Lidické ovce v Terezíně – pravda či mýtus?

 „Základ k chovu ovcí a koz daly esesákům ovce a kozy lidické.“ (Město za mřížemi)

Terezínská historiografie se musela vyrovnat s mnoha nechtěně rozšířenými mýty. Trvalým úkolem Památníku Terezín bylo a je neustále poukazovat na fakt, že ghetto Terezín bylo především místem velkého utrpení a smrti navzdory vzpomínkám na mnohé zde pořádané kulturní akce. Také název propagandistického filmu z roku 1944 Terezín. Dokumentární film z židovského sídelního území nese mezi širokou veřejností zažitý název „Vůdce daroval Židům město“.¹

Dle mého názoru se jako další téma, které je nutno prozkoumat, nabízí otázka skutečného původu v Terezíně chovaných ovcí. Doposavad se většině návštěvníků bývalého terezínského ghetta dostane informace, že ovce chované v ghettu pocházely ze zničených Lidic. Není se čemu divit, neboť tato zažitá představa má základ již v době existence ghetta. Typickým příkladem těchto „válečných kořenů“ je terezínská báseň Die Schafe von Liditz básnířky Ilse Weber (1903-1944). „Huňaté zažloutlé ovce, kde je váš domácí lán? Stáj vaše popelem lehla a zabit kde leží váš pán.“ ²

I deníkové záznamy Bedřicha Kohna³ nebo vedoucího oddělení Péče o mládež (Jugendfürsorge) Egona Redlicha nalezené v roce 1967 na jedné z terezínských půd podporovaly zažitou představu, že ovce v Terezíně pocházejí z Lidic. Ve svém zápise z 11. 6. 1942 autor konstatuje: „Z ghetta bylo na práci v této vesnici vysláno 30 Židů. Jeli s hráběmi. Poslali sem též dobytek a ovce.“⁴ Již nyní však můžeme předeslat, že původ hospodářského zvířectva a především ovcí byl nad jeho rozlišovací schopnosti. Tato teze byla brána za bernou minci a přešla „plynule“ do poválečné terezínské historiografie.

Mýtus o lidických ovcích v Terezíně byl podpořen i poválečnou filmovou tvorbou. Film Transport z ráje (1962) podle knižní předlohy Noc a naděje Arnošta Lustiga, bývalého terezínského vězně, zachycuje dialog mezi generálem a jeho doprovodem na právě vyháněné stádo ovcí z náměstí před židovskou bankou. Na generálovu otázku: „Co je to za dobytek?“ dostává odpověď, „Ovce z Lidic.“

Také bývalé vězeňkyně pracující v zemědělství, které se dostaly k chovu ovcí po válce podporovaly tuto verzi. V devadesátých letech vzpomíná E.R. pro židovské muzeum v Praze „… v zahradě, pásla jsem lidické ovce…“⁵ Také D.S. se ve svých vzpomínkách (i audiovizuálních) vyjadřovala, že to byly husy a ovce z Lidic, o které se během svého působení v terezínském ghettu starala. Poněkud paradoxně se pak můžeme dočíst ve vzpomínce H.B.: „S D.S. jsme byly jednou jedinkrát hlídat ovce. Přišly ty ovce z Lidic. A.L.: D. to popírá, že byly z Lidic.“⁶

I vychovatelka malých dětí M.M. vzpomíná, že při procházkách potkávaly „pasačku oveček, které se dostaly do Terezína z Lidic, po té tragedii.“⁷

Tento mýtus je autorizován i popiskou světoznámé fotografie pocházející od vrtmistra Jaroslava Tomana, uložené v Památníku Terezín a v Židovském muzeu v Praze, kde je u fotografie pasačky ovcí následující popiska „D.S., terezínská pastýřka lidických ovcí.“⁸

Ovšem obstojí tvrzení o lidických ovcích v Terezíně ve světle historických dokumentů?

