Na podzim 2019 uplynulo již 75 let od doby, kdy mezi 28. zářím a 28. říjnem 1944 opustilo terezínské ghetto více než 18 tisíc vězňů v 11 transportech směřujících na Východ.
O těchto transportech, dějinných souvislostech a způsobech organizace jsme informovali již v minulosti (Zpravodaj 3/2014) Tím se ovšem pro nás tato kapitola dějin ghetta neuzavřela. I nyní bychom chtěli připomenout prostřednictvím alespoň dvou osudů mladých osob všechny ty, kteří odjížděli tehdy na podzim pryč z ghetta v domnění, že se jedná o pracovní nasazení, avšak na konci cesty na většinu z nich čekala okamžitá smrt. Počet osvobozených se pohybuje pouze těsně nad číslem 1500.
Je všeobecně známo, že si mnoho vězňů v ghettu psalo deníky. Ti, kteří měli štěstí a nebyli do těchto podzimních transportů zařazeni, přinášejí na stránkách svých sešitů svědectví o tom, jak vypadalo ghetto v době vypravování transportů a také poté, co jej opustila více než polovina vězňů. A pak je tu svědectví těch, kteří odjeli na Východ a dožili se osvobození. Někteří z nich dopsali své vzpomínky právě na události z podzimu 1944, popsali chvíle, kdy opouštěli jakousi „jistotu“ terezínského ghetta a zažívali své první zkušenosti s koncentračním táborem Auschwitz.
Jednou z těchto osob byla i tehdy čtrnáctiletá Helga Weissová, která si svůj deník začala psát již před deportací do Terezína a pak v ghettu pokračovala. Po válce a návratu domů zachytila své vzpomínky na transport na Východ a dopsala je do deníku. Helga s maminkou byly zařazeny do transportu označeného En. Ten odjel z Terezína 4. 10. 1944. Jejich tatínek ghetto opustil již v jednom z předchozích transportů.
A zde jsou Helžiny vzpomínky na dobu transportu a příjezdu do Auschwitz.
4. října 1944
Snad bychom se z toho dostaly, ale nechtěly jsme. Když už jsme jednou v tom, tak jedeme. V takovémhle případě je nejlepší nechat věc tak, jak přijde. …. Snad měli přece pravdu a jedeme za muži. Už se těším, snad ještě dnes uvidím tatínka.
… Jestli pak nám přijde nějaký transportleitung pomoci se zavazadly, jako když jsme přijeli do Terezína? Možná, že tatínek nebo Ota budou na nádraží. Ti budou překvapeni, až nás uvidí. Snad tam brzy budeme, Königstein říkali, to už musí být docela blízko. Jedeme asi šest hodin.
….. Začíná se rozednívat. Kde to jsme? Právě jsme projeli nějakou stanicí. Katovice. Bože, to jsou přece polské hranice. Kam nás to vezou? V Polsku je přece už fronta. Že by do Birkenau? Ale vždyť se říkalo, že už je zlikvidováno, že tam už žádný transport nepojede. Kam to jedeme? Jsou tam naši muži? Jestli ano, pak je to jedno, kde budeme, jen když zůstaneme pohromadě.
Co je? Vlak zastavil. Utíká sem celá skupina těch pruhovaných. Není mezi nimi někdo z Terezína? Třeba nám jdou pomoci se zavazadly. Snad je mezi nimi tatínek. Ale ne, jdou se asi jenom podívat, co je to za vlak. Přece tady nebudeme vystupovat? A nebo, že mě to dřív nenapadlo, to je Osvěčín, samozřejmě. Birkenau je tady blízko, asi tam nejezdí vlak, tak půjdeme ten kousek pěšky. Určitě, tak je to a ne jinak. Tohle je koncentrák Osvěčín a my jdeme do pracovního tábora Birkenau…
….
Třídí nás na dvě skupiny. Jedni, starší a matky s malými dětmi, jdou vlevo, ostatní vpravo. „Jen se nehlaste nemocní,“ opakují tlumené hlasy, „všichni jste zdraví,“ nyní těsně za mnou šeptá česky jeden z těch v trestaneckých šatech….
…. Ale … nevypadám já příliš dětsky? Třeba se mě zeptá, jak jsem stará. Mám říct pravdu? Patnáct, ne, to je příliš málo, dali by mě asi nalevo a roztrhli mě tak s maminkou. Raději řeknu, že je mi víc, třeba osmnáct. Vypadám na tolik?…. Pane Bože, pěkně tě prosím, ponech mě pohromadě s mamičkou. Nedej, aby nás dali každou na jinou stranu. Ještě dva lidé a pak přijdeme my. Proboha, co když se mě zeptá, v kterém roce jsem se narodila? Honem, v devětadvacátém a je mi patnáct, tak když je mi osmnáct….29, 28, 27, ročník 26. Maminka už stojí před tím esesákem, poslal ji vpravo. Pane Bože, ať zůstaneme pohromadě! „Rechts!“ zařval na mě esesák a prstem ukazuje směr. Sláva, jsme obě na jedné straně. Díky, tisíceré díky, Bože, že to tak dobře dopadlo.
Helga s maminkou byly později poslány na práci na území Německa a osvobodila je americká armáda v koncentračním táboře Mauthausen. Tatínek byl zavražděn v Auschwitz.
Stejný ročník narození – 1929 – jako Helga byl také Honza Treichlinger, chlapec pocházející ze Štěnovic u Plzně. Honza jako malý kluk přišel o oba rodiče a nakonec ho vychovávala rodina Benno Blocha. Teta Ida Blochová byla sestrou Hozníkova otce Arnošta. 22. ledna 1942 byl Honzík zařazen i s Blochovými do transportu do terezínského ghetta.
V ghettu si Honza vysloužil přezdívku „Sára“, a to ještě v době jeho pobytu v tzv. Sudetských kasárnách. Tady měl kavalec přímo i dveří a na každého, kdo zapomněl zavřít, volal podle nějaké anekdoty: „Sára, zavži ten dverš.“ Sám si řekl o hlavní roli v dětské opeře Brundibár, která se začala v ghettu v létě 1943 nacvičovat. I když je postava Brundibára rolí zápornou, Honzovi se povedlo tuto postavu velice zlidštit a i přes to, co vlastně představoval, se stal miláček publika. A nejen dětského. Dokonce kuchaři mu přidávali více polévky.
Hanuš byl zařazen do transportu 16. 10. 1944, který byl označený Er. Je v tomto transportu obklopen kulturní elitou ghetta, ne nadarmo je někdy tento transport nazýván „transportem umělců“: Hans Krása, Pavel Haas, Viktor Ullmann, Karel Ančerl, František Petr Kien a další. Hanušovi se zřejmě stala osudnou jeho menší postava, v koncentračním táboře Auschwitz je brzy po příjezdu zavražděn.
Literatura:
Helga Weissová, Deník 1938 – 1945, Příběh dívky, která přežila holocaust, Nakladatelství JOTA, 2012, úryvky: s. 121 – 124.
Franěk, Rudolf: Terezínská škola, Svaz protifašistických bojovníků, Praha 1965.
Vlčková, Alena: Židovská historie ve Štěnovicích, OÚ Štěnovice, 2011.
Se
