Dne 20. března 1944 opustil ghetto Terezín zvláštní transport označený Dx sestávající výhradně z duševně chorých pacientů terezínského psychiatrického oddělení. V transportu se kromě 42 vězňů-pacientů nacházel i tříčlenný doprovod tvořený dvěma ošetřovateli (Kurt Andermann a Ernst Grünfeld) a jedním lékařem (MUDr. Walter Ruben). Podle ošetřovatelky Marie Schnabelové znamenal tento transport v podstatě likvidaci psychiatrického oddělení v Kavalíru (E VII), neboť jeho existence se nacistům nehodila do plánů probíhajícího „zkrášlování“ ghetta.[1] Po odjezdu transportu se dvě místnosti psychiatrického oddělení v Kavalírce uvolnily pro potřeby oddělení Péče o choré (Siechenfürsorge).[2]
Sám o sobě představoval transport Dx mezi ostatními raritu, neboť v přehledu o deportacích terezínského obyvatelstva za léta 1941-1944, který vypracovala židovská samospráva, ho nalezneme pod ojedinělou poznámkou „Psychiatrie 26. 3. 1944“.[3] V záznamu o činnosti referátu Ústavní péče terezínského zdravotnictví z března 1944 je konstatováno, že „[…] E VI: Ve dnech 19. a 20. 3. byl z psychiatrického oddělení odcházející transport vybaven tím nejnutnějším a připraven na cestu.“[4]
Dle dosavadní literatury z per domácích i zahraničních historiků měl zmíněný transport Dx dojet do koncentračního tábora v Bergen-Belsenu.[5] Domněnku, že byl tento tábor cílovou stanicí transportu, mohla posilovat skutečnost, že transport není zmíněn v osvětimském kalendáriu historičky Danuty Czech mezi příchozími do KT Auschwitz-Birkenau, jako je tomu u všech ostatních transportů, které sem dorazily z Terezína.[6]
Vypravení transportu Dx nezůstalo v ghettu bez povšimnutí. Ve svých denících o něm psali Egon Redlich i Willy Mahler. První z nich si poznamenal: „50 osob z blázince bude odesláno na východ.“[7] a druhý upřesnil deportační cíl transportu: „Připravuje se transport duševně chorých do Cholmu ze zdejší cvokárny. Také známý Jonisch Schmul bude poslán do tohoto transportu. Jeho osud mnoho dojímá.“[8]
Willy Mahler tedy píše o Chołmu, jako o místu, kam měl transport s duševně chorými z Terezína v březnu 1944 odjet, a jistě si ho nevymyslel. To nejspíš komandantura SS záměrně rozšířila mezi nejvíce zainteresovanými osobami údaje o místě určení. Je nutno zmínit, že Chołm byl již dříve psychiatrickými ústavy udáván jako cíl u domnělých transferů židovských duševně nemocných pacientů, a to za účelem ztížení vypátrání jejich skutečného osudu v rámci likvidační akce – tzv. „eutanázie, organizované zločinným nacistickým režimem a probíhající v letech 1939-1941. Historici Henry Friedlander a Wolfgang Neugebauer ve svých pracích zdokumentovali podvod s tímto fiktivním ústavem na židovských obcích v Německu a Rakousku. Psychiatrický ústav v Chołmu skutečně existoval, ale byl uzavřen již v roce 1940 a později uměle vytvořený matriční úřad posloužil jen jako zástěrka pro zastření stop v rámci likvidace židovských duševně nemocných pacientů ve vyhlazovacích ústavech v Rakousku a Německu.[9] Je tedy otázka, proč SS navázali na ohranou pověst o Chołmu a rozšířili ji mezi vězně? Proč choromyslné jednoduše nezařadili do transportu směřujícího do osvětimského tábora?
