Zpráva o příjezdu transportu XXIV/1 z Holandska do terezínského ghetta v dubnu 1943. PT 11017.
Strohým oznámením v denním rozkaze z 23. dubna 1943 bylo dáno na vědomí vězňům terezínského ghetta, že do Terezína přijel 22. 4. 1943 z Amsterodamu transport označený XXIV/1 s 295 lidmi. Do listopadu 1944 postupně dorazilo ještě dalších sedm transportů.
Výše zmíněné transporty byly složeny z téměř 5000 osob, většinou internovaných v táboře Westerbork. Ten byl založen už v roce 1939 pro židovské imigranty z jiných zemí. Od jara 1942 sem byly vypravovány transporty nizozemských Židů, v létě začaly odjíždět transporty „na Východ“. Přes Westerbork bylo deportováno na 100 000 Židů.
Dohady o možnosti posílat transporty do Terezína se zde objevily v říjnu 1942, a to v souvislosti s otázkou, jak naložit s židovskými bojovníky z první světové války. Nacistům se pro ně nabízel Terezín, neboť tam byly posílány i podobné „případy“ z Říše. Terezín byl v Nizozemsku chápán jako lepší varianta při deportaci na Východ, byl brán jako starobní ghetto a místo, kam je možné se dostat za zásluhy či pro stáří.
V lednu 1943 byla upřesněna kritéria, podle kterých měl výběr do prvního transportu pro terezínské ghetto probíhat: nárok na zařazení měli např. držitelé Železného kříže první třídy, nositelé odpovídajících rakouských vyznamenání, ženy, které byly za první světové války vyznamenány jako zdravotní sestry. S nimi směli jet jejich manželé a děti do 14 let a další. Soubor kritérií pro následující „terezínské“ transporty byl rozšiřován.
Život v Terezíně
Soupis přednášek prof. dr. Jehudy Lion Palache. PT 4119, Památník Terezín, Heřmanova sbírka, © Zuzana Dvořáková
V Terezíně byli Židé z Nizozemí čtvrtou velkou skupinou, která se sem po protektorátních, německých a rakouských Židech dostala. Jejich velké naděje a radost, že nejsou zařazeni do transportu do Osvětimi, byly zmařeny poté, co zjistili, že i odsud odjíždějí transporty na Východ.
Nizozemské transporty představovaly směsici osob různých národností. V Nizozemsku bylo od 30. let mnoho německých Židů, kteří sem uprchli z Německa před pronásledováním. Po příjezdu do ghetta se transportovaní z Nizozemí rozdělili na dvě skupiny podle země původu, a to na „německé Nizozemce“ a „nizozemské Nizozemce“ (jak tomu bylo už i ve Westerborku). Němečtí Nizozemci se lépe zapojovali do táborového života, do práce. Neměli problém z hlediska jazykového. Mnozí se zde setkali se svými známými z doby před emigrací. Ti, již znalí poměrů v ghettu, jim pomáhali k lepší práci, poskytovali jim cenné informace – důležité pro zdejší život.
Nizozemští Nizozemci byli z hlediska jazykového mírně znevýhodněni. Ti Nizozemci, kteří pocházeli z bohatších a vzdělanějších vrstev, též zpravidla němčinu ovládali, neboť před válkou byl v Nizozemí kladen důraz na výuku jazyků. Ale chudší Židé, dělníci, kteří nebyli vzdělaní, měli život v Terezíně ztížený neznalostí německého jazyka a museli se domlouvat všemi způsoby. Často se však naučili i některá česká slova.
Foto M. Romana na upomínkovém listu pro K. Herrmanna. PT 4185, Památník Terezín, Heřmanova sbírka, © Zuzana Dvořáková
Dobré vztahy mezi vězni v táborech obecně nikdy nebyly v zájmu nacistů – z rozhádaného společenství je jednodušší získávat „materiál“ pro transporty na Východ. Tato myšlenka byla v Terezíně při příjezdu nizozemských transportů v zimě 1944 naplněna skutečností, že kvůli nim bylo nutno vystěhovat z Hamburských kasáren na 3000 žen deportovaných z protektorátu, které tam do té doby žily. To pochopitelně vrhlo na nově příchozí špatné světlo. Nizozemci většinou nebyli v ghettu ubytováni společně, což jim také znesnadňovalo pěstovat mezi sebou soudržnost.
Do dětských domovů bylo umístěno jen málo dětí z nizozemských transportů. Je velmi pravděpodobné, že jejich rodiče byli o této možnosti informováni, ale v nastalé situaci po příjezdu transportu, kdy byli většinou vyhladovělí, unavení a byla jim „odňata“ většina majetku, neměli pomyšlení na to, aby umístili své děti do mládežnických a dětských domovů. V provozu byla krátký čas také nizozemská školička. Na jaře a v létě 1944 spoluorganizoval rabín Jehuda Palache nizozemské vyučování. V Hamburských kasárnách, kde žila velká část Nizozemců, vznikl nizozemský dětský domov pro děti do 14 let. Měl kapacitu až 100 dětí.
Plakátek k působení swingového orchestru v ghettu pod vedením Martina Romana. PT 3979, Památník Terezín, Heřmanova sbírka, © Zuzana Dvořáková
Terezínská strava se Nizozemcům jevila jako nedostačující, avšak česká kuchyně je dle poznámek v denících příjemně překvapovala, zejména např. buchtičky se šodó nebo knedlíky. Nizozemci se celkem obratně zapojili do černého obchodování v ghettu. Vyměňovali za peníze, měnili své osobní věci, např. za rtěnku bylo půl chleba. Jiný z Nizozemců, pracující v zeleninové zahradě u Malé pevnosti, nabízel po celé léto 1944 pašovanou zeleninu. Měl k tomu speciálně přizpůsobené dlouhé punčocháče.
Výraznou osobností, která se dostala do Terezína z Nizozemí, byl například Jo Spier. I zde provozoval svoji práci kreslíře a pracoval v kreslírně. Mnoho Nizozemců našlo v ghettu uplatnění ve zdravotnictví. Po odjezdu podzimních transportů v roce 1944 nastoupili na opuštěná místa zdravotníků. Dále se uplatnili ve velké míře v hudbě, v přednáškové činnosti, v kabaretních vystoupeních. Výrazně se do kulturních dějin ghetta zapsal režisér Kurt Gerron či džezový pianista Martin Roman, oba němečtí Židé.
Do Osvětimi bylo z Terezína deportováno na 2800 Nizozemců. V Terezíně jich zemřelo 163.
Plakátek k vystoupení Machiela Gobetse v ghettu. (Před válkou byl vynikajícím pěvcem, působil např. v královské opeře v Nizozemsku.) PT 4219, Památník Terezín, Heřmanova sbírka, © Zuzana Dvořáková
Karikatura Machiela Gobetse. PT 4180, Památník Terezín, Heřmanova sbírka, © Zuzana Dvořáková
