Hana Hnátová se narodila 20. června 1924 v Praze jako Lustigová do česky mluvící rodiny vyučeného obchodního příručího a švadleny, rozené Löwyové. Lustigovi žili v městské části Libeň. Tatínek se živil jako drobný obchodník v oblasti textilu, fatálně ho ale zasáhla hospodářská krize ve 30. letech 20. století.
Rodina oscilovala mezi ateismem a zbožností, o čemž vypovídá vzpomínka paní Hany na šábes, kdy se maminka Terezie s dcerou modlily a tatínek Emil se synem Arnoštem, později významným spisovatelem a novinářem, hráli karty. Paní Hana vysvětluje zbožnost maminky tím, že pocházela z Moravy, která je podle ní dodnes religióznější. Maminka, na rozdíl od dcery i syna, stále dodržovala to, že nejedla vepřové maso. Ani válečné události mamince Boha nevzaly a též přežití Osvětimi připisovala jemu. Naproti tomu tatínkův ateismus vyplýval podle Hany ze skutečnosti, že se narodil v Čechách, a též ze syrových zážitků, které získal jako voják účastí v bojích na italské frontě v době 1. světové války a v poválečných střetnutích mezi Československem a Maďarskem.
Od roku 1938 žila v rodině i malá sestřenice Věrka, kterou její rodiče (tatínek byl bratrem Hančiny maminky) poslali do Prahy z Moravské Třebové. Příčinou byla stále vzrůstající agresivita henleinovců i běžného obyvatelstva a Mnichovská dohoda. S rodiči se Věrka bohužel už nikdy nesetkala.
Lustigovi u ZOO, soukromý archiv Hany Hnátové. 
Rodina Lustigova, zleva: Hana, její maminka Terezie Lustigová, bratr Arnošt, sestřenice Věra a tatínek Emil Lustig, soukromý archiv Hany Hnátové.
Hana navštěvovala libeňské gymnázium, ze kterého byla v kvintě v důsledku zavádění protižidovských nařízení vyloučena. Rodina nemohla kromě jiného vlastnit rozhlasový přijímač, tudíž tatínek chodil poslouchat rádio k sousedům a doma referoval o Hitlerových projevech, které velmi sarkasticky komentoval.
Do terezínského ghetta odjela paní Hnátová transportem Cc 20. listopadu 1942 spolu s maminkou, bratrem a sestřenicí. Tatínek zatím zůstával v Praze, kde pracoval jako dělník při stavbě hřiště na Smíchově, a mohl tak po určitou dobu pomáhat svým blízkým zasíláním balíčků, do kterých dával polévkové kostky, margarín a perník.
Důležitou vzpomínkou na Terezín je pro paní Hanu zážitek z léta 1943, kdy její bratr Arnošt ji i sebe dostal díky své špatné znalosti němčiny z transportu na Východ. Jako důvod pro jejich tzv. vyreklamování chtěl německy uvést, že tatínek utrpěl válečné zranění v době 1. světové války (kriegsbeschädigt), ale popletl to a řekl, že otec je zapojen do válečného průmyslu (kriegsbeschäftigt, dle poznámky paní Hnátové). Pro tentokrát to znamenalo pro oba dva vyřazení z transportu.
Na podzim 1944, v době vlny likvidačních transportů z Terezína na Východ, chránilo dvacetiletou Hanku před zařazením do těchto transportů její pracovní nasazení. Z ghetta byl nejprve deportován tatínek, pak i Arnošt. A poté přišlo povolání pro maminku a sestřenici Věrku. Tehdy se Hana přihlásila dobrovolně k nim. Bylo jí vyhověno, a tak všechny tři odjely 4. října 1944 transportem En na Východ (do tábora Auschwitz-Birkenau). Po příjezdu se jim podařilo projít společně selekcí a asi po necelých třech týdnech byly poslány se skupinou dalších vězeňkyň do Freibergu v Sasku na práci ve vojenském leteckém průmyslu. Paní Hana pracovala s vrtačkou a nýtovala. Zde pobývaly do jara 1945. Freiberg patřil pod správu koncentračního tábora Flossenbürg, Právě do Flossenbürgu byly ženy z Freibergu odeslány. Kvůli náletům a postupu vojsk ovšem vlak směřoval na jih. Cestou vězeňkyně viděly následky bombardování Plzně, při zastávce v Horní Bříze zažily velkou solidaritu civilního obyvatelstva, jemuž nacisté dovolili přinést k vlaku jídlo. Paní Hana si vzpomíná na hrnek kávy a kousek chleba, který dostala na posilněnou. Jejich cílovou stanicí se nakonec stal koncentrační tábor Mauthausen, kde se dočkaly osvobození americkou armádou.
Po skončení války Hana složila maturitu a doplnila si vzdělání tak, aby se mohla co nejrychleji věnovat práci korespondentky; maminka se po uzdravení vrátila ke své profesi švadleny a obě živily bratra se sestřenicí, kteří se rozhodli dále studovat. Hana se vdala a má dvě děti, které si také založily vlastní rodiny. Snažila se na všechny zážitky z holokaustu co nejrychleji zapomenout, dlouho o nich svým dětem a spolupracovníkům odmítala vyprávět, ale dnes cítí povinnost hrůzy války připomínat, aby se na ně nezapomnělo.
Pavel Straka
