(Když dokumenty hovoří…)
Každý dům v Terezíně, ať už byl postaven pro vojenské nebo civilní účely, by mohl pomocí dochovaných pramenů o jeho výstavbě, majitelích, záměru a způsobu užívání přispět vlastním svědectvím do celkové mozaiky dějin města. Například různorodá a mimořádně bohatě zachovaná dokumentace k měšťanskému domu čp. 145, který se nachází v dnešní Tyršově ulici, zřetelně odráží jak celospolečenské změny v českých zemích, tak i celkový historický vývoj Terezína. Příslušné archiválie se ve značném množství nacházejí zejména ve Státním okresním archivu Litoměřice se sídlem v Lovosicích a v soukromém archivu pana Vratislava Krále, někdejšího vlastníka domu. Archivní podklady zpracovala studentka Technické univerzity v Liberci Markéta Stará, z jejíž bakalářské práce tento článek čerpá.
Prvním známým dokladem o existenci domu je jeho stavební plán datovaný 8. dubnem 1824. Plán vznikl v souladu se stavebními předpisy a podmínkami danými osidlovacím patentem Josefa II. z r. 1782 a jako takový byl Ženijním ředitelstvím v Terezíně odsouhlasen. Na zmíněné stavební dokumentaci jsou zaznamenána mj. jména Josefa a Franze Tummových coby majitelů domu a jejich úmysl postavit obytný dům s obchodem v přízemí a kořalnou ve dvoře. Následnou realizaci záměru dokládá mapa Terezína z r. 1825 se zákresem domu již ve výstavbě.
Druhá polovina 20. let 19. století představuje ve vývoji Terezína období výrazného stavebního a demografického vzestupu. Charakteristická je přitom těsná spojitost civilní a vojenské složky města, kdy byly významným zdrojem obživy civilního obyvatelstva různá řemesla, obchod a pohostinské služby. Lze předpokládat, že z potenciálu místní vojenské posádky prosperovala i rodina Tummova, neboť v těsném sousedství stávajícího domu nechala v 60. letech 19. st. postavit další měšťanský dům čp. 146. Pozdější dokumentační materiál ze začátku 20. století naznačuje, že Tummovi své nemovitosti, včetně kořalny v čp. 145, také pronajímali. Jako potvrzení dostatečného a různorodého podnikatelského prostředí města a poptávky po ubytování, mj. i ze strany příslušníků místní vojenské posádky, lze interpretovat údaje ze sčítání obyvatelstva v únoru 1921. Podle nich obývalo pět bytů v čp. 145 celkem 16 osob včetně důstojníka československé armády. Z uvedeného pramene nadto pocházejí informace, že se 13 z 16 podnájemníků hlásilo k české národnosti, přičemž jeden z nich provozoval obchod s koloniálním zbožím, a to patrně v přízemí objektu.
Na jaře 1921 odkoupili dům od původních majitelů Antonín a Marie Šlechtovi. Úmysly Šlechtových s domem je možné odvodit z písemného oznámení Obecnímu úřadu v Terezíně z 28. března 1921, ve kterém pověřený architekt ohlašuje stavební změny ve dvorním traktu domu za účelem přestavby v náhradní byty. Pravděpodobný záměr nových vlastníků prostory nemovitosti pronajímat koresponduje nejen se zaměstnáním A. Šlechty coby majitele realit a řeznického závodu v nedaleké Budyni n. Ohří, ale i s nedostatkem bytů charakteristickým pro Terezín v prvních letech Československé republiky. Dochovaná dokumentace svědčí o započetí přestavby, odkrývá však i následné zamítnutí povolení k obývání stavby, odklad kolaudace apod. Zůstává otázkou, nakolik tyto komplikace úředního druhu vedly Šlechtovy k rozhodnutí objekt v únoru 1927 prodat novým majitelům, od nichž však již v září t. r. odkoupil polovinu domu Josef Král, načež se hned v říjnu 1927 spolu s manželkou Emilií stal vlastníkem celé nemovitosti.