Chronologicky musíme začít zprávou velitele bezpečnostní policie a bezpečnostní služby v Protektorátu Horsta Böhmeho z 12. června 1942, týkající se opatření vůči osadě Lidice. V ní kromě jiného K. H. Frankovi sděluje, že na statek v Buštěhradu bylo z Lidic odvezeno 32 koní, 167 kusů dobytka, 150 prasat, 144 koz a kromě dosud nezjištěného počtu domácí drůbeže a králíků i 16 ovcí [sic].⁹

Při výslechu vyšetřovateli Státní bezpečnosti v internačním táboře v Terezíně v únoru 1946 byl Heinrich Jöckel vyzván, aby popsal svou roli při vyhlazení Lidic. Ve výpovědi uvedl, že pro Malou pevnost vyzvedl v Buštěhradu asi 600 králíků, 90 koz, asi 40 slepic, 90 hus a asi 30 kachen. Později přivezl ještě 2 koně, 4 krávy a různé hospodářské nářadí. Část z tohoto živého inventáře dostalo i terezínské ghetto. Jak je z Jöckelova výčtu patrné, ovce mezi nimi chyběly.¹⁰ Příjezd těchto zvířat z Lidic zachytily i některé deníky. Již výše jsem uvedl vzpomínku E. R. o existenci ovcí z Lidic v Terezíně. Ta ovšem kontrastuje s vlastními deníkovými záznamy z inkriminovaných dní. „1942 – 7.6. neděle: Husy tu ještě nebyly zato kozy a kůzlata, prý z Lidic. Kozy musely být hned podojeny […] 8.6. pondělí: Došlo dvěstě husí. V hrozně zuboženém stavu, jako židovský transport […] 10.6. středa: Odpoledne přišlo sto ovcí [sic] […] 30.6. úterý: Přišlo dalších stodvacet ovcí […] “¹¹

Ponecháme-li stranou otázku chybné datace, kdy mohlo zvířectvo z Lidic dorazit do Terezína, překvapí nás i nepoměr mezi 16 ovcemi odvezenými z Lidic do Buštěhradu a zmínkou v deníku E.R. o příchodu sta ovcí. Odkud tedy byly doopravdy tyto ovce? Odpověď nám poskytuje spisek Ein Jahr Landwirtschaft [Jeden rok zemědělství].

„Pro využití zelených ploch a šancí byly objednány ovce, které ovšem ne tak brzo, jak by bylo bývalo vhodné, dorazily v červnu ze Slovenska. První transport činil 100 kusů, dalších 200 ovcí přibylo v červenci. V této době přišly z jedné vesnice také kozy, husy, kachny, slepice a králíci […].“¹²

Jak je možné, že si terezínští vězni spojili ovce ze Slovenska s ostatním zvířectvem z Lidic? Tuto otázku zodpovídá další z terezínských pasaček ovcí T. P. ve své vzpomínce pro Židovské muzeum v Praze, která vyzdvihuje časovou souhru příjezdu těchto dvou rozdílných zvířecích kontingentů. „To bylo po Lidicích, a tam přišla lidická zvířata, to znamená kozy, kůzlata, krávy, koně, husy slepice […] ne ovce ne […] konečně byl večer, chtěli jsme jít domů a najednou přišel vagón a v tom vagónu byly ovce, které přišly ze Slovenska, stádo ovcí. Všude bylo psáno, že to byly lidické ovce, ale to nebyly lidické ovce, to byly ovce ze Slovenska.“¹³

Na základě pramenů můžeme tedy konstatovat, že spolu s lidickým zvířectvem přichází do Terezína v červnu 1942 i první z kontingentu slovenských ovcí. Ten dosáhne v září 1942 až 370 kusů,¹⁴ v listopadu t. r. poklesl na 357 kusů.¹⁵

Uvedení této neúmyslně smyšlené legendy o „lidických“ ovcích v Terezíně na pravou míru pomocí výše uvedených historických dokumentů, však nic nemění na osudovém propojení lidické tragédie s životem mnoha terezínských vězňů.

Tomáš Fedorovič