„Sluníčko lágru“ – příběh Zdenky Nedvědové-Nejedlé

Za nelidskými podmínkami věznění v nacistických represivních zařízeních se běžné skrývaly nejen nedostatečná strava, pracovní vyčerpání, surové zacházení ze strany dozorčího personálu, ale i špatná, ba tristní hygienická a zdravotnická péče. Aby se jí však dostalo nemocným vězňům alespoň v minimální míře, doplňovali práci pověřeného úředního lékaře i četní doktoři, medici a sestry z řad samotných vězňů. Jejich nesnadným úkolem bylo v nastalých podmínkách, za nedostatku nejobyčejnějších léků, zdravotnického materiálu a zázemí, vytvořit alespoň zdánlivé podmínky pro samotnou léčbu. Mezi takové se zařadili i manželé Nedvědovi, kteří se svým lidským a profesionálním přístupem zapsali do vzpomínek mnoha spoluvězňů.

Zdenka Nejedlá, později Nedvědová, se narodila 20. srpna 1908. Navzdory humanistickým sklonům svého otce Zdeňka Nejedlého se rozhodla pro studium medicíny. Na lékařské fakultě se také seznámila se stejně starým Milošem Nedvědem, za něhož se nedlouho po složení poslední zkoušky na univerzitě provdala. Brzy do jejich láskou naplněného soužití přibyla i malá dcerka Hanička.

Zatímco se náklonnost Zdenky k malým pacientům projevila v jejím rozhodnutí otevřít si pediatrickou praxi, její manžel Miloš se mnohem raději, avšak se stejným zapálením, oddával studiu lékařské vědy a výzkumu. Brzy nato se z něj také stal uznávaný internista působící na přední propedeutické klinice. Oba, stejně jako jejich levicově orientovaní rodiče, se od mládí angažovali ve stranických aktivitách a organizacích komunistické strany.

Vyhrocená doba konce třicátých let nebyla nijak nakloněna jejich bezstarostnému rodinnému životu. Nedokázali se smířit s okupací zbytku českých zemí, a proto se již od počátku zapojili do ilegálního hnutí. V utajení svých pražských lékařských ordinací šířili ilegální tiskoviny a zvláště potraviny pro rodiny zatčených. O jejich aktivitách se však záhy dozvědělo pražské gestapo, které v dubnu 1942 zatklo Miloše a o pár dnů později i jeho matku a manželku. O malou Haničku se po zbytek války starala jejich blízká příbuzná Václava Pohanová.

Po půl roce stráveném ve věznici na Pankráci, byli všichni tři převezeni do policejní věznice v Terezíně, kde je opětovně rozdělili. Zatímco Marie a Zdenka Nedvědovy byly umístěny na třetím dvoře, Miloš se dostal na první dvůr. Jejich lékařské vzdělání je však prakticky okamžitě předurčilo k vykonávání zdejší zdravotnické služby, která skýtala řadu výhod. Kromě toho, že nemuseli zastávat fyzicky náročnou práci, jim také tyto svěřené funkce umožňovaly setkávat se během společných konzultací nad diagnostikou nemocných vězňů. Později však nalezli ještě další způsoby, byť letmých, setkávání. Jednou z možností bylo využívání sobotní návštěvy sprch na mužském dvoře. “V předsíni koupelny jsme se svlékly a potom se mělo jít rovně do sprch. Vpravo byly dveře, které vedly do mužské nemocniční marodky. Od těch dveří měli muži klíče. Já jsem obětovala koupání, a když byl vhodný okamžik, dveře se malounko pootevřely a já jsem mohla mluvit se svým mužem“[1], popisovala po válce Zdenka. Tyto maličkosti a zvláště péče o nemocné spoluvězně jim pomáhaly přečkat období v Terezíně. Svou práci, přestože zde pobyli jen necelých šest týdnů, vykonávali, jak o tom svědčí výpovědi řady spoluvězňů, zodpovědně a svědomitě. Petr Osvald po válce vzpomínal: „Při práci jsem si poranil prst a dostal jsem do něj otravu krve, Dr. Nedvěd mi ránu rozřízl a vyčistil, tím mi prst zachránil. Dr. Nedvěd měl na pevnosti autoritu; marodku řídil pečlivě, při ošetřování si oblékl dokonce bílý plášť.“[2]

Zanedlouho však přišla nečekaná zpráva o zařazení obou manželů do transportu do Osvětimi. Když dorazili v lednu 1943 do Birkenau, byli otřeseni podmínkami, které zde panovaly. Stejně tak jako v Terezíně, i tady působili oba manželé na marodkách a za nestandartních podmínek museli léčit nemocné spoluvězně. Milošovi se však tato práce stala osudnou, když se nakazil skvrnitým tyfem, v jehož důsledku v březnu 1943 nakonec zemřel. Nešťastná Zdenka se tuto smutnou zprávu dozvěděla až o měsíc později, kdy se její organismus postupně vzpamatovával z prodělané tyfové infekce. Půl rok strávený v Osvětimi jí vzal nejen manžela, ale i mnoho fyzických sil. Přesto nepřestala doufat, že se jí jednoho dne podaří s dcerou a rodiči opět shledat.

V polovině srpna 1943 se táborem začala šířit zpráva, že všechny tamní české vězeňkyně budou převezeny do koncentračního tábora Ravensbrück. Zdenka se tak záhy po příjezdu na nové místo opětovně starala o nemocné. Snažila se jim poskytnout nejen dostatečnou péči, ale také povzbuzení a víru v lepší zítřky. Díky této její povaze si ji velice rychle oblíbili a mezi ostatními spoluvězeňkyněmi si vysloužila přezdívku „sluníčko lágru“. Obětavě pomáhala jak nemocným ženám, tak i malým dětem, které se v táboře narodily.

S koncem války bylo rozhodnuto, že vězeňkyně z tábora budou vyslány na pochod smrti; zůstat směly jen nemocné ženy a ošetřující personál. Hlavním dějištěm se tak nyní stala táborová nemocnice v čele s neoficiální velitelkou Zdenkou Nedvědovou. Jen díky její rozhodnosti a společné vůli všech se podařilo v táboře nastolit pořádek do příchodu Rudé armády. Místo toho, aby po osvobození společně s propuštěnými tábor opustila, rozhodla se setrvat a pomoci zde vybudovat funkční nemocnici. Do Prahy odjela až jedním z posledních transportů na konci května 1945. Ihned po návratu do vlasti vyhledala svou dceru Haničku a také své rodiče, kteří se vrátili z emigrace.

Válečné zkušenosti vyvolaly ve Zdence potřebu se s minulostí vypořádat. Proto již brzy po skončení války vstoupila do Svazu osvobozených politických vězňů v Praze a neváhala před britským vojenským soudem podat svědectví o hrůzách páchaných v koncentračním táboře Ravensbrück.

Zdenka, poznamenána ztrátou muže, bratra a tchána, se však brzy vrátila ke své původní profesi a opět působila jako dětská lékařka v pražském Podolí. Otázkám zdravotní a výchovné péče se věnovala až do roku 1964, kdy odešla do důchodu.

Po válce se i nadále politicky angažovala v komunistické straně. Avšak poté, co veřejně odsoudila srpnovou okupaci v roce 1968, stranu opustila. Zemřela ve věku nedožitých devadesáti let, 14. června 1998.

Více o osudech Zdenky a Miloše Nedvědových se lze dočíst v Terezínských listech č. 43/2015.

Ha