Se změnou majitelů doznal dům i nápadných stavebních změn souvisejících s podnikatelským záměrem Josefa Krále. Manželé Královi změnili průčelí domu, v přízemí zřídili uzenářský obchod a ve dvoře uzenářskou dílnu. Nelze přitom doložit, zda v prostorách dvora došlo i ke zprovoznění prádelny, jak stojí na oznámení Městské radě Terezín a přiloženém stavebním nákresu ze září 1927. Faktem je, že řeznicko-uzenářská živnost Josefa Krále prosperovala, což dokládá další zvelebení a stavební úpravy domu na začátku 30. let včetně postavení garáže na dvoře pro nákladní auto Praga AN, jež Josef Král vlastnil. Tento vážený terezínský občan a předseda místního Společenstva řezníků a uzenářů zemřel r. 1937, načež se majiteli nemovitosti stali manželka Emilie se syny Bohumilem a Jiřím. Zavedenou řeznicko-uzenářskou živnost a obchod provozovala ovdovělá Emilie Králová i v době, kdy byla část Terezína proměněna v židovské ghetto. Vzhledem k blížícímu se konečnému termínu pro vystěhování místní populace ji pak 11. června 1942 pozastavila. Dům krátce předtím opět změnil majitele, neboť matka a synové Královi byli donuceni uzavřít 28. května 1942 kupní smlouvu, v níž nemovitost čp. 145 včetně strojního vybavení dílny prodali Vystěhovaleckému fondu pro Čechy a Moravu.
Uvedený fond disponoval majetkem zkonfiskovaným protektorátním Židům a postupně se stal vlastníkem nemovitostí patřících původním terezínským občanům. Hrubým cynismem tak zůstává, že odkup budov, využívaných od léta 1942 do května 1945 jako součást židovského ghetta, byl financován z majetku zabaveného novým, nedobrovolným obyvatelům Terezína.
V důsledku přeměny celého města v ghetto získal dům čp. 145 nejen nové obyvatele, ale i novou adresu, a sice L 413. Zachovaná dokumentace pocházející zejména z provenience židovské samosprávy ghetta přibližuje mj. průběžně se měnící využití přízemní části s obchodem. Například v Denním rozkaze č. 255 vydaném 20. listopadu 1942 stojí, že se na adrese L 413 nachází obchod s potravinami. Sortiment obchodu se však v následujících měsících pozměnil, neboť Denní rozkaz č. 335 z 23. června 1943 uvádí L 413 jako obchod s opotřebovaným zbožím, kde si vězni směli v přidělených turnusech zakoupit kufry a brašnářské výrobky v první až třetí kvalitě. Tehdejších 14 obchodů ghetta poskytovalo vězňům ke koupi opotřebované zboží v různé kvalitě podle míry zachovalosti, na jejímž základě se rozeznávaly tři kategorie sortimentu. Kvalita ovlivňovala cenu výrobku, která byla na podzim 1943 udávána již v tzv. korunách ghetta. Jednalo se o táborovou měnu, jež v souvislosti se sílící propagandistickou rolí Terezína nahradila předchozí odběrné poukazy přidělované vězňům židovskou samosprávou. Nárok na zboží v určité kvalitě byl na odběrních poukazech rozlišen příslušnou barvou poukazu.
Obraz o ubytovací ploše objektu L 413, jeho vybavení a obsazení vězni přibližuje dokument zpracovaný Oddělením vnitřní správy židovské samosprávy, konkrétně pododdělením hospodářská správa budov a pozemků. Podle soupisu domů k 1. říjnu 1943 se v L 413 nacházelo sedm ubikací s počtem 69 ubytovaných osob, počet osob na půdě činil 50. V domě byly t. č. tři záchody a tři vodovodní kohoutky. Vyplněná je i kolonka o zvláštním určení objektu, a to poznámkou Koff. & Fleisch (zkratka za kufry a řeznictví).
O přetrvávajícím využívání řeznické dílny svědčí nejen dokumenty úřední povahy, ale i osobní svědectví bývalého vězně ghetta Edgara Krásy, který byl v řeznictví v letech 1942 – 1943 příležitostně zaměstnán. Dle jeho výpovědi řezníci v L 413 pouze pracovali, své ubikace však měli jinde. V domě vězni neobývali přízemí, nýbrž horní část objektu a přístavky ve dvoře. Samotné řeznictví se nacházelo v přízemí, zpracovávané maso, většinou koňské, bylo určeno výhradně pro potřeby vězeňských kuchyní a vězňům nebylo umožněno je zakoupit.
