Když čtete její korespondenci ze 30. a 40. let 20. století (vydanou u nás knižně v roce 2012 nakl. Academia), myslím že není jiné cesty než té, která vede k vašemu srdci – prostě si tu nesmírně bohatou osobnost Ilse Weberové musíte zamilovat.
Dopisy byly psány do zahraničí (Británie) nejlepší přítelkyni (dceři švédského diplomata) Lilian von Löwenadler (zřídka někomu z příbuzných, posléze také synovi Hanušovi) a asi proto jsou takové, jaké jsou – velice otevřené a upřímné: dozvíte se mnoho podrobností z každodenního života rodiny (včetně některých intimností), vzpomínky, názory na politiku, literaturu, postřehy ze života v pohraničí a mnoho dalšího – při čtení té úžasné knihy, která mimo dopisů obsahuje Ilsiny terezínské básně, možná na chvíli zatoužíte žít v té hrozné době a poradit jí, ať neposílá “Wintonovým vlakem”
Upomínkový plakátek – Simchath Thora, říjen 1943; Památník Terezín, tzv. Heřmanova sbírka, PT 3912, © Zuzana Dvořáková.
do Británie jen svého prvního syna Hanuše, ať pošle i Tomíka, ať odjedou co nejdříve všichni. Bohužel uprchlické kvóty způsobily, že četné pokusy Weberových vycestovat za osmiletým synem ztroskotaly… A tak se 14letý Hanuš vrací po válce domů jen ke svému otci Willimu a snaží se žít bez vzpomínek na milující matku a bratra. Až po několika desetiletích ho minulost dožene a náhle má možnost, docela paradoxně, poznat maminku velice zblízka – právě díky objevené korespondenci… a samozřejmě jejím terezínským básním a písním. Ale to už trochu předbíháme…
Weberovi byli rodina žijící ve Vítkovicích u Ostravy, byli to praktikující Židé, Ilse v dopisech zmiňuje, jak slaví Chanuku, Pesach, jak k nim chodí (místo Mikuláše) prorok Eliáš apod. Doma mluví německy, synové Hanuš a Tomík už ale navštěvují české školy a hovoří plynně česky… Ilse sama se bezpochyby cítila být spřízněna jak s německou kulturou (ráda např. nosí dirndl), tak s českou (obdivuje Masaryka, miluje Karla Čapka a dopisuje si s ním). Misky vah se v průběhu 30. let přiklánějí jednoznačně k “čechoslováctví”. Ilse jasně vidí nebezpečí přicházející skrze tehdejší “Henleinovce” z Německa – 28. 3. 1938 píše: Lilian, nesmíš zapomínat, že u nás jsou Němci, Němci, s nimiž jsme žili v míru a přátelství, jenže od počátku Henleinova hnutí jsou všichni Hitlerovými stoupenci. Neznám tu nikoho z Němců, s nimiž jsem se ještě nedávno přátelila, který zamilovaně nepokukuje po Německu…
Pamětní album: 1 Jahr Hamburger Kaserne, 1943; Památník Terezín, PT 5424 (str. 68 a 70).
Zanedlouho zažije i československý anitisemitismus – pravděpodobně někdy začátkem června 1938 píše: Naše děti jsou už ovšem všechny české, ale my dospělí jsme spolu přece jen mluvili německy, vždyť je to naše mateřština. Češi teď říkají: “Jak ještě můžete mluvit touhle řečí, když vám Němci tolik ublížili?” Na druhé straně se ale posmívají, když se snažíme mluvit česky: “Koukejte ti Židi! Ti se ale umějí přizpůsobit!” Při demonstracích se ostatně nekřičelo jen “Němci ven!” Ani na nás se nezapomnělo… Ještě hůře je po “Mnichovu” – v dopise z 10. 10. 1938 čteme: …Antisemitismus se tu znepokojivě rozmáhá. Lidé pokřikují: “Za všechno můžou Židi! To Židi nás prodali!” Kde zůstala logika? Nenávist však logiku nepotřebuje…
U Ilse se od malička projevovaly tři náklonnosti: k dětem, literatuře a hudbě. Vše se jí podařilo svou pracovitostí spojit a výsledkem bylo několik úspěšných pohádkových knih (výběr vyšel nedávno pod názvem Dobrodinec Báruch. Židovské pohádky, Verzone, 2015) a také rozhlasových pořadů pro děti. Narození synů v letech 1931 (Hanuš) a 1934 (Tomík) její profesní život narušilo, i když ne zcela. Z dopisů se dozvídáme, že i přes starost o rodinu udržuje Ilse kontakt s Čsl. rozhlasem, nicméně pohnutá doba pomalu ukončí i tyto aktivity, např. 13. 2. 1938 Ilse píše: …Na příští měsíc mi z Ostravy přislíbili četbu z “vlastního díla” a potom mám na svátek matek (v květnu) udělat pořad pro děti. Zatím však nemám děti, ten příjemný učitel, s nímž jsem po léta velmi dobře spolupracovala, se poslední dobou nakazil bacilem antisemitismu a vykrucuje se. Škoda!…
Ve zprávě je uvedeno, že díky neúnavné práci pečovatelky Ilse Weber zde byla v květnu 1942 otevřena dětská marodka s 20 místy a v průběhu doby zde bylo ošetřeno na 369 dětí.
