Svatební fotografie Věry a Jindřicha Jetelových. Soukromý archiv Ludmily Chládkové.
Události, které otřásly ghettem
Za tři a půl roku své existence (od 24. 11. 1941 do května 1945) prošlo terezínské ghetto určitým vývojem a změnami. Následujícím příspěvkem bychom chtěli připomenout jeho úplné začátky.
Rozhodující moc a postavení měla v ghettu od prvních dnů nacistická komandatura. Od ní vycházely pokyny a zejména četné zákazy. Počátkem 6. 12. vydal velitel SS komandatury Seidl příkaz k oddělení mužů a žen. Ženy s dětmi do 12 let byly z původních Sudetských kasáren přemístěny do Drážďanských kasáren; pro židovskou samosprávu pak byla určena kasárna Magdeburská. Od té doby byl jakýkoliv styk mužů a žen zakázán, děti a mladiství mohli své rodiče navštívit jen jednou týdně.
Další zákazy plynuly i z toho, že v Terezíně žili až do poloviny roku 1942 původní civilní obyvatelé. Komandatura jim zakázala mluvit s přítomnými Židy, pomáhat či stýkat se s nimi. Záhy však byl zjištěn opak – někteří občané vězňům pomáhali s posíláním dopisů a v osobních setkáních s rodinnými příslušníky. Již 2. 12. 1941 byl pod trestem smrti zakázán poštovní styk s venkovním světem. 7. 12. však velitel ghetta obdržel konkrétní informace o pašování korespondence a zapojených osobách. Řada vězňů proto byla zavřena do sklepení komandatury, tzv. bunkrů, poté nastalo vyšetřování a s nadřízenými v Praze se jednalo o způsobu potrestání.
Kopie prvního dopisu Jindřicha Jetela manželce zaslaný z Terezína. Soukromý archiv Ludmily Chládkové.
Informace o všem, co se v ghettu dělo a především co se dělat nesmělo, dostávaly tisíce přítomných vězňů formou tištěných denních rozkazů (Tagesbefehlů = TB). Židovská samospráva je začala vydávat 15. 12. 1941 a k existujícímu problému s nelegální poštou se vyjadřovala velice často: TB č. 8 a 9 z 23. a 24. prosince 1941 informovaly vězně ghetta o nových zatčeních kvůli pašování dopisů a úřední místa varovala zastavením veškeré pošty, Zanedlouho TB č. 12 již informoval o zákazu pošty z nařízení velitele. TB č. 23 z 10. ledna 1942 pak oznamoval: Z nařízení velitele bezpečnostní služby bylo devět obyvatel židovského ghetta odsouzeno k smrti oběšením. Rozsudek byl dnes vykonán…
Kopie prvního dopisu Jindřicha Jetela manželce zaslaný z Terezína. Soukromý archiv Ludmily Chládkové.
Tomuto krutému sdělení předcházely dny a bezesné noci, kdy židovská samospráva musela zajistit stavbu šibenice za Ústeckými kasárnami, najít popravčího a předem nechat vykopat hromadný hrob. U popravy byla kromě obětí přítomna Židovská rada starších, četnictvo i SS, včetně komandatury. Odsouzení přijali rozsudek „za tupení Německa“ statečně, byly slyšet hlasy „tím válku nevyhrajete“. Po popravě byl u židovského staršího tajně sloužen kadiš, modlitba za zemřelé.
Dne 26. února 1942 bylo popraveno dalších sedm mužů ze stejného důvodu a stejným způsobem. V budoucnu se další popravy v ghettu nekonaly, přestupky proti vězeňskému řádu se trestaly méně drastickými způsoby.
Osud Jindřicha Jetela
Jedním z devíti mužů, popravených v ghettu 10. 1. 1942, byl Jindřich Jetel. Jeho manželka Věra nám v letech 1992 – 94 poskytla k celému případu několik písemných informací. V nich dobu jejich manželství výstižně nazvala „maličko štěstí a tolik tragédie“.
Jindřich, nar. roku 1920 v Praze, byl židovský míšenec, zapsán u Židovské náboženské obce. Pocházel z úřednické rodiny, povoláním byl elektrotechnik. Věra Kurzová, nar. roku 1916 ve Vršovicích, měla původ árijský, ale před svatbou se též přihlásila k ŽNO. Pracovala jako soukromá úřednice. Oba se znali již od dob studií a přes odpor rodin se nakonec 5. června 1941 v Praze vzali.
K událostem v Terezíně nám Věra Jetelová sdělila, že po Jindřichově odjezdu transportem Ak I dne 24. listopadu 1941 od něj obdržela několik dopisů s ujištěním, že vše bude v pořádku. 25. listopadu popisuje terezínské ubytování, práci s nacpáváním slamníků, a též spokojenost s umývárnou a tekoucí vodou. Ale že mu taktéž chybí ona i její neustálé štěbetání. 27. listopadu si Jindřich napsal o zaslání větší misky na polévku. Podobně jako jiné ženy se i Věra Jetelová vydala v prosinci do Terezína osobně. Přijela tam s paní Stránskou (její manžel byl též popraven). Viděly muže, předaly jim balíčky a hovořily s nimi přes plot u kasáren. Netušily, že jsou pozorovány a že budou zadrženy. Na strážnici v Sudetských kasárnách je převzali dva četníci. Když jim na vyzvání předaly tajné dopisy od několika dalších mužů z ghetta, které měly v Praze doručit jejich rodinám, četník je začal vhazovat do velkých kamen. Vypadalo to, že problém s dopisy řešen nebude. Pak s nimi, již za přítomnosti německého vojáka, sepsal četník protokol. Propuštěny byly se slovy, že se už nesmí o návštěvu pokoušet. Před odchodem ven ještě viděly skupinu zadržených mužů včetně těch svých. Poté Věře nastaly dny plné obav, co s muži v Terezíně udělají. Kontakty přestaly, balíček zaslaný Jindřichovi před Vánoci se jí vrátil zcela plesnivý zpět. Její pražské známé, které měly muže též v ghettu a dozvěděly se o popravě devíti vybraných 10. ledna 1942, se snažily Věru ještě od této události chránit. Krutou pravdu se dozvěděla mnohem později, Oficiální potvrzení o popravě manžela obdržela od ŽNO v Praze až jeden a půl roku poté.
Současné umístění pomníčku se jmény popravených v ghettu – Židovský hřbitov v Terezíně, 2012, foto: Radim Nytl, Památník Terezín.
Nakonec ještě Věra Jetelová sdělila: Když se s Jindřichem poznali, netušili, jaká hrozba visí nad nimi a celým světem. Terezín pak pro ni navždy zůstal místem největší nespravedlnosti, jež nešla zapomenout.
Chl
