Údaje v článku vychází z výstavy Památníku Terezín „O osudu člověka se rozhoduje proužkem papíru […]“, která byla vytvořena při příležitosti 70. výročí poslední vlny transportů z terezínského ghetta do tábora Auschwitz-Birkenau na podzim 1944.
Aussenberg, A.: Stromy v Terezíně IV – Šance/ Trees in Terezin – Ramparts, PT 8578, ©Maureen McCarthy Koth, Deirdre McCarthy-King
Terezínské ghetto v létě 1944
Události jara a léta 1944 (postup sovětských vojsk a invaze západních spojenců ve Francii) utvrdily nacisty v plánech na likvidaci terezínských vězňů. Okupanti si byli vědomi toho, že by se jim Židé věznění v ghettu mohli v mezním případě postavit na odpor. Právě tato obava byla signálem k plánování odstranění „českého živlu v Terezíně“. K zastření plánů nacistům výborně posloužila červnová návštěva delegace Mezinárodního výboru Červeného kříže v Terezíně a pak zejména zpráva o inspekci sepsaná dr. Mauricem Rosselem. V ní bylo zmíněno, že Terezín je „konečným táborem“, ze kterého nejsou posílány transporty na Východ. Také srpnové Slovenské národní povstání potvrdilo nacistům nutnost „vyřešit“ bezpečnostní situaci v Terezíně, neboť povstalci na Slovensku osvobodili mnoho židovských pracovních táborů a získali bývalé vězně na svoji stranu. Samotná realizace záměru nacistů v Terezíně byla nakonec odsunuta až na konec září, neboť v ghettu ještě probíhalo v srpnu a v září natáčení propagandistického „dokumentárního filmu“.
Transporty v září a v říjnu 1944
Koncept transportu ´Et´ (23. 10. 1944) z Terezína do Osvětimi-Birkenau. Uvádí počty osob zařazených do transportu, dobrovolníků (F), „weisungů“ (W) a též těch, kteří byli vyřazeni na nádraží. A 10966-4v
Zpráva o chystaných transportech v září 1944 zasáhla celé ghetto. Všeobecně se věřilo, že transporty jedou opravdu na práci. Toto tvrzení SS o pracovním nasazení podporovalo též stanovení věkové hranice stejně tak jako sdělení pro Radu starších, že muži odvedení na práci budou požívat stejná privilegia jako jiné dřívější pracovní skupiny (ochrana nejbližších příbuzných před transporty apod.). Během jednoho měsíce bylo z terezínského ghetta do vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau odvezeno 18 402 vězňů. Osvobození se dožilo necelých 10% z nich.
Lidé byli do transportů zařazováni na základě daných kritérií. Existovaly však ještě i další způsoby, jak být zapsán na transportní listinu:
´Freiwilig´ – dobrovolně do transportu se na podzim 1944 přihlásilo nejméně 1270 osob. Tito dobrovolníci a dobrovolnice odjížděli s přesvědčením, že se setkají se svými blízkými. Ovšem šance na setkání v táboře smrti byly mizivé.
Seznam dobrovolníků (F), transport ´Et´ z Terezína do Osvětimi-Birkenau, 23. října 1944. A 10966-5v
Zařazení do transportu z příkazu SS – ´Weisung´ přicházelo na Radu starších ghetta rozkazem z více míst – od velení SS v Terezíně, z pražské Ústředny pro židovské vystěhovalectví atd. Vězni se značkou „W“ byli chápáni jako nevhodní pro další pobyt v ghettu a měli být odesláni na Východ. V rámci transportu byli zařazování do prvních nebo posledních vagónů s dalšími vězni. Do osobního vagónu, který byl vyhrazen pro příslušníky ochranné policie doprovázející transport, byli umísťováni „W-prominenti“, kteří byli po příjezdu na místo okamžitě odvedeni k fyzické likvidaci. Weisung býval udělován též osobám, které se vyhnuly nástupu do předchozích transportů. Při podzimních transportech bylo tímto způsobem deportováno na 338 ´weisungů´ (osob).
Vyřazení z transportu – ´Ausgereiht´– mohlo potkat člověka potřebného pro ghetto, např. vzhledem k řemeslu, které ovládal. Pro tyto případy existovaly ochranné listiny – kartotéky se jmény takto důležitých osob. Byly známy podle svých barev jako tzv. „modrá rezerva“ (kontingent nezbytně nutných sil) a „bílá rezerva“(kontingent velmi důležitých pracovních sil). S postupem času a potřebou dalších osob k zařazení do transportu však začaly tyto ochranné listiny pozbývat platnosti.