V organizaci ghetta náleželo řeznictví administrativně pod provianturu začleněnou do hospodářského oddělení židovské samosprávy. Jak lze vyčíst z dokumentu vytvořeného židovskou samosprávou v r. 1945 (bez bližší datace), nacházely se v domě obchody dva – obchod s kufry a galanterním zbožím a obchod se zbožím železářským, oba však toho času mimo provoz. Tentýž dokument také upřesňuje, že v provozu řeznictví pracovalo r. 1945 sedm osob, přičemž zodpovědnou osobou za provoz byl vězeň Benno Spitzer. Stejné jméno stojí rovněž na rukou psaném lístku, jenž je součástí soukromého archivu rodiny Králových. Beno (sic!) Spitzer je zde uveden jako poslední dílovedoucí v centrálním řeznictví. Dalším zajímavým údajem na zmíněném lístku je pak informace, že 5. května 1945 bylo vybavení dílny funkční.
Předváleční majitelé, Emilie Králová se syny, se do domu čp. 145 nastěhovali v první vlně navrátivších se původních obyvatel Terezína. Stalo se tak ale až v srpnu 1946, neboť Terezín byl pro obývání civilisty do jara 1946 oficiálně nepřístupný. Předchozí období existence ghetta se citelně odrazilo na tristním stavu místních objektů, jež bylo třeba důkladně zrenovovat, učinit je znovu obyvatelnými, popř. jim vrátit původní, či vtisknout nový způsob využití k podnikání. To se neobešlo bez značných finančních nákladů a zdlouhavých jednání nejen s místními obecními a okresními úřady.
Stejný proces absolvovali i Královi. Z pramenů dochovaných z poválečného období lze vyčíst značné škody utrpěné na majetku, postup oprav domu, snahu obnovit řeznicko-uzenářskou živnost, ale i skutečnost, že za časů ghetta byly v tehdejším táborovém řeznictví používány původní Královy stroje a zařízení. Úmysl Jiřího Krále, syna Emilie a Josefa, obnovit rodinnou tradici zhatily úřední orgány, neboť mu na jaře 1949 provozování živnosti v Terezíně nepovolily. Následně, od dubna 1950, pronajímala Emilie Králová přízemí domu národnímu podniku Masna Litoměřice, který zde do podzimu 1951 provozoval svou pobočnou výrobnu. Další události v 50. letech včetně využívání řeznické provozovny a dvou obchodů v přízemí nejsou pro chybějící prameny spolehlivě zdokumentovány. První patro s dvěma již opravenými byty obývala Emilie Králová a syn Jiří s rodinou.
Vývoj domu v období 60. let a následujících desetiletí přiblížil svými vzpomínkami Vratislav Král, syn Jiřího. Z nich vyplývá, že od poloviny 60. let začalo někdejší obchodní prostory domu využívat spotřební družstvo Jednota, které zde zřídilo svou prodejnu. Nabízený sortiment není znám, až pro 80. léta jej lze upřesnit na textilní zboží prodávané do počátku 90. let, kdy byl pronájem Jednotě ukončen. Vratislav Král následně zahájil podnikatelskou činnost a přízemí zadaptoval na autoopravnu, jejíž provoz uzavřel po povodni r. 2002. V roce 2012 pak celou nemovitost prodal novému majiteli, který přízemí domu upravil do podoby kavárny nazvané Café Pandur provozované od r. 2013. Jak názvem kavárny, tak i zařízením interiéru její majitel navázal na nejstarší část terezínské historie a přispěl k aktuálně propagované prezentaci města, jež se vedle smutné etapy druhé světové války snaží návštěvníkům připomínat i svou starší minulost. Kavárna v domě fungovala krátkodobě, po prodeji nemovitosti novému vlastníkovi je dnes celý dům využíván k bydlení.
Pestrost, šíře a množství pramenů dochovaných k čp. 145 umožňují zrekonstruovat některá údobí existence domu mnohem detailnějším způsobem, který však překračuje možnosti tohoto článku. V obecné rovině pak archiválie dokládají také vývojové tendence platné v celospolečenském měřítku, jako postupné počešťování populace na začátku 20. století patrné na změnách v podobě příjmení, názvů ulic aj. Dokumentace rovněž odráží charakter samotného Terezína coby města vojenského, posádkového a v neposlední řadě i památkového a turistického, což určuje jeho potenciál, ale i omezení.
Jana Sumičová