To, že by cílem transportu byl tedy skutečně Chołm, nebylo možné, neboť, jak jsem již uvedl dříve, ani transporty v letech 1940–1941 do skutečného Chołmu nikdy nemohly z výše zmíněných důvodů dorazit.[10]
Těžkosti v celkové interpretaci osudu transportu Dx jsou způsobeny skutečností, že neexistuje žádný dokument, který by doložil transfer duševně nemocných, a to buď do Auschwitz-Birkenau nebo do Bergen-Belsenu. Prostředkem a vodítkem pro správné určení cíle transportu se tak stala memoárová literatura a současně i rekonstrukce osudu členů doprovodu těchto pacientů. Tato rekonstrukce však mohla proběhnout pouze za předpokladu, že doprovodný zdravotní personál nebyl zavražděn spolu s chovanci.[11]
Rozluštit záhadu, jaké místo mohlo tedy být cílovou stanicí transportu Dx, se nakonec podařilo poskládáním střípků informací o osudu jednoho z ošetřovatelů, Kurta Andermanna. Díky tomu je zřejmé, že se nakonec cílem transportu Dx přeci jen stala osvětimská židovská rampa.
Jakov Tsur vzpomínal, že Kurt Andermann přišel na jeho blok v terezínském rodinném táboře a sdělil osazenstvu baráku, že příslušníci SS řekli doprovodnému personálu: „Die Wahnsinnigen werden ihrem Schicksal entgegen gehen, aber ihr kommt ins Lager.“[12]
Dr. Gottfried Bloch ve své knize Unfree Associations na příchod Kurta Andermanna z transportu Dx vzpomínal takto: „Z dalšího vlaku jsme přijali pouze jednoho nováčka, vyškoleného psychiatrického odborníka, který doprovázel skupinu pacientů z psychiatrického oddělení v Terezíně. Všichni pacienti z tohoto vlaku šli do plynových komor. Slyšel jsem o groteskních scénách v předsíních, které byly maskovány jako umývárny, aby se lidé svlékli. Někteří psychotičtí pacienti svou naprostou ignorancí nebo lhostejností k situaci důstojníky SS velmi zneklidňovali […]““[13]
Kurt Andermann prošel v červenci t. r. selekcí a 7. července 1944 byl spolu s dalším tisícem mužů z terezínského rodinného tábora odvezen do pobočky koncentračního tábora Sachsenhausen ve Schwarzheide, kde s ostatními vězni pracoval na odstraňování škod po náletu na závod na hydrogenizaci (zkapalnění) uhlí Hydrierwerk Brabag Ruhland z 21. června 1944.[14] Dle svědectví zemřel v táboře někdy v březnu 1945.[15]
Proč táborová SS použila onu „legendu“ o Cholmu, jestliže tedy cílem transportu byl koncentrační a vyhlazovací tábor Auschwitz-Birkenau? Bylo tomu tak především ze dvou podstatných důvodů, které měly posloužit k zastření skutečného osudu transportovaných: Prvním byly plány nacistů s terezínskými vězni deportovanými do Auschwitz–Birkenau v rozmezí září 1943 až květen 1944. V září a prosinci 1943 byli terezínští židé, protektorátní příslušníci, dovezeni do jednoho z oddílů tábora Birkenau – rodinného tábora Terezín za nám dosud neznámým účelem kamufláže.[16] Terezínská komandantura, která pravděpodobně znala cíl a účel těchto transportů, vydávala tyto transporty pro terezínské vězně za transporty pracovní (transporty v září 1943), popřípadě transporty na říšské území (transporty v prosinci 1943), a je nasnadě, že do nich kvůli udávanému důvodu duševně choré ve větší míře zařadit nemohla. Protože existoval písemný styk mezi ghettem a Birkenau,[17] nebylo dost možné sdělit vězňům v ghettu, že duševně choré převezou do míst, odkud přicházejí pohlednice s adresou odesílatele: „Pracovní tábor Březinka u Nové Beruně“ (Arbeitslager Birkenau bei Neu-Berun).[18] Jakékoliv spojení deportací těchto pacientů s pracovním táborem by vyvolalo v terezínské nucené pospolitosti nedůvěru a pochybnosti. A proto znovu ožila legenda o ústavu v Chołmu.