Proužek papíru – vyřazen z transportu, A 6567
Naděje na oficiální vyřazení z transportu byly ovšem velmi malé. Jednou z možností, jak se transportu vyhnout, bylo nenastoupení do transportu. Vězni už měli zkušenosti z dřívějška; za nenastoupení do transportu byly vyhlašovány kolektivní drakonické tresty. Ani to však neodradilo vězně z podzimních transportů 1944 pokusit se jim vyhnout. K této snaze přispívaly údajně i nápisy ve vagonech, které se kyvadlově vracely z Osvětimi do Terezína pro nové vězně: „Wir kommen gleich nach Auschwitz an.“ („Přijedeme zanedlouho do Osvětimi.“) Zpravidla však byli nenastoupivší vězni chyceni a posláni na Východ následujícím transportem. Dle záznamů se takto podařilo hrozbě podzimních transportů uniknout a zachránit se 32 vězňům.
Podzimní transporty na stránkách deníku Pavla Weinera
Rodina Weinerových před rokem 1942, FAPT 8829
Obraz ghetta podzimu 1944 je zachycen v mnoha denících terezínských vězňů. Přibližme si tyto týdny pomocí zápisků v deníku, který si psal třináctiletý Pavel Weiner (1931-2010). Pavel byl do ghetta deportován v květnu 1942 i se svými rodiči a starším bratrem Hanušem (v deníku nazývaném Handa). Žil v chlapeckém heimu L 417 na ubikaci 7.
(Deníkové zápisky jsou zkráceny, ponechány jsou pasáže související s tematikou; do citací je zasahováno pouze pro lepší pochopitelnost krácených záznamů. Originál deníku je psán česky, ručně a sestává ze 7 částí. Je uložen v archivu USHMM ve Washingtonu a jeho kopie se nachází též v archivu Památníku Terezín.)
24. září 1944
„Probudí nás paní Mautnerová. První její slovo je: Víte již, že hranice stáří byla rozšířena na 16 – 55 let. Do mě jakoby střelí. Vzpomenu na tátu a na bráchu a na jejich odjezd. To mi nedá pokoje… Rychle běžím k tátovi, kterého naštěstí zastihnu u stolu. Podle jeho líčení je již s tím smířen, že pojedou. Musím těšit tátu tím, že pojedou všichni. Je to vlastně pravda. Koho potkáš, ten ti řekne, že je v tom… Snažím se tátu utěšit, ale nedaří se mi. Již se proslýchají různé nejasné zprávy. Jako že šlojska (místo evidence přicházejících a odcházejících transportů, pozn. redakce) bude v Hamburských kasárnách v ghettu. Bude svoláno 5 tisíc lidí. Transport bude rozdělen na dva po 2 a ½ tisících… …Nejvíce bude chráněna Spedice, jelikož ženy tuto práci nemohou konat. Na cestě do baráků mi říká táta, abych se k mámě dobře choval a nezlobil ji. Je mi smutno. .. Z celé Jugendfürsorge (oddělení péče o mládež, pozn. redakce) zůstanou jenom 4 lidi. Všichni Betreueři jedou, Franta (František Maier, *1922, vedoucí Pavlova domova, pozn. redakce) též. Celý program (tajná výuka v ghettu, pozn. redakce) zkrachne, jelikož Zwicker, Kohn a Eisinger jedou. Jsem úplně zničen. Vše se vyšinulo z normálních kolejí…“
25. září 1944
„Táta a Handa si stále myslí, že jejich zavazadla jsou tuze těžká a stále je přebalují. … Pořád si ještě neuvědomuji, co se děje. Na ulici vidím jen uplakané obličeje… Konečně přijde čas vstupu do šlojsky. Naši mají zavazadla velmi těžká. Já bych neunesl ani jedno…. Před šlojskou se tísní dav lidí. Naši si s námi dají několik pus, které se neobejdou bez slz a brzy zmizí ve vratech…“
Stránka z transportního seznamu transportu ´Au1´ vypraveného z Prahy 15. 5. 1942. Zachycuje členy rodiny Weinerových. Pavel s matkou jsou vyznačeni rámečkem – přežili válku v ghettu Terezín. Tatínek a syn Hans byli deportováni do Osvětimi transportem ´Ek´v říjnu 1944. A 7369
„Sice můžeme déle ležet, ale já vstávám a utíkám do šlojsky. Okolo všude stojí četníci a geťáci. Marně vzhlížím do okna. Naši se neobjevují. V davu lidí uvidím uplakanou mámu. …V ghettu to vypadá smutně bez mužů. Nemohu si pomyslit, že bych mohl žít několik měsíců bez táty a Handy. Jdu si pro oběd. Stále se dívám na židle, kde mají sedět Handa a táta. Bůh ví, kdy je uvidím…“
2. října 1944
