Rozhovor s restaurátorkou MgA. Luisou Wáwrovou
MgA. Luisa Wáwrová začala pracovat v Památníku Terezín na pozici restaurátorky v roce 2018. Specializuje se na restaurování a konzervaci uměleckých děl na papíře, plátně a souvisejících materiálech (podmalby na skle, rámy…).
Restaurátorská dílna, Luisino působiště, se nachází v bývalých Magdeburských kasárnách, v jednom z objektů, které Památník Terezín spravuje.
V následujícím rozhovoru Luisa poodhaluje zákulisí své práce. A v bohaté obrazové příloze můžete sledovat proměny díla při jeho restaurování tak, jak Luisa níže popisuje.
Luiso, jaké je poslání práce restaurátorky?
Má práce je řemeslo a jednoduše obnáší navracení původního vzhledu jakkoliv poškozené památce. Velice důležité je, o co konkrétně se jedná. Může jít o výtvarné dílo na papíře, dřevě, skle, na stěně, o sochu atp. Od toho se pak odvíjí samotný zákrok, postup práce. Podstatná je míra poškození (od relativně mírného po havarijní). Vždy jsou důležité požadavky a představy zadavatele. A samozřejmě musíme brát v potaz to, co je v našich možnostech s dílem učinit.
Mohla bys k tomuto uvést příklad?
Představte si např. sochu z kostela, jež je ve velice zuboženém stavu a některé části zcela schází (např. ruce, nohy). Takto poničené dílo je nutno navrátit do původního stavu dle dohledaných analogií. Navíc pro věřící je důležité, aby socha byla kompletní, tudíž spíš doplněna (bez rozeznání odlišnosti mezi původním a zrestaurovaným) než zakonzervována jako dochované torzo.
Obdobné je to s výtvarnými památkami zhotovenými na papírové podložce či plátně. Jejich restaurování vždy závisí na stupni poškození. Pokud nemáme žádné doklady o tom, jak vypadalo dílo před tím, než došlo k jeho znehodnocení až téměř k fragmentárnímu stavu, pak se restaurátor může vydat těmito cestami: zaprvé – dílo lze vhodně zakonzervovat v dochované torzální podobě a zamezit zejména možné další degradaci. Zadruhé je možné rozsáhlé výpadky zatmelit v barevnosti podkladu. Zároveň se tak jedná o neutrální retuš, čímž dojde k optickému scelení díla. Zatřetí, je-li možné z dostupných grafik, maleb vyčíst, jak scenerie vypadala (třeba dle podobného výjevu), tak můžeme postupovat formou rekonstrukce.
Jakým procesem vlastně prochází dílo od chvíle, kdy jej dostaneš poničené na stůl až do odevzdání hotové práce zadavateli?
Před samotným restaurováním podstoupí daný objekt tzv. vstupní prohlídku neinvazivním průzkumem, pomocí které je odhalován stupeň poškození. Dílo je zkoumáno v denním rozptýleném světle, razantním bočním světle, průsvitu a UV záření (luminiscenci). Důkladně se popisuje fyzický stav předmětu, malby; dochází k jeho přeměření, rozsáhlejší poškození je zakresleno. Pokud je dílo zarámováno, vyfotí se a vyrámuje.
Lze provést i invazivní průzkum, který zahrnuje např. odběr vzorku z podložky, z barevné vrstvy a ten se následně odesílá na analýzu do specializované chemické laboratoře.
Po této počáteční proceduře začínám na díle pracovat: např. je-li narušena barevná vrstva, je nutné ji zkonsolidovat (zpevnit) apod. Poté přichází na řadu čištění jak podložky, tak i barevné vrstvy. Vždy při tom záleží ještě na mnoha různých okolnostech. Následně se sejme klihová páska, průhledná izolepa i nalepené kusy kartónu z rubů, případně i líců výtvarných děl. Zde se postupuje formou štěpení za sucha po vrstvách anebo za pozvolného naměkčení. Dalším krokem je suché mechanické čištění, vlhčení a rovnání papírové podložky. Pokud ta je v dobrém stavu, trhliny vyspravím lokálně od rubu japanem. Zkřehlou podložku s rozsáhlejšími natrženími a ztrátami je nutno celoplošně podlepit. Poté se doplní chybějící části japanem, dolijí se papírovinou anebo se dílo nechá v torzální podobě. Tato činnost už záleží na konkrétním objektu a na tom, čeho je třeba při restaurování dosáhnout.
Dílo může být samozřejmě poničeno i jiným způsobem, než jsou příklady výše popsané. Postupně tedy dělám vždy to, co je potřeba. Po celou dobu práci dokumentuji. Po jejím dokončení se sepisuje restaurátorská zpráva s přiloženou fotodokumentací.
Tvýma rukama mezi jinými prošel také soubor prací, které v terezínském ghettu vytvořil Jan Hartmann a jeho matka Edit Hartmannová. Článek o této rodině a její tvorbě v ghettu napsal tvůj kolega ze sbírkového oddělení Tomáš Raichl (Zpravodaj 4/2019). Mohla bys přiblížit, v jakém stavu byla díla v době, kdy je Památník Terezín získal, a co vše bylo potřeba udělat, než mohla být uložena do depozitáře?