Dalším podpořením kamufláže bylo zařazení jediného dánského vězně do transportu na Východ. Jednalo se o osobu Jonische Schmul Sendera (nar. 1899), který podle svědectví: „[…] záhy po svém příjezdu upoutal naší pozornost. Dokonalý typ polského žida, věčně se choulící a modlící, téměř nic nedbající o své ubytování a svoji čistotu a o svoje stravování. Pochází z Polska a dlouhá léta žil v Holandsku, odkud se dostal do Dánska. Zde byl německými úřady zajištěn a poslán sem do ghetta. Mluví polsky, německy, dánsky, anglicky a perfektně hebrejsky. Jeho názorem je povinnost stálého modlení pro blaho ostatních. Vedení našich kasáren (tj. Hannoverských kasáren (H IV) – pozn. TF) se jeho problémem nyní velmi zabývá, poněvadž Jonisch nepracuje a pracovati odmítá, z minimální zde poskytované potravy téměř nepatrně pojídá a duševně i tělesně v důsledku toho chátrá.“[19]
Dánští židé měli být podle dohody mezi říšským zplnomocněncem v Dánsku dr. Wernerem Bestem a Adolfem Eichmannem z Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA) chráněni před transporty „na Východ“.[20] Za připomínku stojí fakt, že jeho zařazením služebna SS porušila dohodnutý postup ve věci dalšího setrvání dánských židů v Terezíně. Na druhou stranu, právě zařazení vězně z dánského transportu do zmiňovaného transportu Dx sloužilo k uklidnění ghetta pověstí o jejich dalším osudu, jakož i k dezinformaci příslušníků dánských transportů pro případ, že by se delegace MVČK během plánované návštěvy ghetta vyptávala na osud všech dánských vězňů. Jeho přítomnost v transportu a znalost jejich všeobecné protekce mohla pro obyvatele ghetta znamenat skutečnost, že transport opravdu mířil do avizovaného ústavu v Chołmu. Jednalo se však ale jen o další z mnoha pokusů o zastření skutečného osudu likvidace terezínských vězňů po jejich deportaci z terezínského ghetta.[21]
Tomáš Fedorovič
[1] YVA, O.2/1120, Schnabel, Marie: „Nursing mental patients in Theresienstadt“ [online], http://collections1.yadvashem.org (ověřeno 14. 4. 2014).
[2] ADLER, Hans Günther: Die verheimlichte Wahrheit, Theresienstädter Dokumente, Tübingen 1958, s. 208.
[3] YVA, O.64/33, Die Bewegung des Bevölkerungsstandes vom 24. 9. 1941 – 31. 7. 1944 [online], http://collections1.yadvashem.org (ověřeno 14. 4. 2014). Datum v přehledu je uvedeno chybně.
[4] ADLER, H. G.: Theresienstadt, s. 542.
[5] K tomu, že tento transport dojel do Bergen-Belsenu: Hans Günther Adler, Theresienstadt 1941-1945. Das Antlitz einer Zwangsgemeinschaft, Tübingen 1960, s. 178; LAGUS, Karel – POLÁK, Josef: Město za mřížemi, Praha 1964, 20062, s. 246 a KÁRNÝ, Miroslav: Konečné řešení. Genocida českých Židů v německé protektorátní politice. Praha 1991, s. 156.
[6] Jednalo se o transport Eh z 1. 7. 1944.
[7] REDLICH, Egon – KRYL, Miroslav (ed.): Zítra jedeme, synu, pojedeme transportem, Brno 1995, s. 89 (záznam z 19. 3. 1944).
[8] PT, A 5704 – 5, deník Willy Mahlera, záznam z 18. 3 1944.
[9] Friedlander, Henry: Jüdische Anstaltspatienten im NS-Deutschland. In: Götz, Aly (ed.), Aktion T4 1939-1945, Berlin 1989 (= Stätten der Geschichte Berlins 26), s. 34-44, zur Erforschung der nationalsozialistischen „Euthanasie“ und Zwangssterilisation (ed.), Beiträge zur NS-„Euthanasie“-Forschung 2002, Ulm 2002 (=Berichte des Arbeitskreises 3), s. 129–145.
