Karel Poláček, FA 2849
Karel Poláček se narodil roku 1892 v Rychnově nad Kněžnou. Prožil zde dětská léta, později žil a pracoval v Praze.V období mezi dvěma světovými válkami patřil k významným zjevům humoru a satiry. Psal romány, povídky i scénáře, své práce pravidelně uveřejňoval i v tisku. Stal se redaktorem několikerých novin, kam dodával novinové sloupky, soudničky a zprávy. Když byl r. 1939 z rasových důvodů z redakce Lidových novin propuštěn, prakticky pro něj přestala existovat budoucnost.
Z transportní listiny De z 5. července 1943, APT 7431
Měl jedinou dceru Jiřinu, které umožnil za pomoci své přítelkyně Dory Vaňákové emigrovat do Anglie. Bylo jí 18 let, s rodinou se již nikdy nesetkala. Sám Poláček před nacisty neodjel. Stal se zaměstnancem Židovské rady starších v Praze a pracoval jako knihovník. Skupina Židů zv. Bücherkommando objížděla různá místa v protektorátě, kde zůstaly po odtransportovaných rodinách knihy, aby je sváželi do skladišť. Díky této činnosti byl poměrně dlouho chráněn před transporty. Spolu s D. Vaňákovou odjel do Terezína až 5. 7. 1943 transportem De.
K jeho terezínské činnosti jsou jen řídké písemné doklady. Víme, že pro svou citlivou povahu těžce snášel táborové poměry a nemohl si zvyknout na zdejší život. Úvaha o novodobém otroctví, kterou napsal spoluvězni Miloši Salusovi, ukazuje, že Poláček se již cítí obětí. „…Spisovatelé vypravují, jak vznešené povahy dovedly kdysi vznešeně nést svoje okovy. I pozoruji, kterak lidé v tvém okolí nosí svoji plechovou misku, neboť musíš být pozorně sehnut, aby sis nerozlil polévku…“ Právě Salus přiměl K. Poláčka zapojit se do společné činnosti a něco konat pro ostatní spoluvězně. Duševní aktivita jej udržela při životě. Stal se vyhledávaným společníkem pro debaty v malých i větších skupinách, mnohým mladým tvůrcům poskytoval kritické rady a stal se žádaným v přednáškových programech. Byl vyhledáván pro svůj poláčkovský humor a výborný postřeh, získaný dřívější novinářskou činností. Pěvec Karel Berman jej ohodnotil takto : „Byl skoupý na slovo, ale když udělal přednášku, stálo to za to.“ V seznamech přednášek připravených pro obyvatele ghetta jsou např. tyto Poláčkovy tituly : Svědkové soudní a jiní, O nesnášenlivosti, Z pamětí, O chudobě a bohatství a Občané terezínští. Mnozí vězni, kteří válku přežili, si uchovali Poláčkovy výroky, kde však skončily plné texty, není známo. Existuje i poslední soudnička z Terezína, kde Poláček pracoval u soudních jednání jako přísedící a měl spíše zlehčovat projednávaná obvinění spoluvězňů.
Karel Poláček i s Dorou Vaňákovou byli zařazeni do osvětimského transportu Es dne
19. října 1944. Odtud byl Poláček odvezen na práci v táboře Hindenburg, kde si jej spoluvězni pamatují ještě v době Vánoc . Na pochodu smrti z tohoto tábora do Gleiwitz
v lednu 1945 skončil jeho život.
Poslední soudnička K. Poláčka
Info na úvod : Součástí uskutečněného zkrášlování v ghettu byla i terezínská banka, která vyplácela vězňům mzdy v bezcenných ghettokorunách. Tato operetní instituce měla svou budovu s dvoranou a přepážkami, vězně-úředníky a vězně-ředitele. A tento ředitel terezínské banky se stal hlavní postavou Poláčkovy soudničky.
Pozvánka na přednášku K. Poláčka v srpnu 1943
Soudce : Přiznáváte se, že jste zde přítomnou žalobkyni svedl pod slibem manželství?
Obžalovaný: Ano.
Soudce: Slíbil jste jí tedy, že si ji vezmete, je to tak ?
Obžalovaný: Ano, já…
Soudce: Proč s ní tedy neuzavřete sňatek ?
Obžalovaný: Ale já s ní chci přece uzavřít sňatek.
Soudce: Tak co vlastně, ženská, chcete?
Žalobkyně: Když on, pane dvorní rado, mi předtím namluvil, že je k u c h a ř e m a já pak zjistila, že mě podved, že je j e n ř e d i t e l e m b a n k y !
Obžalovaný byl zproštěn viny.
Chl