„…Jdu si pro oběd a poledne strávím u mámy. Tu něco strašného. Hlas: (přicházející do baráků) Víte již, že zítra jede 1500 žen přináležejících k mužům, kteří odjeli v minulých transportech – jako blesk kdyby po nás sjel. Zprvu tomu nechci věřit. Ale je téměř jistota, že pojedeme…. Já osobně si z toho vůbec nic nedělám…. Jediná naděje, vlastně nevím, jak to mám pojmenovat, je, že máma pracuje v glimru (štěpení slídy, válečná produkce v Terezíně, pozn. redakce). Prý je tento chráněn. Každý však říká něco jiného, takže to ponechám osudu. .. S kluky se již bavím jako odborník při věcech transportních. Všichni kluci mě ubezpečují, že nepojedu. Jdu tedy k mámě. Máma je celá rozčílená. Má opravdovou starost, a to, že tu budeme muset nechat ¾ našeho celého majetku. Nyní záleží všechno na tom, co uneseme… Já ponesu ruksak, bettroli a kufřík s jídlem… Proslýchá se, že budeme moci mít také příruční zavazadlo. Uvidíme. Máma nalezne ruksak a jako divá začne u nás pakovat…. Dokonce se musím obléci jako do transportu…“
5. října 1944
„Dnes zase vynáší transport. … Od nás z pokoje to dostal: Gansalka, Gustl, Brenner a Seiner….“
8. října 1944
„Cítím, jak mě někdo probudil. Vidím, že je ještě noc. Slyším Manglův hlas: Vidíš, jsme v tom. .. Je mi opravdu líto, že Mangl jede. Mám smůlu, že můj nejlepší kamarád jede. O lidech, kteří jeli již dříve, jsou hrozné zprávy. Prý jsou v Birkenau a všechno jim bylo vzato a trpí bombardováním. Ani to raději neřeknu mámě. Celé dopoledne pak sedím u mámy a čtu si Malého Lorda, což je má nejmilejší zábava…. Stále ta samá písnička, transporty… Já jsem v takovém hrozném stavu, že nejsem ničeho schopen. Večer jdeme s mámou na procházku a přemýšlíme o událostech minulých dnů. Jdu pak ještě do šlojsky k Manglovi…“
10. října 1944
„… Dnes se opět vynáší transport. Jsem již úplně k tomu lhostejný…“
13. října 1944
„Na obzoru se jeví zítřejší transport. Takového rázu tady ještě nebyl. Je to tak: Všichni z administrativy …jdou k registraci a vesměs všichni pojedou. … Žádné zprávy od mého táty…“
14. října 1944
„Transport se ještě neroznesl, každý však ví, že je v tom… Tu přijdou první pozvánky: Bäumel a Eli jsou první oběti a hned následují: Götzlinger, Koko, Kopperl, Eckstein, Lappert. Je to strašné. Z celého domova zbyde 15 kluků. .. Na ulici je vidět samý pláč… Já sám se cítím jako poslední Mohykán, který zbyl po bouři. Nevím, co s námi zamýšlejí…“
15. října 1944
„…Odebírám se k mámě. Sednu si a čtu. Tu ke mně přijde máma, celá unavená a raduje se, že dobře vypadám. Je mi jí líto, že se tak nadře. Dopoledne jde do pekárny, odpoledne do Glimru. Když pomyslím na to, že mámu celý den neuvidím, je mi smutno a teskno…. Jdu se sklopenou hlavou prázdnými ulicemi. ..Vzpomínám na tátu a Handu a je mi do pláče. Vzpomínám na Mangla, na svého kamaráda, po kterém se mi tak stýská…nyní vidím pouze samou tmu a v té tmě se bělá jediný bod a to je má máma, a ještě někde v dálce něco svítí, to je můj táta a Handa a Mangl.“
18. října 1944
„Včera se vynášel transport…. Od nás to dostal: Petera, März, Springer a Pedro, který se z toho však dostal. Na heimu je nás pouze 11. Budí to dojem prázdnoty…“
___________________
„Tyto dny, které následují, jsou strašlivé, snad jedny z nejhorších v mém životě. Cítím se tak strašně sám, tak sám, že bych křičel… Vidím před sebou opět dnešní transport. Opět se bezděčně dívám, jak mi Beran ujíždí. Nyní jsem tedy sám, úplně sám. S Beranem jsme se bavili celé dny…“
21. a 22. října 1944
„Nastupuje transport a vůbec nevíme, co bude dál… Na domově je nás pouze 8…“
27. října. 1944
„… Ráno se probudím a vidím před sebou mámu. První slova jsou, že kluci, a to 4, jsou v transportu.“
28. října 1944
„Dnes tedy má býti ten slavný 28. říjen, který má býti oslavován a zatím je tak ošklivé, deštivé počasí a v Terezíně je vidět samý pláč a smutek. Transport odjíždí. Opět, jiskřička velkého plamene odjíždí. Kam? Nikdo neví.“
_____________________________________________
Pavel a jeho maminka přežili v terezínském ghettu. Táta Ludvík zahynul v Kauferingu, pobočném táboře KT Dachau, v prosinci 1944. Hanuš, bratr Pavla, o měsíc později, v lednu 1944.
Se