Koncem 30. let tón dopisů znatelně potemní, jejich hlavním tématem se stává bezvýchodná situace, do níž se Židé dostávají. Ilse trpělivě vysvětluje vzdálené přítelkyni, jaké to je, žít v pohraničním městě se spoustou německých spoluobčanů, líčí národnostní spory v období krize, tragédii židovských uprchlíků po Mnichovu aj. Čím dál víc se důležitým tématem dopisů stává snaha o “vycestování” – Weberovi podnikli několik systematických pokusů, investovali značné finanční prostředky, vše ale (k nemalému zoufalství Ilse) selhalo. Zdařil se jen jeden jediný plán (i když to trvalo měsíce, než rodiče ten zoufalý krok udělali): na konci května 1939 odjel malý Hanušek jedním z “Wintonových vlaků” do Británie za “tetou Lilian”.
Dopis mému synovi, jedna z nejznámějších básní Ilse Weber, Památník Terezín, tzv. Heřmanova sbírka, PT 4109, © Zuzana Dvořáková.
Situace Weberových se rapidně zhoršuje: ve Vítkovicích je život pro Židy po vypuknutí války nemožný. Willi najde ubytování v Praze a tak se z dopisů Lilian a následně (když Lilian předala Hanuše do opatrovnictví své mamince do Švédska) “tetě Gertrudě” dozvídáme o svízelném pražském životě: Ilse se stala šičkou nákupních tašek a koupacích čepic. Volný čas, pátek a sobotu však věnuje své jediné vášni – dětem. Dochází do dětského útulku na židovské obci, kde je podle vlastních slov se svým „muzicírováním“ “téměř nepostradatelná”…
V únoru 1942 se Ilse, Willi a Tomík dostávají do terezínského ghetta, kde, podle Williho poválečného vyjádření, dosahuje Ilsino literární dílo vrcholu. Úzkosti a deprese podle něj ustoupily činné práci – Ilse se v Terezíně realizovala jako zdravotní sestra na dětské marodce, kde (stejně jako už předtím v pražském židovském útulku) dětem především hraje na svou (do ghetta propašovanou) kytaru a nacvičuje s nimi různá představení. Zároveň se však, po pražském “dělnickém” intermezzu, vrací k umění: píše desítky básní a písní, některé srdceryvné zpovědi a syrová vyjádření reality ghetta, jiné k posile spoluvězňů. Podle vyjádření řady přeživších mnohé z těchto básní/písní v ghettu “zlidověly” a staly se „majetkem všech”.
Z Terezína přišlo do Švédska už jen několik krátkých “neutrálních” dopisů, poslední v září 1944. Krátce na to odjíždí Willi transportem na práce do okolí Drážďan v domnění, že tím ochrání zbytek své rodiny před transportem (tak znělo oficiální vyjádření terezínské komandantury), skutečným cílem však byl tábor Auschwitz-Birkenau. Přesto se krátce po Williho odjezdu Ilse s Tomíkem dobrovolně hlásí do „dětského“ transportu, podle svědectví jela se „svou“ marodkou… Tak se Ilse se svým mladším synem stala jednou z obětí poslední „likvidační“ vlny transportů z ghetta Terezín do Osvětimi. Její vlastní příběh a literární odkaz (schovaný v Terezíně pod zemí a vykopaný Willim po válce) ale nemohly být umlčeny – je to příběh láskyplného a činného života citlivé a trpící ženy, příběh milující matky, a také příběh boje za to lepší v člověku, příběh vnitřního vítězství…
Povolávají do transportu
Pět tisíc lidí zítra opustí svou zem,
do Polska jedou obřím transportem.
Pět tisíc je jich – známí, přátelé,
co žili s námi, nesli dobré, zlé.
Říkáme „Sbohem“, myslíce na přání,
aby to soužení už bylo za námi.
Člověk si náhle připadá jak slota,
když jiné čeká v dáli nejistota.
Ti, co už balí, dobře vědí, zle je,
a mezi námi náhle propast zeje.
My pouhou náhodou jsme tu zůstali,
poženou zítra také nás tam do dáli?
…
Transport už odjel, zástup tady není,
my zůstáváme, malí, zahanbení.
Ne, nejsme velcí ani ušlechtilí,
své malichernosti jsme se tu nezbavili.
Vždyť vlak je blízko, ještě na dohled,
a my už dokážeme na něj nemyslet.
(přeložila Zlata Kufnerová, 2008)
Citace z dopisů a překlad básně pochází z knihy: Ilse Weber/Ulrike Migdal (ed.), Kdy skončí naše utrpení, Dopisy (1933 – 1944) a básně z Terezína, Praha, Nakladatelství Academia 2012.
