všechny útrapy a zákazy spojené s prací na polích a v zahradách (např. zákaz brát zeleninu a ovoce – v případě přistižení mohli hlídači na vězně i střílet) mělo toto nasazení své výhody. Vězňově se dostali ven, za hradby ghetta na čerstvý vzduch. A pokud byli opatrní, výpěstky jim poskytovaly též přilepšení k nedostatečným přídělům.

Se