[10] Miroslav Kryl patří k ojedinělým historikům, který ve svém shrnutí k přehledu transportů správně konstatuje, že se historikové mýlí a že není možné, aby všechny čtyři transporty, tj. transporty Dx, Eh, Eg a Ej, skončily v Bergen-Belsenu a dále z neznámého důvodu pokračuje: „[..] Nyní považuji tuto jistotu za otřesenou a soudím, že vražedným cílem mohlo být v případě transportu z přelomu června a července Chelmno (zde má autor na mysli nepochybně mylně transport Eh, který však skončil v Osvětimi – pozn. TF), v ostatních (nebo ve všech čtyřech) Osvětim-Birkenau.“ Srov. KRYL, Miroslav: Obraz terezínských deportací na Východ v deníku Willyho Mahlera. In: KÁRNÝ, Miroslav – KÁRNÁ, Margita – BROD, Toman (edd.), Terezínský rodinný tábor v Osvětimi-Birkenau, Praha 1994, s. 161–162. V roce 1999 již M. Kryl uvádí, že transport byl dirigován do Osvětimi-Birkenau.
[11] Paralela, která se zde nabízela, je patrna ze známého osudu doprovodu białystockých dětí. Všech 53 terezínských žen a mužů, kteří tento transport na údajné cestě do neutrální ciziny na výměnu doprovázeli, skončilo bez výjimky spolu s dětmi v plynových komorách KT Auschwitz-Birkenau. K problematice a osudu białystockých dětí srov. Klibanski, Bronka: Děti z ghetta Bialystok v Terezíně, in: TSD 1996, s. 71–84 nebo Greenfieldová, Hana: Z Kolína do Jeruzaléma. Střípky vzpomínek, Praha 1992, s. 48–55. Matka autorky byla jednou z ošetřovatelek, které děti na smrt doprovázely.
[12] Sdělení v e-mailu „Transport Dx z 20. 3. 1944“ Jacova Tsura autorovi, 22. 11. 2007.
[13] BLOCH, Gottfried R.: Unfree Associations, Los Angeles 1999, s. 134–135.
[14] Tsur, Jakov: Schwarzheide, pobočný tábor koncentračního tábora Sachsenhausen, in: TSD 2002, s. 203–218.
[15] PT, A 7289, Seznam zemřelých ve Schwarzheide a na pochodu smrti.
[16] K problematice a nejasnostem okolo vzniku a existence rodinného tábora viz Brod Toman – Kárný, Miroslav – Kárná, Margita, c. d.; Fedorovič, Tomáš: Propagandistická role Terezína a terezínský rodinný tábor v Auschwitz-Birkenau, in: Terezínské listy, 46/2018, s. 32-40.
[17] Srov. Adler, H. G.: Die verheimlichte Wahrheit, s. 137–139. V záznamu předloženém Radou starších (Edelsteinem) dr. Seidlovi bylo uvedeno, že návrh na zřízení přímého poštovního spojení s táborem Ostrowo (údajně cílový tábor pro staré, kteří však ve skutečnosti skončili ve vyhlazovacím táboře v Treblince) a pracovním táborem v Březince bylo z jeho strany zamítnuto.
[18] První zmínku o korespondenci mezi rodinným táborem Birkenau a ghettem nacházíme v deníku W. Mahlera již 15. 9. 1943. Srov. Kryl, Obraz, s. 158–160. Vězni z rodinného tábora (také prosincové transporty) zasílali zprávy do ghetta i později. viz: Kárný, Miroslav: Otázky nad 8. březnem 1944, in: TSD 1999, s. 16–17.
[19] PT, A 5704, deník Willy Mahlera, záznam z 9. 1. 1944 („Zajímavá figura v B IV.“).
[20] Herbert, Ulbricht: Best. Biographische Studien über Radikalismus, Weltanschauung und Vernunft 1903–1989, Bonn 1996. s. 372–373 (Dokument: ADAP, E VII, S. 144. Dopis dr. Besta na Auswärtiges Amt (AA), 3. 1. 1943).
[21] S propracovanou kamufláží se setkáváme v historii ghetta několikrát. Na podzim 1942 odjížděli staří lidé z říše a protektorátu do jiného ghetta, ačkoliv skutečným cílem byl vyhlazovací tábor Treblinka. Białystocké děti určené původně pro výměnu na podzim 1943 neskončily v bezpečí ve Švýcarsku, ale na osvětimské rampě a v plynových komorách v Auschwitz-Birkenau. Na podzim 1944 byly ohlášeny deportace na práci do Německa k Drážďanům, aby tisíce mužů a žen mužů skončilo svůj život v témže táboře.