Soubor děl vytvořených Hartmannovými dostal Památník Terezín darem a jednalo se o kolekci 22 výtvarných skic. Z hlediska výtvarného mezi nimi byla zastoupena řada technik: perokresba tuší doplněná o kolorit, lavírka, akvarel, tužkokresba i kombinace, jedno bylo oboustranně malované. U tří z nich se na rubu nalezly črty tužkou, které nebyly dále dokončeny, např. žena s kočárkem, hlava a nespecifikované tahy. Kresby byly zhotovené na různorodých podložkách různé gramáže.
Díla byla dlouhodobě stočená v roli, což mělo za následek jejich poškození. Odneslo to zejména 12 kusů ze souboru, přičemž sedm z nich bylo slepeno k sobě z boku cca 5 cm širokou robustní vrstvou červeného pečetního vosku a klihové pásky, jež vosk víceméně zakrývala, a to ještě v několika vrstvách přes sebe. Vzdáleně to připomínalo blok a díla byla opravdu v havarijním stavu. Nejvíce utrpěla dvě díla od Edit Hartmannové, která se nacházela téměř na konci role. Poškození byla různorodá – zjevná byla křehkost podložek, zatekliny, trhliny, úbytky (ztráty) papírové hmoty, zvrásnění papírové podložky (zlomy), foxing (rzivé skvrny) – zřejmé napadení plísní anebo důsledek nevhodného dlouhodobého uložení ve vlhku a další.
Tento unikátní dar byl restaurován komplexně. Soubor prošel nejprve dezinfekční komorou. Po 48 hodinách byl vyjmut ven a poté započalo zdlouhavé snímání robustního nánosu uvedeného slepu (tj. několika vrstev pečetního vosku a klihové pásky) pomocí parního skalpelu a kovové špachtle a následně byla od sebe jednotlivá díla rozpojena. Fragmenty klihovky a slepu zbývající na rubech byly odstraněny stejným způsobem. Po celou dobu jsem papírové podložky neustále rovnala. Nicméně tvarová paměť původní role se stále vracela, tudíž jsem zvolila variantu celoplošného podlepení na japonský papír 22 g/m2Gampi. Podlepila jsem však pouze ta díla, která to nejvíce vyžadovala.
Veškeré ztráty pak byly doplněny vrstvením předem natónovaného japanu do tonality jednotlivých děl, neboť se odlišovala barevnost podložek. Zbylá díla v dobré kondici jsem jen rozšířila o křidélka (tomu se říká Strip Lining) z japanu stejné gramáže. Celoplošně podlepená a i jen rozšířená díla byla vypnuta, samozřejmě každé zvlášť na 0,5 mm lepenku s alkalickou rezervou. Z vrchu na ně bylo připojeno okno pasparty (2 mm) spojené zevnitř z levé strany. Výsledkem rozsáhlé práce bylo navrácení roviny, vyspravení, optické scelení a stabilita pnutí papírových podložek.
Restaurování souboru probíhalo od přelomu října a listopadu 2019 do července 2020.
Dostalo se již některé z děl, na kterých ses restaurátorsky v Památníku podílela, na výstavu?
Při přípravě výstavy v Památníku Terezín pod názvem Fritz Lederer: Život a smrt v terezínském ghettu (2019) jsem vyjma grafických matric ošetřila všechna ostatní vystavená díla tohoto autora. V některých případech šlo o menší úpravy v podobě smazání neautorských textů psaných tužkou apod. Osm z děl však potřebovalo větší nezbytné zákroky, jako například scelování trhlin, zacelení podložky k zamezení šíření původních natrženin, čištění nečistot atp.
Pro stálou výstavu Památníku Terezín o terezínských transportech, která je umístěna v bývalé váze v Terezíně a byla zpřístupněna v lednu 2020, jsem zhotovila identickou kopii štítku jednoho z kufrů.
Práce restaurátora je velmi zajímavá a rozmanitá. Vyžaduje zajisté zručnost, ale i mnoho teoretických znalostí. Když se někdo chce stát restaurátorem, jaká ho čekají studia? Co jsi vystudovala ty?
Studium vyžaduje nejen talent a zručnost, ale i výtvarný cit, znalost historie a též chemie, bez níž se obejít v profesi restaurátora nelze.
Jakožto střední školu jsem zvolila obor Užitá malba na Střední uměleckoprůmyslové škole v Praze 3, sídlící na Žižkově. V rámci letní praxe při studiu ve třetím ročníku jsem se dostala do restaurátorského ateliéru TRITON v Praze, kde jsem měla možnost se svojí spolužačkou zachránit utopenou vázu a další. A tehdy jsem si uvědomila, že obor restaurování chci dále studovat i na vysoké škole. Vyhledala jsem si jednotlivé školy, nicméně mi učarovala Fakulta restaurování v Litomyšli, spadající od roku 2005 pod Univerzitu Pardubice. Na uvedené fakultě jsem vystudovala bakalářské studium v oboru restaurování a konzervace uměleckých děl na papíru a souvisejících materiálech. Navázala jsem magisterským studiem v oboru restaurování a konzervace uměleckých a umělecko-řemeslných děl na papírových, textilních a souvisejících podložkách, které jsem ukončila v roce 2019.
Luisa Wáwrová je velmi činorodý člověk se zápalem pro svoji práci, o které dokáže velmi zaujatě a zajímavě vyprávět. Již dvakrát se také zapojila do organizování výtvarných letních dílen pro mládež v Památníku Terezín.
Rozhovor s Luisou Wáwrovou vedla Naděžda Seifertová
