Poslední měsíce terezínského ghetta, věznice gestapa a KT Litoměřice

Koncem  roku 1944 již mnoho lidí tušilo, že se blíží konec války. Bitvou v Ardenách překazily jednotky západních spojenců pokusy německé armády o zvrat na západní frontě a o několik týdnů později zahájila Rudá armáda na východní frontě mohutnou zimní ofenzivu. Ačkoliv vše směřovalo k definitivnímu pádu třetí říše, nikdo nedokázal přesně odhadnout, kdy konec přijde. Jak napsal britský historik Ian Kershaw ve své monografii s názvem Konec: Německo 1944-1945 (Brno, Jota 2013): „Po krachu ardenské ofenzivy nebylo pro další reálný optimismus a víru v dobrý konec války pro Německo žádné místo. Vyjma blouznivců, umíněně čekajících na zázračné zbraně či rozpad protihitlerovské koalice, Němci pochopili, že dny existence režimu budou brzy sečteny. Nikdo kolem Hitlera, který za všech okolností trval na pokračování v boji, ale s daným stavem nemohl či nechtěl nic udělat. A tak dodělávající režim sice ztěžka, přesto dál dýchal.“

První měsíce roku 1945 byly v terezínském ghettu ve znamení opatření a událostí, které mohou z pohledu pozorovatele neobeznámeného s jeho rolemi (shromažďovací/tranzitní, decimační, alibistická/propagandistická) vypadat velice protichůdně. Na jedné straně se jeho nacistické vedení podílelo na alibistických akcích: připomeňme únorový odjezd 1200 vězňů do Švýcarska, dubnový transport dánských vězňů zajišťovaný Švédským červeným křížem či dubnovou návštěvu druhé delegace Mezinárodního výboru Červeného kříže, které předcházela opět zkrášlovací akce. Na straně druhé se zde uvažovalo o možné likvidaci vězňů v připravované plynové komoře, jež však nebyla zprovozněna, či v upravovaném prostoru části příkopů opevnění terezínské Hlavní pevnosti, který byl nazýván „kachní rybník“ (viz Zpravodaj 1/2010). Ani transporty do ghetta nebyly zastaveny. Přijížděli jimi nyní Židé ze smíšených manželství, kteří až doposud byli před deportacemi chráněni, a také osoby, které byly dle norimberských rasových zákonů nacisty vnímány jako židovští míšenci. Situace v ghettu se začala všeobecně ještě více zhoršovat příjezdy tzv. evakuačních transportů z likvidovaných koncentračních táborů. Počet vězněných se téměř zdvojnásobil, čímž byly vzneseny nové nároky na ubytovací, stravovací a zejména zdravotnické sféry ghetta. Vězni přijíždějící evakuačními transporty byli totiž ve špatném zdravotním stavu a nakaženi leckdy závažnými chorobami, například skvrnitým tyfem, které hrozily přerůst v epidemii. K tomu nakonec skutečně došlo. Boj s epidemií nejdříve sváděli židovští lékaři věznění v ghettu, později i členové České pomocné akce (ČPA) a zdravotníci Rudé armády. Katastrofální situaci nedokázal zvrátit ani fakt, že 2. května 1945 oficiálně převzal ghetto i Malou pevnost pod ochranu Mezinárodního výboru Červeného kříže delegát této organizace Paul Dunant.

Také v policejní věznici gestapa v terezínské Malé pevnosti byla v posledních měsících války situace velmi tragická. Stejně jako v ghettu, i zde se nacistické velitelství věznice zamýšlelo nad způsoby možné hromadné likvidace vězňů. Ovšem kvůli technickým překážkám bylo nakonec od těchto plánů upuštěno. Zdravotní stav vězňů se velice zhoršoval. Zprávy o této záležitosti se dostaly různými cestami do lékařských kruhů v nedaleké Roudnici nad Labem a také v Praze. Tam se o zdravotní situaci vězňů zajímali zejména lékaři pracující v odbojových skupinách. Po vzniku České národní rady jako vrcholného orgánu českého domácího odboje je v jejím rámci připravována i lékařská pomoc vězňům Malé pevnosti. Její organizací byl pověřen epidemiolog Státního zdravotního ústavu v Praze MUDr. Karel Raška. 2. května 1945, tedy v den, kdy z rozkazu vedoucí úřadovny gestapa v Praze bylo v Malé pevnosti zastřeleno ještě 52 vězňů (více viz Zpravodaj 2/2010), kteří se z jejího pohledu neměli v žádném případě dožít osvobození, dorazil Raška společně s dalšími kolegy k její bráně s cílem přesvědčit velitelství věznice o nutnosti lékařského zásahu zvenčí. Dle indicií, které měl k dispozici, totiž vše nasvědčovalo tomu, že se věznicí šíří nákaza skvrnitým tyfem. To se mu nakonec po dvoudenním vyjednávání podařilo a od 4. května začal v Policejní věznici Terezín v Malé pevnosti pracovat zdravotnický tým České pomocné akce z Prahy, ke kterému se záhy připojila skupina zdravotníků z Roudnice nad Labem. Zahájili tím několikatýdenní boj s epidemií skvrnitého tyfu, která si vyžádala ještě mnoho životů.

Když 5. května 1945 poslední příslušníci SS a dozorčího personálu opustili terezínskou Malou pevnost i ghetto, pro mnoho z přítomných vězňů to ještě bohužel neznamenalo konec všeho utrpení. 8. května 1945 dorazily do Terezína sovětské jednotky táhnoucí na Prahu, ovšem nebyly to první vojenské útvary, které jím po odchodu nacistické správy ghetta a věznice gestapa projížděly. Těmi byly oddíly německé branné moci, jež ustupovaly právě před Rudou armádou. Pro vězně, které od příjezdu osvoboditelů dělily řádově pouhé hodiny, znamenaly jen další nebezpečí a ohrožení života. Jedna projíždějící kolona SS totiž například ostřelovala nemocnici ve Vrchlabských kasárnách a také došlo k zasažení jedné budovy ve městě v blízkosti četnických kasáren dělostřeleckým granátem. Rudoarmějci, včetně jejich lékařů, se do Terezína navrátili 10. května.

V závěru války směřovaly evakuační transporty též do pobočky koncentračního tábora Flossenbürg v nedalekých Litoměřicích. Posléze byl tábor ovšem, na rozdíl od Terezína, sám evakuován. V důsledku příjezdu mnoha nových vězňů se zde podobně jako v ghettu zhoršovaly životní podmínky a velice vzrostla úmrtnost. I z toho důvodu bylo zřízeno krematorium v provozu nedaleké cihelny: jedna z jejích budov byla přestavěna právě k tomuto účelu. Kromě mnoha litoměřických zahynulých vězňů v něm byla například zpopelněna i těla osob zastřelených 2. května 1945 během zmíněné poslední popravy v Malé pevnosti. V druhé polovině dubna 1945 byli židovští vězni převáděni do Terezína a někteří další vězni byli postupně odváděni na nádraží v Lovosicích, kde čekali několik dní ve strašných podmínkách na vypravení železničního transportu.  Na přelomu dubna a května pak byl připravován ještě další transport, který však nakonec neodjel.  Následně se udála věc v existenci nacistických koncentračních táborů naprosto neobvyklá. Vězňům bylo 6. května 1945 vydáno potvrzení o propuštění a byli převáděni po litoměřickém mostě přes Labe do prostoru Terezína. V táboře zůstalo jen cca 1200 nemocných vězňů, kteří byli po osvobození též ošetřováni personálem České pomocné akce a zdravotníky Rudé armády.

Šp