Počátek jara 1945 zastihl ghetto opět při okrašlovací akci. Vše se znovu upravovalo, obnovovalo, jako před rokem (na jaře 1944). „Znovuzkrášlené“ město mělo být dokladem péče o staré židovské vězně. Zakládaly se zvláštní domovy starých s poměrně pohodlnějším umístěním. Zařizovaly se nové nemocniční pokoje, větší pozornost byla věnována i domovům dětí. Terezín měl zase hýřit kulturním životem. Rada starších, která měla dosud sídlo v Magdeburských kasárnách, dostala budovu bývalé městské spořitelny. Byla téměř přepychově zařízena – s koberci a telefony. Baráky na Jižním vrchu byly také zvelebeny, byly tam dovezeny postele, do oken pověšeny záclony. Na okna květiny…
Esesáci v této době také ničili stopy po tom, co se v ghettu stalo před 1. lednem 1945; do archivu musely být uloženy listiny, dokumenty, všechny písemnosti, kde byla zmínka o vězních, kteří byli z Terezína deportováni, a seznamy zemřelých v Terezíně. Později byl celý archiv odvezen na nákladních autech. To, jak bylo se spisy při nakládání zacházeno, svědčilo o tom, že budou zřejmě co nejdříve spáleny. Byly prohledávány také kanceláře a ubikace vězňů, hledal se jakýkoliv důležitý materiál, který by mohl být někde schován. Část dokumentů se ale přece jen podařilo uschovat.
Obřadní místnosti – květen 1945, FAPT 6763_6
Byl upravován hřbitov u krematoria. Byly zastaveny kremace a opět začali být mrtví pohřbíváni do země. Zakládání nových hrobů mělo začít tam, kde se v roce 1942 přestalo. Významným hostům chtěli nacisté takto ukázat, jak jsou židovské zvyky v ghettu respektovány. Krematorium bylo bohatě vyzdobeno květinami. Na dotaz o osudu uren, zničených na podzim 1944, se museli pracovníci krematoria naučit odpověď – a to, že urny byly odvezeny na hřbitov do Prahy. Aby se to dalo i dokázat, bylo na pražský hřbitov odvezeno asi 150 uren. „Přestávka“ ve spalování trvala od 18. března do 13. května 1945. Tehdy se zde opět začalo spalovat – tentokrát mrtví, kteří zemřeli na infekční nemoci po osvobození Terezína.
Krematorium – květen 1945, FAPT 6763_1
Na začátku dubna 1945 přijely do Terezína čtyři nákladní vagony se zásilkami potravin Mezinárodního červeného kříže. Toto dotvrzuje i sdělení Židovské samosprávy z 4. 4. 1945, MT 67, kde se praví: „Dne 2. dubna 1945 přišel do Terezína dar Mezinárodního červeného kříže. Z tohoto daru dostane 5. 4. 1945 každý obyvatel Terezína 500 g cukru a 200 g rýže. Dále dostane každé dítě a mladiství do 16 let tabulku čokolády… , staří nad 65 let dostanou jedno žebro čokolády.“[1]
Před příjezdem samotné komise přijeli na kontrolu Günther a Eichmannův pobočník Möhs. Prohlíželi si tábor, ubikace, rozmlouvali s vězni a vyptávali se jich, jak se jim daří. Staří vězňové však plakali a ptali se, co se stalo s jejich dětmi, které byly odtransportovány na Východ. Günther a Möhs byli v rozpacích, radili se s komandantem a nakonec vymysleli, že ubikace starých předvedou komisi prázdné – aby s nimi komise nemohla hovořit. Komisi bylo pak řečeno, že staří vězni odjeli na výlet. 6. dubna 1945 do Terezína dorazili komisaři: Paul Dunant, zástupce Mezinárodního červeného kříže, a další dva muži. Opět se stali svědky perfektně nacvičeného divadla. .. a pak odjeli.
Další významnou událostí, jež se odehrála v dubnu 1945, bylo ničení archivu RSHA. V krematoriu a na dvoře Sudetských kasáren byly v prázdné vodní nádrži spalovány dokumenty.
Vězeňské dílny byly zaměstnány „objednávkami“ esesáků. Ti narychlo žádali stěhovací bedny, šaty, boty a prádlo. Nechávali si opravovat batohy. Byla sestrojena pojízdná kuchyně, aby se esesáci mohli na útěku stravovat. Narychlo byly zřízeny dvě udírny, kde se udilo maso pro esesáky; byl vybíjen dobytek … Esesáci, hodnostáři RSHA a jejich rodiny balili kufry a čekali na odjezd. Jednoho dne pak přijela do Terezína opět transportní souprava, ale tentokrát ne pro vězně. Odjeli s ní esesáci kromě hlavních vedoucích a stráží. Oddělená část města, která byla vězňům nepřístupná, byla najednou prázdná.
V polovině dubna přijel do Terezína automobil s dánskou vlajkou. Bylo oznámeno, že 15. dubna odveze Švédský červený kříž dánské vězně. Ti se měli sbalit a připravit na cestu. Toho dne opravdu uvítal Terezín kolonu bílých autokarů, ze kterých vystoupili Švédové v bílých uniformách. Vězni měli sice zakázáno se k nim přibližovat, ale přesto to dělali a dostávali od Švédů cigarety. Navíc v autokarech byl puštěn nahlas rozhlas a hlásil do tábora zprávy. Dánští vězni se rozloučili a nastoupili do autokarů. Terezínští vězni si nemohli nevšimnout s jakou odměřeností se chovali Švédové k esesákům.
V této době již byla osvobozena řada táborů – Buchenwald, Bergen-Belsen… Od 20. dubna 1945 přicházely do Terezína evakuační transporty, denně i několik tisíc vězňů. Nově příchozí byli zpočátku umisťováni do Hamburských a Drážďanských kasáren. Když to však nestačilo, dávali je i do těch ubikací, kde prostě bylo ještě volné místo. Tito evakuovaní vězni s sebou do Terezína však přivezli smrtelné nebezpečí – epidemii tyfu. (O této etapě v historii terezínského ghetta jsme se zmiňovali ve Zpravodaji PT již dříve.) První květnové dny se nesly ve znamení pomoci smrtelně nemocným pacientům s tyfem. 2. 5. 1945 byly oba terezínské tábory převzaty kvůli počínající epidemii pod ochranu MČK. Kolem Terezína tehdy projížděly velké kolony ustupující německé armády. V té době již zavlály nad Terezínem československé vlajky. Ještě 5. května žádal velitel Rahm o to, aby tyto vlajky byly odstraněny, ale poté sám zmizel. 8. května 1945 projely Terezínem první sovětské tanky, které znamenaly svobodu pro zdejší vězně. 10. května 1945 převzala kontrolu nad terezínským táborem sovětská armáda a velitelem tábora se stal major Kuzmin. Situace v táboře byla v této době velmi složitá, v prvních mírových dnech opustilo tábor na 3000 vězňů. Do tábora si pro své protějšky přijížděli manželé a manželky, rodiče hledali své děti. Epidemie skvrnitého tyfu se však stále rozrůstala, takže nakonec byla 14. 5. 1945 vyhlášena karanténa na 14 dní a nikdo se nesměl z tábora vzdálit. (Více o těchto a následujících událostech ve Zpravodajích 1 a 2/2005.)
Se
[1] Acta Theresiania, Praha 2003, sv. 1, s. 493, MT 67
