Jiří Lauscher se narodil 14. září 1901 v Terezíně rodičům Siegfriedovi a Anně. Rodina obývala prostory místních splavových mlýnů, kde otec Siegfried pracoval jako úředník. Krátce po manželově úmrtí roku 1911 se ovdovělá Anna s oběma syny, prvorozeným Františkem a mladším Jiřím, přestěhovala k příbuzným do Liberce, následně pak natrvalo do Prahy.
V mladém muži postupně zrály plány na odchod do Palestiny. Jejich uskutečnění ještě předcházel pobyt v USA v letech 1920-1921, kde si chtěl osvojit praktické dovednosti v oboru ovocnářství a ty pak zúročit při budovatelské činnosti v Palestině. Potíže s aklimatizací však vedly k jeho předčasnému návratu do Československa a následné činnosti v prvorepublikové sionistické organizaci, při níž se seznámil se svou pozdější ženou Irmou (roz. Kohnovou). Na jaře 1925 se Jiří vydal do Palestiny, kde spoluzakládal kibuc Sarid a pracoval zejména v oboru stavebnictví a různých řemesel. V důsledku onemocnění malárií se do Československa vrátil roku 1930 s přesvědčením, že se spolu s Irmou, kterou dva roky nato pojal za manželku, do Saridu co nejdříve vrátí. Následující rodinné události však provedení jejich záměru zabránily.
Matka mohla finančně náročné univerzitní studium dopřát pouze staršímu synovi. Po dokončení měšťanky Jiří od svých 14 let přispíval do rodinného rozpočtu díky zaměstnání v kanceláři železářského koncernu a vedle toho získával vzdělání na pokračovací obchodní škole v Praze, kterou dokončil jako šestnáctiletý roku 1917. V té době byl již nadšeným členem sionisticky orientovaného mládežnického hnutí Techelet lavan a vedoucím oddílu dvanácti a třináctiletých dětí, jež tam byly vychovávány ve skautském duchu a lásce k prastaré židovské vlasti a židovské kultuře.
Lauscherovi žili v Praze, Jiří pracoval v úřednických pozicích většinou obchodního zaměření, Irma působila jako učitelka v židovské obecné škole v Jáchymově ulici. Vedle svých zaměstnání se manželé aktivně angažovali v přípravných kurzech na vystěhování do Palestiny – Jiří vyučoval zejména různé manuální práce, Irma především péči o dítě a pedagogické činnosti. V prosinci 1936 se jim narodila dcera Michaela. Tříčlenná rodina patřila ke střední třídě, obývala moderní byt na Letné a zaměstnávala služebnou, která se láskyplně starala o malou Michaelu a o domácnost. Oba rodiče byli vášniví turisté, o víkendech podnikali s dcerkou výlety do přírody. Tento idylický životní styl ukončila okupace českých zemí v březnu 1939 a vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava.
Následovala ztráta služebné, nucené přestěhování na Žižkov do zchátralého bytu, který spolu s Lauscherovými obývalo několik dalších židovských rodin. Vedle mnoha jiných příkoří přišel Jiří i o práci úředníka. Ztrátu zaměstnání Jiří předpokládal, a tak na přelomu března a dubna 1939 absolvoval kurz na výrobu dřevěných hraček a nabytých dovedností pak využil při zaměstnání v továrně na hračky a jiné dřevěné zboží. Tuto práci vykonával až do své deportace do Terezína, kam byl s manželkou a dcerkou poslán transportem v prosinci 1942.
Jiří Lauscher s dcerou Míšou, 30. léta 20. století. Soukromý archiv Michaely Vidlákové. 
Jiří Lauscher s maminkou a dcerou Míšou, 30. léta 20. století. Soukromý archiv Michaely Vidlákové.
Při příchodu do terezínského ghetta se zde Jiří setkal se starším bratrem, který mu poradil, jak projít přísnou vstupní kontrolou a zachránit všechny s sebou přivezené věci. Mezi nimi byla dřevěná loutka, pejsek Pluto, kterého Jiří vyrobil své dcerce Michaele. Ten Jiřímu posloužil jako důkaz manuální zručnosti a vedl k jeho pracovnímu zařazení do skupiny tesařů. Práce to byla fyzicky náročná, nesla s sebou ale i výhody mj. ve formě trochu vyšších přídělů chleba a po určitou dobu i ochranu před transporty na Východ.
Manželé Lauscherovi bydleli v ghettu odděleně, dcera žila zpočátku v dětském domově, brzy však byla s těžkým infekčním onemocněním přemístěna do táborové nemocnice, v níž strávila více než rok. Rodiče mezitím hledali způsob, jak bydlet společně. Jiří si spolu s několika spolupracovníky vybudoval půdní mansardu v objektu radnice, kde pak v těsném sousedství vytvořil provizorní kumbálek pro svou ženu. Sem po propuštění z nemocnice přivedli malou Michaelu. Kvůli problémům se srdcem a nutnosti se šetřit pak dcerka často čekávala na svého tatínka před radnicí, aby ji do třetího patra vynesl na ramenou.
Během internace v ghettu doprovázela Jiřího Lauschera řada šťastných náhod. Tou snad nejvýznamnější bylo jeho vyřazení z posledního transportu odjíždějícího v říjnu 1944 na Východ, kdy nenadálá bouřka strhla střechu v komplexu tzv. Jižních baráků. Na její opravu bylo ze shromaždiště vybráno několik tesařů, kteří střechu nestihli do odjezdu vlaku opravit a zůstali tak v Terezíně. Spolu s Jiřím Lauscherem přečkala válku v terezínském ghettu i jeho nejužší rodina.
Navzdory karanténě vyhlášené po válce nad osvobozeným táborem se Jiří Lauscher odebral do Prahy, připravil zázemí pro návrat ženy a dítěte a záhy se zapojil do tzv. Dokumentační akce. Až do konce května 1946 tak shromažďoval a třídil dokumenty pro archiv a fotografoval území bývalého tábora, pro muzeální účely zhotovoval např. dřevěné modely ubikací. Této činnosti se vášnivě věnoval i po ukončení Dokumentační akce.
Model ubikace z terezínského ghetta, který po válce zpracoval Jiří Lauscher. Soukromý archiv Michaely Vidlákové. 
Manželé Lauscherovi (v první řadě) na výročním setkání s ASZ, 1969. Soukromý archiv Michaely Vidlákové.
Od r. 1948 pracoval Jiří Lauscher jako telefonista na nově založeném izraelském vyslanectví v Praze. Protináboženská a antisemitská politika komunistického Československa na počátku 50. let opět Lauscherovy přivedla k myšlenkám na emigraci do Izraele, legální cesta však již nebyla možná. Při snaze tajně překročit hranice byli r. 1953 chyceni, Jiří s Irmou odsouzeni k pobytu ve vězení, Michaela k pobytu v nápravném ústavu. Díky Zápotockého amnestii si Jiří z vyměřeného trestu odseděl ve vězení pouze rok a poté se opět vrátil k práci na izraelském velvyslanectví, z něhož po jeho uzavření r. 1967 odešel do penze.
Ani v důchodovém věku nezůstal Jiří Lauscher pasivní a spolu s manželkou se ihned zapojili do intenzivní spolupráce s německou dobrovolnickou organizací ASZ (Akce smíření), jež se svými aktivitami na poli mnoha států snaží již po desítky let vyrovnávat s křivdami a zločiny nacistického režimu. V rámci této činnosti se Lauscherovi setkávali s mladými lidmi z Německa, účastnili se např. letních pracovních táborů mládeže, kde vyprávěli mj. o Terezíně a snažili se přispět k osvětě a smíření kdysi znepřátelených národů. Často také provázeli skupiny Terezínem. Vedle toho Jiří Lauscher neúnavně shromažďoval materiál dokumentující historii terezínského ghetta, jímž obohacoval archivy a sbírky řady významných institucí. Touto činností se zabýval až do své smrti v listopadu 1989.
Jana Sumičová
